Když jsem zhruba před měsícem na základě „inzerátu“ na facebookové skupině Běžci upsala sebe a svého běžeckého i životního parťáka k téhle akci, měla jsem jen základní informace o tom, do jaké šílenosti jsem nás oba navezla. V následujících řádcích se to pokusím co nejlépe popsat, ale zrovna tohle byl přesně ten zážitek, který nepochopíte, dokud ho nezažijete.
Co to teda vlastně bylo. The RUN Slovakia je štafetový závod týmů, slovenská verze našeho Vltava Run. Jedná se o trasu dlouhou 534 kilometrů, rozdělenou do 48 etap, která začíná v Košicích a vede severní částí Slovenska přes Vysoké Tatry až do Bratislavy. Limit na celý závod je 52 hodin. Účastnit se můžou týmy ve 3 kategoriích- ULTRA pro 6členné týmy, FREESTYLE pro 6-16 členů a MARATHON pro 12členné týmy (v téhle kategorii byl i náš tým, přestože počet členů se nám poněkud snížil, ale o tom později). Týmy mají na výběr ze tří tras. Mohou běžet buď celý závod, nebo jen jeho východní, případně západní část.
Start byl stanoven na pátek 2. 6. v 9 hodin. Česká část našeho týmu se do Košic přemístila nočním Regiojetem, který vyjížděl z Prahy ve čtvrtek večer. Po zhruba 4-6 hodinách spánku (dle běžce a jeho spánkové odolnosti; v mém případě to byly spíš ty 4 hodiny) jsme se poněkud rozespalí, ale přesto natěšení, setkali na nádraží v Košicích se zbytkem týmu a po rozdělení do vozidel (2 auta s běžci, 1 auto jako doprovodné vozidlo s fotografem) a převzetí startovních balíčků jsme se pomalu přesunuli na náměstí, odkud celý závod startoval.
Náš tým NEBUĎTE UBREČENÍ! vybíhal na trasu jako třetí v 9:45. Původně jsme měli každý běžet 4 etapy, pár dní před startem nám ale jeden člen týmu vypadl, a tak jsme 1 etapu věnovali řidiči doprovodného vozidla a o zbylé tři se podělili (dobrovolně jsem se o 1 etapu přihlásila, takže mě čekalo celkově 5 etap). Po startu se první část týmu přesunula na 2. předávku, druhá část jela až na 5. předávku, kde měli pár hodin na odpočinek a přípravu. Já jsem vybíhala na trať jako druhá a čekala mě etapa dlouhá necelých 15 kilometrů, která vedla převážně po asfaltových silnicích beze stínu. S teplotou okolo 25 stupňů a azurově modrým nebem to byl celkem výživný začátek.
Plán byl běžet na čas kolem 5:40 na kilometr a hlavně to na začátek nepřepálit. Po prvním kilometru hlásili zbrusu nové Garminy, zakoupené speciálně pro tuhle příležitost, tempo 4:40 :-D. Na další kilometr jsem se pokusila zpomalit, pořádně mě ale zpomalilo až počasí...od 7. kilometru mi už bylo opravdu horko a poslední 3 kilometry byly lehce na krev. Navíc jsem těsně před cílem zabloudila (na značení trati by bylo třeba do příštího roku zapracovat), takže jsem štafetu předávala úplně vyřízena, zpocená, naštvaná a neschopná se pořádně nadechnout. Hlavně nepřepálit začátek se mi teda úplně nepovedlo.
Po doběhnutí zbylých dvou členů našeho auta jsme se přemístili do Tater, kde jsme měli pár hodin na jídlo a odpočinek. Cestou jsme projížděli jednu z etap, která vedla přes romskou osadu, a bylo to poměrně děsivé. V duchu jsem litovala členku našeho týmu Báru, která tuhle etapu běžela. Naštěstí prý měla policejní doprovod.
Po odpočinku v Tatrách vyrážel náš tým do svého druhého úseku. Na mě čekala krásná trať z Tatranské Lomnice do Tatranské Polianky o délce 10,2 kilometru. Vybíhala jsem už za tmy. Celá trať sice vedla Tatranskou magistrálu, aut jsem ale potkala jen pár. Vzhledem k tomu, že mě kapitán našeho týmu Andrej předtím děsil historkami o medvědech, asi bych jich uvítala i víc. Takhle jsem neustále pozorovala okolní stromy a v každém pařezu viděla méďu Béďu, který se mě chystá sežra. Prvních 6 kilometrů bylo neustále do kopce, ale vidina možné smrti sežráním mě dost popoháněla, takže výsledné tempo bylo 5:26 na kilometr, které zjevně můj tým nečekal, jelikož v době, kdy jsem dobíhala na předávku, ještě lenošil v autě. Takže jsem si v cíli trošku zanadávala, proč se teda jako snažím a jelo se dál.
Ještě předtím jsme se ale od druhé části týmu dozvěděli, že naše členka Bára si poranila koleno a tak zbylé etapy absolvujeme jen v deseti lidech. Vzhledem k stupni únavy jsme na to reagovali celkem odevzdaně, jen nám všem bylo hrozně líto Báry, které svůj konec v závodě dost obrečela. Po doběhnutí 4. člena byl čas hledat místo na přespání. Naštěstí jsme narazili na úžasné obyvatele vesničky Chlebnice, kteří nám z vlastní iniciativy připravili jídlo i pití a umožnili se pár hodin (pár jakože dvě) prospat v kulturním domě na karimatkách. Probudili jsme se okolo šesté hodiny výkřikem BĚŽEC SE BLÍŽÍ, lehce se nasnídali z místních zdrojů a už se blížil další běh.
Na mě tentokrát vyšla opět krásná trať Zázrivá-Terchová o délce 11,4 kilometru. První dva kilometry sice byly jen do kopce, ale vidina následujícího dlouhého seběhu mě celkem uklidňovala...teda do chvíle, než mi náš kapitán oznámil, že Zázrivá je asi nejprudší kopec na celém Slovensku. S ohledem na teplotu okolo 25 stupňů jsem odhodila stud i oděv a trasu absolvovala jen v běžecké podprsence a kraťasech. Kopec byl opravdu dost prudký, ale výhled nahoře za všechnu tu námahu rozhodně stál. Hlavně jsem si nahoře oddychla, že to nejhorší už mám za sebou a teď už bude jen lépe (já naivka).
První kilometr seběhu jsem se do toho opravdu opřela a Garminy hlásily 4:17 na kilometr. Po dalších dvou kilometrech rychlého běhu mě ale začaly tak příšerně bolet záda, že jsem musela výrazně zpomalit. Na 5. kilometru mě dojelo naše auto a nabízelo mi pití a osvěžení, které jsem ale odmítla, jelikož mi zatím horko nebylo, navíc jsem s sebou měla pet láhev s vodou. Po dalších dvou kilometrech jsem měla chuť si za to nafackovat. Začalo mi být příšerné horko, bolely mě záda, blbě se mi dýchalo...prostě paráda. Od 8. kilometru jsem v okolních zahradách vyhlížela kohokoli s hadicí, kdo by mohl být ochotný mě trošku osvěžit. Bohužel tam nikdo takový nebyl. Na 10. kilometru jsem se s vidinou blížícího se kolapsu odhodlala k lehce ujetému nápadu a odběhla se zchladit do místního potoka, který vedl středem města. Bohužel zrovna z kostela vycházela skupina svatebčanů...na jejich vyděšené výrazy asi nikdy nezapomenu.
Ochlazení mi ale dlouho nevydrželo a tak jsem nakonec do cíle doběhla totálně zničená a neschopná se normálně nadechnout (opět). Výsledné tempo 5:24 sice vypadalo moc hezky, ale až druhý den ráno jsem pochopila, za jakou cenu. Na poslední předávce naší části týmu jsem ještě jednou využila na ochlazení místní potok (tentokrát už se naštěstí nikdo nepohoršoval) a pak jsme se přesunuli do Tepličky nad Váhom, kde končila východní část trati. Po rychlém obědě v Žilině jsme se vrátili zpět do Tepličky, kde bylo na místním fotbalovém hřišti připravené zázemí pro závodníky. Po rychlé regeneraci v bazénku s ledem se mi povedlo na necelé dvě hodiny usnout, pak už byl čas se přesunout na 4. úsek našeho týmu.
Před odjezdem jsem ještě rozhodla o přerovnání věcí v autě, což dost nelibě nesl náš běžec Marek přezdívaný Chroust, který celou dobou opakoval, že tam stejně zase bude hned bordel a že nám do plánovaného odjezdu už zbývají jen 5/4/3/2 minuty...nakonec jsem ale zvítězila, auto se uklidilo (jak jen to jde, když v něm jede pět zpocených běžců s trilionem věcí). Vydrželo tak zhruba další hodinu a půl, což naštěstí Marek kromě lehce ironické poznámky, jak krásně tam teda máme uklizeno nijak nekomentoval.
Moje 4.etapa, která vedla podél řeky a zahrádkářské kolonie až do Trenčína, měla začínat kolem desáté hodiny večer a auto k ní nemělo přístup (většina tras naštěstí vedla po silnicích, kterými mohla jet i auta se zbylými běžci). Při představě, jak běžím sama nocí tmou a kolem nikde nikdo kromě opuštěných zahrádkářských domů z jedné strany a řeky z té druhé jsem se začala dost bát. Se slzami na krajíčku (únava a nevyspání se už začínaly celkem projevovat) jsem poprosila mého přítele, zda by si se mnou etapu nevyměnil. Naštěstí souhlasil a tak jsem vybíhala o jednu etapu dříve. Trasa byla sice také ve tmě, ale auta do ní měla přístup. Navíc byla celou dobu po jedné cestě a tak nehrozilo, že se ztratím. Přesto jsem v jednu dobu celkem znejistěla, zda běžím správně. Naštěstí se brzy ukázalo, že ano. Do cíle jsem tentokrát dobíhala celkem v pohodě, výsledné tempo 5:29 na kilometr.
Následující etapu přežil můj nebojácný přítel ve zdraví, na zbylých dvou nám sice trošku bloudili běžci (to je tak, když na poslední chvíli dáte běžci mapu s trasou a on vám pak za 10 minut volá, že jste mu dali jinou etapu), ale nakonec jsme v kompletní sestavě dorazili na místo startu poslední části naší trasy. Pánská část našeho auta si lehla do spacáku pod širák, já si ustlala na zadním sedadle auta s vidinou necelých 2 hodin spánku před poslední etapou. Ani se mi nechtělo věřit, že už bude brzy konec a já jsem zatím, až na bolavé nohy a puchýře celkem v pohodě...
Ranní probuzení už tak pohodové nebylo. Včerejší 3. etapa si vybrala svou daň a já jsem se probudila už po necelé hodině a půl, přičemž tak zle mi bylo naposledy po oslavě osmnáctin. Po té, co jsem podruhé během pár minut odběhla zvracet do přilehlého křoví, mi bylo jasné, že za tohohle stavu běžet v hlášených 33 stupních skoro 13 kilometrů opravdu nezvládnu. Zároveň jsme ale kvůli zranění Báry moc neměli kde brát. Nakonec jsme se o mou trasu rozdělily s další členkou Klárkou. Klárka se sice nabídla, že ji odběhne celou, ale to jsem nechtěla. Jednak jsme toho měli opravdu už všichni plné zuby a také jsem to nechtěla tak blízko před cílem vzdát. Povedlo se mi před startem vypít aspoň trošičku vody, ale i tak jsem měla z následující etapy opravdu respekt.
Před startem jsem se klepala jak ratlík v mínus deseti, takže cíl byl hlavně doběhnout bez ohledu na čas. Po prvním kilometru jsem naštěstí zjistila, že to půjde. Sice pomaleji a rozhodně ne v závratné rychlosti, ale půjde. Na chvíli jsem začala přemýšlet, zda bych etapu nezvládla celou, po prvním mírnějším kopce jsem ale rychle pochopila, že ne. Svoji polovinu jsem nakonec doběhla v celkem přijatelném tempu okolo 5:35 (ale zapomněla jsem stopnout hodinky, takže tam je tempo o trochu vyšší) a až když jsem seděla v autě, tak mi došlo, že to nejhorší už mám za sebou (opět jsem se pletla).
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. |
Další etapu běžel můj přítel a bylo mi ho opravdu líto. Trasa měla přes patnáct kilometrů, vedla převážně po rozpáleném asfaltu a venkovní teplota se tou dobou už pomalu blížila k 35 stupňům. Od doprovodného vozidla jsme navíc dostali informaci, že Jirka zabloudil a už toho prý má plné zuby. Doba, kdy jsme na něj čekali v cíli etapy, byla pro mě jedna z nejhorších částí celého závodu. Asi nikdy jsem se o něj tolik nebála. Naštěstí jsme ve chvíli, kdy už jsme vyráželi k autu se po Jirkovi podívat, dostali informaci, že s ním poslední 2 kilometry běží jako doprovod a vodič náš řidič a běžec jedné etapy Pavel. Jirka nakonec doběhl, po pár minutách ve stínu a pořádném ochlazení kanystrem vody, který jsme pro tyhle příležitosti naštěstí vozili v autě, se dal celkem do pořádku a tak jsme vyrazili na předposlední předávku, ze které vybíhal náš kapitán Andrej. Trasa začínala kousek od bratislavského letiště u mohyly M.R.Štefánika a končila v Bratislavě na cyklostezce u vodního kanálu. Andrej vybíhal za toho nejhoršího možného počasí. Vzhledem k blížící se bouřce bylo vedro a dusno téměř nesnesitelné.
Autem jsme se přemístili na poslední předávku a vyhlíželi Andreje. Mezitím jsme sledovali ostatní dobíhající běžce, kteří toho měli opravdu plné zuby. Pavel se jako řidič doprovodného vozidla sice k Andrejovi dvakrát dostal s vodou na napití a osvěžení, ale naposledy ještě celé 4 kilometry před cílem. Naštěstí jsme brzy zahlédli v dálce Andrejovo modré tričko a vydali se mu po cyklostezce naproti. Už když jsem ho viděla trošku zblízka, bylo mi jasné, že toho má opravdu plné zuby. Snažila jsem se ho přesvědčit, ať to raději dojde, ale nechtěl těch posledních pár metrů vzdát, což jsme všichni naprosto chápali. Po doběhnutí do cíle se ale ukázalo, jako moc si musel sáhnout na dno, jelikož se nám prakticky zhroutil do náručí a chvíli to vypadalo, že omdlí. Naštěstí byl na předávce také tým Falck, tvořený záchranáři, který se Andreje ihned ujal. Nebýt jejich pomoci, asi bychom volali záchranku.
Naštěstí stačilo trochu vody na zchlazení a medu na doplnění energie a Andrej už byl schopen se převléknout a dojet s námi do cíle, kde jsme pak netrpělivě očekávali doběh našeho finishera Marka. Cestou nás ještě chytla pořádná bouřka a liják, ale aspoň jsme se nemuseli bát, že Marek dopadne podobně jako Andrej. Cíl byl v x-bionic® wellness sphere v Šamoríně, což je zbrusu nový sportovně-relaxační areál, který nám svojí rozlohou a luxusem celkem vyrazil dech. Bohužel jsme neměli moc čas si ho užít. Po příjezdu jsme se všichni převlékli do bílých triček The RUN a netrpělivě vyhlíželi Marka. Po pár minutách se už objevil v areálu a tak jsme se k němu na posledních pár stovek metru přidali a po 51 hodinách a 35 minutách společně proběhli cílem.
Vzhledem ke stupni únavy a nervozity, že nestihneme plánované autobusy a vlaky zpět do ČR se sice Andrejem slibovaný běžecký orgasmus nekonal, ale pocity euforie z toho, že jsme se nakonec opravdu dostali do cíle, byly určitě u všech. Po předání medailí a rychlém focení nás první česká část brzy opustila, jelikož spěchali na autobus. My jsme jako druhá část, která jela vlakem až o hodinu později, stihli alespoň velmi rychlou sprchu (pro mě první od čtvrtka). I tak jsme ale měli co dělat, aby nám vlak neujel. Naštěstí měl zpoždění. Zpáteční cestu jsme prakticky celou prospali...
...a mě až dneska (konečně vyspané) začíná docházet, co jsme to vlastně dokázali. Ve čtvrtek před odjezdem mi naše členka Anička psala info zprávu, která končila slovy „bude to mocné, bude to skvělé“. Výstižněji se to asi popsat nedá. Tenhle závod je úžasný v tom, že z naprosto individuálního sportu, jakým běh je, dokáže udělat týmovou záležitost. Každý z nás toho určitě musel mít plné zuby, přesto nás ani na chvíli nenapadlo se na to vykašlat, jelikož jsme neběželi sami za sebe a věděli jsme, že ostatní jsou na tom taky podobně a že jsme v tom všichni společně. Měli jsme s Jirkou štěstí na absolutně úžasnou partu lidí, která i přes občasné neshody (které s ohledem na únavu byly naprosto pochopitelné) dokázala neustále fungovat jako tým a udělat z téhle vyčerpávající záležitost neuvěřitelnou běžeckou párty. Pro mě to byl určitě zážitek na celý život a ještě jednou jim děkuju za to, že nám dali možnost tohle zažít!
A na závěr malé shrnutí:
Uběhnutá vzdálenost: 56, 11 km
Počet etap: 5
Průměrné tempo: 5:25 na kilometr
Počet hodin spánku (od pátku do neděle): necelých 8 hodin
Počet sprch: jedna
Počet zranění: kromě bolavých nohou, pár puchýřů a pravděpodobné ztráty nehtu na prsteníčku u nohy nic závažného
Množství zážitků: nelze spočítat
Těm z Vás, kteří to dokázali dočíst až sem, děkuju za výdrž a pokud budete mít možnost se podobné akce zúčastnit, moc nad tím nepřemýšlejte a jděte do toho. Třeba se s některým z vás potkám příští rok na startu
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
