Vždycky mě fascinovali ti, kteří třeba přejeli se psím spřežením Aljašku nebo na kole ujeli tisíce kilometrů. Častokrát jsem si říkal, že bych to chtěl někdy zkusit. Zjistit, co se ve mně skrývá, co je za další zatáčkou. Zažít tu dřinu, zklamání, útrapy, radost a euforii. Dychtím po emocích a vášni. A pak se to ze dne na den stane a vám vstoupí do cesty protivník, kterého jste nečekali. Osud. V prvním kole jsem vyhrál, i když to bylo o fous. To šlo o nečekaný trabl se srdcem, který mě v 37 letech umístil málem doživotně na lavičku v parku. S drobečky pro holuby v ruce se mi zachtělo začít se s osudem rvát podruhé a tak jsme si to rozdali znovu (po roce od operace jsem dal svůj první maraton). Vedu tedy dva nula. Zatím.
Když vašim nápadům dají obrysy ti nejbližší
Kdo jsem? |
Uběhlo skoro sedm let. Někdy na podzim minulého roku jsem se jednoho běžného dne probudil a uvědomil si, že teď je ta chvíle - pokusit se splnit si sen. Rozdat si to s osudem do třetice. Jen tak z legrace a bezelstně jsem o tom nápadu řekl u snídaně Majdě, své pracovní a především životní partnerce. Teď, když o tom přemýšlím, tak jsem to možná ani nedořekl a odpovědí mi bylo: „Jdi do toho, se vším ti pomůžu, podpořím tě, protože vím, že o tom sníš.“ Někdy je prostě rozhodování, jít si za svým, tak jednoduché a nečekané. Mít vedle sebe někoho, kdo chce dobrovolně s vámi sdílet všechny útrapy s tím spojené, je dar.
Vím, že běžet sto kilometrů je šílenost. Je mi jasné, že to bude boj. Největší bitka bude s vlastním tepem a hlavou. Tep je totiž můj parťák, v dobrém i zlém. Je to ten, kdo tady velí. Není smlouvavý, je zlý, krutý, ale i spravedlivý a ochranitelský zároveň. Hlava? Velká neznámá na tak dlouhé trati a v náročném tréninku. Jo a pak je tu ještě problém s nějakou tou hmotou, takže pár kilo musí dolů.
Aby toho na mě nebylo moc, tak jsem zvedl telefon a zavolal svému kamarádovi a ultramaratonci Danovi Orálkovi, zda by mi s přípravou nepomohl. Popravdě jsme se spolu o tom před několika lety bavili a Dan mi řekl: „Až si budeš jistý, že do toho chceš jít, zavolej.“ Takže jsem získal skvělého mentora a tréninkového poradce v jednom. Chlapíka, který má s dlouhým během zkušeností na rozdávání. K Danovi mám obrovský respekt za to, co v životě dokázal, a navíc mi sedí i jako člověk. Moje první dobrá volba v přípravě. Nadešla otázka, kde cíl své „cesty“ vykonat. Měl by to být Winschoten v Holandsku - podle Dana jsou výhodami naprostá rovina a deset kol městečkem, takže pokud by nastal nějaký problém, nejsem někde v divočině. Pro můj vnitřní klid je to velmi důležité. Moje druhá dobrá volba.
RUNGO.cz s autorem článku tvoří závody „bězci běžcům“, zkuste je!
|
Vstříc přípravě. Už teď je to boj
Prosinec byl začátkem, rozehřívacím měsícem. Žádné velké porce kilometrů. Snížit tep, to je teď na několik měsíců pro mě zásadní úkol. Klusám opravdu velmi pomalu, v tempu kolem sedmi až osmi minut na kilometr. Ale tep jinak snížit prostě nejde. Tohle už jsem zažil po operaci. Hodiny a hodiny šnečího pachtění se po lesích.
A pak je tu ona hlava. Často myslím na to, jak to bude náročné, jak moc to asi bude bolet, co se v ní asi bude odehrávat? Hlava mi při výbězích občas šlape nekompromisně jako mašina Zátopek a myšlenky přeskakují sem tam.
Mám obavy. Strach. Sen. Mám Majdu. Dana. Přátele, kteří mě podporují. Mám neskutečný respekt a pokoru ke svému zdraví. Vím, že trpělivost je základ a nic se nesmí uspěchat. Pokud se ptáte, jak chci v září v závodě na oněch sto kilometrů dopadnout, tak odpověď je jednoduchá. Rád bych to doběhl v limitu dvanácti hodin. A pokud se to nepodaří? Mám Majdu. Dana. Přátele. A srdce plné dalších snů.
Hlava hraje v ultramaratonu část výkonuDan Orálek Hlavou nelze vyřešit nedostatek kondice, ale je nezbytné ji podpořit. Někdy se tvrdí, že hlava je polovina výkonu, ale je důležité vědět, že bez té fyzické části prostě žádný výkon není. Poměrně těžké je při dlouhé zátěži udržet soustředění na to, co je nejdůležitější, tedy výkon, a neudělat nějakou chybu. Šancí na chybu se naskýtá celá řada: zvolené tempo, občerstvení, jídlo, odpočinek a tak dále. To znamená, že na kratších ultramaratonech (do sto kilometrů) běžec nejvíce řeší logistiku a taky svoje fyzické obtíže. Pokud se vyskytne prostor, tak je nejlepší se zkusit odpoutat od svých vlastních problémů. Není také špatné s někým běžet a navázat s ním komunikaci – potom to hned rychleji utíká. Samozřejmě je dobré si udržet přehled a nějaké to soustředění zmíněné na začátku. Čemu by se člověk měl vyhnout je přemýšlení o tom, že nedoběhne nebo to zabalí. Je jasné, že při dlouhých hodinách běhu, kdy opravdu běžce bolí úplně všechno, se do hlavy cpou různé myšlenky, ale je strašně důležité snažit se to potlačit a myslet pozitivně. Docela dobrou metodou je myslet na postupné cíle, například za chvilku bude maraton nebo myslet na další konkrétní kolo a nezabývat se tím, co přijde potom. Dobré také je, když vám v hlavě uvízne nějaká melodie, protože člověk se tím může dostat lehce do transu a všechno je hned o trochu snazší.  V každém dalším článku položím Danovi opět jednu otázku na téma, které se mi nejvíce v průběhu přípravy honilo hlavou. Marek Odstrčilík |
