• Maratonské vábení a trápení

      8:55

    | foto: Pavel Duchanpro iDNES.cz

    Třeba ano, třeba jsem maraton podcenil, ale postupně. Maratonská mše byla příjemná, zklidnil jsem se, kázání krásně skloubilo Písmo a maratonskou tématiku, na závěr nám byl nabídnutý porcelánový záchod a tomu nešlo odolat. Následný sraz na Václavském náměstí se podařil, potkal jsem lidi, které jsem znal jen virtuálně, to vždy potěší. Odložit batoh do úschovny a doufat, že cestou na start potkáme záchod – nepotřebovali jsme toi toiku, stačil by malý stromeček, který ale na cestě z Václavského náměstí na Ovocný trh prostě nebyl. Takže startovní výstřel a první tóny Vltavy slyšíme z fronty na záchod. Málo poetické, ale nám to nevadí, poběžíme úplně vzadu a nějak se cestou probijeme.

    Branou probíháme 13 minut po startovním výstřelu, černoši už šlapou na pátém kilometru, my předbíháme Miloše s vlajkou pěti hodin a já brzdím Michala, že už teď běžíme pěkné tempo 5:40min/km, což je na první kilometr na zahřátí akorát. Ostatně cíl 4:00:00 je o průměrném tempu 5:41 min/km. Bavíme se spolu, bavíme se s lidmi, smějeme se. Běžet po Karlově mostě je prostě silný zážitek – vždy jsem si říkal, jaké by to bylo. Teď už to vím. Na nábřeží Edvarda Beneše potkáváme rodinný běh – vzájemné povzbuzování míjejících se dvou proudů běžců, plácání si, úsměvy, to vše nás nabíjí energií, kterou obratem vracíme zpět všem běžcům okolo nás. Teď brzdí Michal mě – nechal jsem se zřejmě trochu unést.

    Holešovice a Libeňský most nevnímám – poběžím tu ještě jednou, takže jej okázale ignoruji (nikoliv ale roztleskávačky, které nás povzbuzovaly). U Alzy polykáme hořkou pilulku, když nám vzkazy (v tomto případě Michalovi) na velkoplošné televizi říkají, že už jen 6 kilometrů do cíle a že to dáme. Kéž by. Třeba to povzbuzení přijde vhod v příštím kole. Na Rohanském nábřeží (to je ta cesta do Karlína) předbíháme vlajky 4:15, zdravíme René Kujana a bosonohý Tomáš se rozhodnul, že poběží s námi, že se mu naše tempo líbí. Well, proč ne. Že je Tomáš s námi jsme poznali hned a snadno – výkřiky typu „hele“, „koukej“ nebyly na náš krásný běžecký styl popřípadě pevný zadeček vypracovaný běháním, ale byly spojeny se slovy jako „barefoot“. Takže jsem se ani neotáčel, prostě jsem měl jistotu, že tam Tomáš je. Probíháme Pařížskou ulicí a já zjišťuji, že mám hlad. To je při maratonu dost pitomé, obzvlášť když mám před sebou ještě skoro tři hodiny běhu. Michal mi u Národního divadla dá kousek Corny tyčinky a dodává, že na Slezském maratonu by to udělat nesměl. Má pravdu, píšu si Corny na seznam potřebných věcí.

    Na 15. kilometru do sebe tlačím první gel, žaludek není moc rád, obzvlášť se mu nelíbí solné tablety, ale protože sůl potím ve velkém, tak v tomto směru má smůlu. Běh kolem Tančícího domu nám připomíná, že jsme na trase půlmaratonu a tváříme se, že tento prodloužený známý půlmaraton, který jsme běželi před pěti týdny už bude v pohodě. Zahýbáme k Botiči a míjíme Zdeňka Kolmana s vlajkou na 4 hodiny – má náskok odhadem 1,5 kilometru, ale nevíme kdy probíhal branou a víme, že pořád držíme čas na kilometr kolem 5:30 – 5:35 min/km, takže se pod 4:00:00 pohodlně vejdeme a ještě budeme mít rezervy. V okamžiku, kdy probíháme pod Nuselským mostem podruhé začíná jemná sprška. Je to pro nás důvodem udělat si mentální poznámku, že si nemusíme brát houbičku na další občerstvovačce a začít vyřvávat na celou trať „running in the rain“, kterou vystřídala „yellow submarine“ a po upozornění, jestli tam není něco jiného, tak na Výtoni přidáváme „krabička cigaret“.

    Celou cestu předbíháme, kromě štafety nás nepředbíhá nikdo, běžíme v pohodě a trasu si užíváme. Co mě mile překvapilo je prostupnost – oproti půlmaratonu se na maratonu dá bez problémů předbíhat. A to prakticky celou cestu – bez drobení kroku, poskakování, nebo jakékoliv jiné neoblíbené síly-beroucí aktivity. U podolské vodárny mám první fanoušky – trenéra Vláďu s Jitkou.. spokojeně se šklebím, že to na čas pod 4 hodiny bude, oni povzbuzují jako o život, Vláďa má i řehtačku. Před bazénem mě čeká manželka – chci ten nejlepší doping – pusu, kterého se mi dostává a já jsem šťastný a spokojený. Otočka na Dvorcích a při cestě na Výtoň nezvládám přípravu na občerstvovačku, takže musím zastavit a s pitím v jedné ruce lovím solnou tabletu a stojím. Vláďa s Jitkou toho využijí a ptají se, jak jsem na tom. Odpovídám, že 30km určitě uběhnu a pak to bude na Pánu Bohu, přesně jak mi to trenér naplánoval. Šklebím se jako opičák, oni se smějí, je jim jasné, že jsem motivovaný.

    Na Palackého mostě zjišťuji, že chovat se k tělu bezohledně se nevyplácí, i když to dělám v jeho nejlepším zájmu. Solné tablety prostě pobouřily žaludek, takže toika u pivovaru je sice zdržením na 3 minuty, ale ten pocit je k nezaplacení. Horší je, že mi kluci utekli. Protože jsem měl půlmaratonský čas 1 hodina 58 minut, takže pořád mám šanci běžet pod 4 hodiny. Proklínaný Smíchov nebyl tak zlý, jen protivítr nebyl nic moc. Zdravím kluky v protisměru, utekli mi za ty 3 minuty o pořádný kus. Čistím hlavu, běžím dál, blíží se 30tý kilometr a tím i pověstná maratonská zeď.

    Tak ne. Ceduli „30km“ jsem musel přehlédnout, takže při náběhu na most Legií mě vítá bouchání zvonů značící poledne a téměř tři hodiny trati. Kromě zvonů také slunce. Prudké slunce. To tu ještě nebylo. Nestěžuji si, držím si tempo a myslím na 35tý kilometr – prý pokud vydržím až tam, budu v pohodě po zbytek závodu, říkali mi maratonci. Na občerstvovací stanici za Mánesovo mostem je probírána záludnost českého jazyka (nepamatuji si přesně, ale byla to diskuze tipu „vliv spřežek na antonymické vyjádření popisu“), což mi hlava skutečně nebrala. Nebyl jsem na trati kvůli češtině, ale kvůli běhu a ještě pořád jsem se rval o svůj limit 4 hodiny. Pokud nevíte, jak vypadá maratonská zeď, tak pro mě to bylo zpomalení o 30 vteřin na kilometr při zachování stejného úsilí. Ale dá se to rozběhat, jen chtít.

    Já chtěl, tak jsem to rozběhal, na 35. kilometru Vláďovi s Jitkou ukazuji, že už toho mám plné zuby, ale oba dál povzbuzují jako o život. Běžím tedy dál, ale před občerstvovací stanicí u Pražské tržnice se ozvala má stará bolest – slabé břišní svaly. Přestalo mi fungovat břicho, začala bolet záda, přestal jsem dýchat do břicha. Bolest zad je opravdu hrozná. Lehám si na zem a protahuji je, jakkoliv vím, že je to jen divadélko pro hlavu – záda ne a ne se křupnout, uvolnit. Napít a běžet – alespoň za Libeňský most, kde bude fandit máma. U Alzy vidím vzkaz od Michala – „Pavle, jistím Tě zezadu“. Jen vztyčím prostředníček k obrazovce. Michal je přede mnou a já jsem zrasovaný. Už z dálky vidím maminku, jak tleská a povzbuzuje. Mávnu na ni, všimne si mě.

    Tvář milující maminky vám vždy řekne více než obraz od Rembrandta. Snaha usmívat se a povzbudit mě byla zjevná, ale strach, obava, slzy v očích, starost a vagon lásky to smazat z tváře maminky nedokázalo. Záda mě bolela, ale nechtěl jsem je řešit před maminkou. Později mi maminka řekla: „Viděla jsem lidi v různém stavu únavy, ale to jak jsi vypadal Ty, to bylo hrozné. Uvědomila jsem si, že máš před sebou ještě pět kilometrů a nedovedla si představit, jak je zvládneš.“ Milující maminka.

    Hned po seběhu z Libeňského mostu, u Kaflandu, jsem si lehnul na zem a začal záda protahovat znovu. Napít se a běžet. Když běžím, držím si tempo 6min/km – nohy jsou unavené, ale fungují. Přemýšlím nad tím, že vzdám – přejdu na metro, je to jen kousek, nebudu se za nic stydět, ta bolest.. Fouká ledový protivítr, to člověku na náladě taky nepřidá. Přesto běžím dál. Záda protahuji asi každý kilometr. Na poslední občerstvovací stanici mi volají zdravotníka, se kterým jsem rychle dohodnutý, že mi nemá jak pomoci.

    Zvedám se a běžím. V Husákově tichu sedí pár lidí na obrubníku – popravdě nechtěl bych se tam zastavit, ten vzduch je fakt hnusný. Tuším, že pod Štefánikovo mostem bude Vláďa s Jitkou – jsou tam, povzbuzují a říkají, že je to už jen kousek. Pevně v to doufám. Už mě nebolí každý krok, už to prostě bolí pořád. V Pařížské jen běžím. V hlavě prázdno, všude je jenom bolest. Milan na mě volá, mávnu na něj, probíhám cílem, 4:16:47. Dokončil jsem.

    Dostanu medaili, vodu, alobal, aby mi bylo teplo. Nejraději bych ležel a odpočíval, ale musím za Mirkou. Mezi Staroměstským náměstím a Václavským náměstím jsem odpočíval vleže asi 5x. Běžecký rauš odezněl, zbyla jen bolest. Vyzvednul jsem si batoh, lehnul si a došel k manželce. Mirka mě objímá, záda křičí nadšením, já se poprvé za celou tu dobu rozpláču. Jsem v bezpečí, Mirka je hned vedle mě, tady můžu projevit všechny emoce, které jsem při běhu prožíval. Nemít Mirku, byl by běh sotva třetinový. Nemusím ji vyprávět, co jsem prožil, ona to vidí a cítí. Je úžasná.

    Domů jsem šel od lavičky k lavičce, doma sprcha, pití, spánek. Za hodinku je mi lépe a jdu se vyklusat, abych mohl v pondělí vůbec postavit na nohy. 3 kilometry tam poklusem, 3 kilometry zpět chůzí. Druhý den ráno jsem vstal a jsem překvapivě v klidu. Nohy mě bolí výrazně méně než po půlmaratonu. Jdu do práce a život plyne dál.

    Maratonu zdar!

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Maratonské vábení a trápení

    I38v16a16n
    P47r60o54c32h12á90z61k94a
    Foto Bolelo mě všechno s tebou, jak jsem to četl! Jsem rád, že jsi to nevzdal! Sám vím, jak ta myšlenka musela být lákavá....

    V diskusi je 1 příspěvek, poslední příspěvek 14. 5. 2014, 11:35



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.