• Amsterodamské peklo aneb první maraton se musí dokončit

    Byl to můj první maraton. Šlachy na kyčlích mi ho pořádně opepřily, takže bolest střídala bolest a beznaděj následovala beznaděj. Věděl jsem ale, že nemůžu vzdát, i když jsem se čas od času musel opírat o stromy. Svůj maraton jsem musel pokořit.

    Zatáčka a rovinka do cíle. Finiš jsem si konečně užil a s „dědou“ jsme si pokecali. | foto: Pavel Czerný

    Ranní krvavé svítání slibovalo, že dnešní maraton nebude procházka růžovým sadem. Ke snídani jsem dal dva krajíce chleba s medem, což je moje oblíbená předzávodní kombinace, po níž můj žaludek zvládá dlouhé hodiny běhu bez problému, a vyrazil jsem na check-in. 

    Úschovny byly vyřešeny elegantně bez návaznosti na startovní čísla, člověk si zkrátka vybral nejbližší volnější stan a do něj batoh odložil. Na startovní číslo jsme poté dostali samolepku se stejným číslem, jaké obdržel batoh.

    Pak už mě čekala čekala cesta na olympijský stadion, odkud startoval jen maraton, ostatní, přidružené běhy toto privilegium neměly. Roztluče se mi srdce: za pár desítek minut ze mě bude maratonec.

    Jen ten protivítr

    Startovat ze stadionu je úžasná věc. Stovky lidí vám freneticky fandí a vy se cítíte jako skutečný atlet minimálně při závodu Diamantové ligy. Má to však jeden háček. Spíše hák. Přestože jsem běžel z druhého koridoru závodníků usilujících o čas pod tři hodiny, již při výběhu ze stadionu se vytvořil špunt, v němž bylo velmi těžké kličkovat i v tempu kolem pěti a půl minuty na kilometr.

    A výběhem do městských ulic se to příliš nezlepšilo. První kilometr - a už jsem na svůj vysněný čas ztrácel minutu. Teprve na konci druhého kilometru jsem se srovnal na správném tempu a od té doby ho plus minus pět vteřin „sekal“ až do čtrnáctého kilometru. Ovšem Honza, již zkušený maratonec, který běžel se mnou a při němž jsem se chtěl celý závod držet, mi začal utíkat, jak se snažil stáhnout ztracený čas. Nevěřil jsem si v té chvíli natolik, abych těch pár metrů stáhl. Zůstal jsem sám, ale to mi většinou nevadí.

    Sem tam se v uličkách připomenuly ranní červánky, foukal lehce nepříjemný protivítr, ale na moje časy to nemělo velký vliv. Patnáctý kilometr nás však vyvedl na břeh řeky Amstel a začala opravdová dřina. Vítr už začal být znatelný. Z mezičasu jsem zjistil, že stále ztrácím jednu minutu oproti plánu.

    Na dalších kilometrech ovšem vítr ještě zesílil. Záviděl jsem borcům, kteří už letěli po druhém břehu zpět s větrem v zádech. Zkontroloval jsem si krok, jeho délku i frekvenci. Byl malinko delší než obvykle, ale nijak drasticky.

    Na půlmaratonu mě ovšem čekala nemilá zpráva. Vítr mě okradl skoro o dvě minuty na šesti kilometrech. To mě psychicky celkem nalomilo. Sen o čase pod 2:50 se mi rozplynul již v první polovině závodu. Kdybych ovšem věděl, co mě čeká dál, bral bych jako úspěch jakýkoliv čas pod tři hodiny.

    Ještě před dvacátým kilometrem jsme přeběhli na druhou stranu řeky, ale protivného protivětru jsme se nezbavili ani tam. Navzdory tomu se mi po jednadvacítce běželo citelně lehčeji. Předběhl jsem i krajana s českou vlaječkou na zádech a přívětivě a pozitivně pozdravil: „Nazdáááár!“

    Beznaděj, beznaděj, beznaděj

    Úsměv mi začal mrznout po dvacátém pátém kilometru. Ozvala se levá kyčel, jejíž šlachy přestaly zvládat naakumulovanou zátěž a vypovídaly službu. Do třicátého pátého kilometru jsem pak střídal své maratonské tempo s opíráním se o okolní stromy a sloupy v celkem pravidelném rytmu, každý kilometr jednou. Obrovská bolest se šířila dál, nebyl jsem schopný správně našlapovat na levou nohu a na zmíněné metě 35 kilometrů jsem musel přejít do výletního, šestkového tempa. Jakmile jsem se pokusil jen malinko zrychlit, tempo kolem 5:30 na kilometr mi paralyzovalo celou levou nohu a já musel opět ke sloupu.

    Popsat své pocity od pětadvacátého kilometru je opravdu složité. Obrovské zklamání, že nedosáhnu ani na ten nejmenší cíl. Beznaděj, že v tomto stavu přece nemůžu uběhnout další kilometry. Nespočet pokusů rozběhnout se alespoň o něco rychleji. Hledání motivace v čemkoliv. Překonávání bolesti na každém kroku a hledání vhodného kroku, kdy se bolest dá vydržet. Ale především ona bezmoc, kdy víte, že následujících deset kilometrů vám i ve výklusovém tempu trvá kolem pětapadesáti minut, ale nyní nevíte, jestli to nebude víc než hodina. Děsivě dlouhá doba po dvou a půl hodinách běhu. Každý kilometr se neskutečně vlekl. Aby ne, když jsem ho běžel skoro dvakrát déle.

    Co mě vlastně drželo na trati? Žádné hecování ani egoistické dokazování si před svými nejbližšími, že to dokážu - oni to totiž ví. Nakonec to bylo vlastně jednoduché. Nedokázal jsem si představit, že přijedu domů a na otázku „Běžel jsi někdy maraton?“ odpovím: „Běžel, ale jen kousek.“

    Nenašel jsem důvod, proč vzdát. Bolest se dala obejít pomalejším tempem a vše ostatní bylo pouze o egu, že dobíhám jako šnek s časem daleko za hranicí tří hodin. A tak jsem šmatlal dál po amsterodamských ulicích doslova přeplněných fandícími diváky, kteří jako by měli strach o každého jen trochu zpomalujícího běžce a hlasitě jej začali podporovat a vyvolávali jeho jméno. Jelikož jsem byl nejpomalejší, užíval jsem si této pocty velmi často.

    Fanoušci (stejně jako účastníci všech amsterodamských závodů, co se onoho dne běžely) byli z celého světa. A byli všude, na celých dvaačtyřiceti kilometrech si nepamatuji místo, kde by diváci nebyli. Výborná atmosféra, v níž se i na moje bolístky dalo zvyknout a v níž přestávaly mít význam.

    Do cíle už zase důstojně

    Dočkal jsem se tedy i mety sedmi kilometrů do cíle. Konečně jsem našel někoho v podobném tempu. Drobný Afričan s jmenovkou „Pacer“ si chtěl pravděpodobně po úvodním sprintu užít také celý závod. S občasnými přestávkami na protažení a s čím dál pozitivnější náladou jsem se pomalu blížil ke čtyřicátému kilometru. Dokonce se mi dařilo i malinko zrychlovat tempo.

    Znovu předbíhám pana „Pacera“, který si stále vychutnává atmosféru závodu. Moje tempo už stačilo většině kolemběžících, takže jsem některé začal brát do vleku. V jednu chvíli to byl další z českých účastníků, Honza, jestli mne paměť neklame. Hecnul se se mnou až do čtyřicátého kilometru. V té době si ale moje nohy konečně odpočinuly a já svoje tempo pomaličku začal vracet skoro do normálu.

    Bránu 500 metrů do cíle jsem již probíhal v naprosto důstojném tempu a vběhnutí na stadion jsem si užíval. Znovu jsem opravdu běžel. Poslední zatáčka a posledních pár desítek metrů. Nesprintuji, pouze si s každým došlapem vychutnávám atmosféru aplaudujícího stadionu a cestou gratuluji ostatním finišujícím maratoncům. Všichni, kteří přiběhli přede mnou, i ti, co dorazí za mnou, si tuto poctu zaslouží. Probíhám cílem a stávám se podle oficiálního hesla maratonu amsterodamským superhrdinou. Stávám se maratoncem v čase 3:21:16.

    Nezapomeňte, že to žije také na Facebooku!

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Amsterodamské peklo aneb první maraton se musí dokončit

    jit do svého !prvniho! maratonu pod cas 2:50 je vice nez ambiciozni a s tim asi souvisela ta bolestiva anabazejen chci...
    T95o79m
    H12r78d41i42n27a
    Ano, presne jak pisete. Dlouhodoby trenink, jarni pulmaraton pod hodinu dvacet a bezmala tritisice treninkovych...
    D85a25n48a
    S86i13e30g70e42l96o31v26á
    Foto Skvěle napsáno, s obrovskou hrdostí na sebe i nesmírnou pokorou před ostatními i samotnými více jak 42 km. Věta:...
    M20i45c61h12a87l
    Z41o43u38b90e90k
    Pěkný článek o vůli, bolesti a konečném vítězství sám nad sebou. Maraton  je vždy o bolesti a kdo tvrdí že ne, tak...

    V diskusi je 7 příspěvků, poslední příspěvek 11. 11. 2014, 0:50



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.