Ivana Bažantová Jandová Ivana Bažantová Jejím cílem je zůstat ve formě a zaběhnout si půlmaraton, na maraton vyrazila tedy jako divák. |
Začalo to již v sobotu 10. května. Jako členka týmu adidas Women´s Challenge jsem se prezentovala s ostatními ženami z naší dvanáctky (ve sponzorském oblečení – téměř stejnokroji – pod vedením Martiny Kozákové) na Expu v Holešovicích. Byly jsme na to připravené, náš sportovní velitel Miloš Škorpil chtěl totiž znát dopředu, jak zformulujeme, co nás k běhání přivedlo a stále vede. Motivační motto každé z nás pak svítilo na plátně vždy s naší fotografií.
Následovalo pár rozhovorů, focení, pak už jen kafíčko, povídání si a rozchod. Děvčata, co přespávala společně v Praze kvůli nedělní účasti na maratonu, ať na trati nebo vedle ní, si pak navečer naplánovala dobrých patnáct kilometrů, týmově a stylově. Já jsem z druhého konce Prahy, takže jsem si místo toho vychutnala nákupy s kamarádkou.
Přečtěte si další články o pražském maratonu |
V neděli přišel budíček sice brzy ráno, ale příroda byla již zalitá slunečním světlem. Na svůj první maraton jsem se těšila moc, poběží tři naše dámy z týmu aWCH. Ve vlaku do Prahy si přisedám k muži, jenž byl komplet v běžeckém, s číslem a čipem na prsou, se stříbrnou fólií kolem ramen. Jinak bych se s někým neznámým jen tak do řeči nedala, ale přisedla jsem a zeptala se, jak se na běh vyspal. Prý nic moc. Běžně trénuje na trase do zaměstnání a zpět (klobouk dolů, bude to něco kolem 15 kilometrů jedna trasa), říkal, na maraton ale samozřejmě vyrazil vlakem. Řekla jsem si, že kromě děvčat budu vyhlížet i jeho – poznám ho v lavině dobíhajících postav?
Den plný emocí
V kotli na Staroměstském náměstí to už vřelo. Jdu přímo do VIP zóny, dostávám visačku na krk a honem pádím přehlédnout situaci. Hluk, konferování, dunící reproduktory (jinak to nesnáším, ale dnes mám motivaci, povznesu se nad to, nechám se strhnout!). Čas startu se neuvěřitelně rychle přibližoval. Všude cvrkot a hemžení, hopsání a rozcvičování, přebíhání. Vedle nás stojí u startovní brány primátor Prahy a spolu s dalšími se chystá odstartovat. Na nebi vrčí helikoptéra, vidíme na ní kameru, která živě přenáší obrazy z ptačí perspektivy, a to i na plátno na náměstí.
Výstřel a prostorem se rozléhá krásná hudba Smetanovy Vltavy. Tečou mi slzy. Myslím na ty tři z nás, ale i na všechny, jimž různé motivace, důvody, sázky či nadšení daly sílu postavit se na start (ale hlavně také se na něj připravit). Míjí nás hustý proud lidí – nejrychlejší borci zvyklí vyhrávat (většinou tmavé pleti), zdatní běžci, odvážlivci i dobrodruzi, rodinky, štafety, slepci, hendikepovaní - prostě na deset tisíc lidí, kteří chtějí něco dokázat nebo si něco dokázat. Proud rozčleňují vodiči na určitý čas, na 5:30 běží i náš Miloš Škorpil.
Řečiště těl se nám vzdálilo, a tak sleduji dění z trati na plátně. Krásně vidím, jak se běží na Malé Straně kolem mých pracovišť, přes Karlův most a tak dále. Myšlenka, že již za dvě hodiny lze očekávat doběh vítěze, který uběhne tolik, jako je cesta z mého bydliště za Beroun na kraj Zdic, se zdá šílená. Mezitím ale využiju privilegium a vydávám se do VIP zóny na catering hotelu Hilton. Pak ale zpátky k cíli, získávám pěkné místo u hrazení – a už jsou tu první afričtí běžci. Tenké nožky, ruce, krky, až jemné svaly na nohou. Procházejí přímo kolem mě, zcela na dotek. Mám slavnostní pocit, že u toho jsem, prvně! Pak se očekávají první čeští borci a také první dáma – nedávno vyhrála pražský půlmaraton. Pak česká děvčata, potom přibíhají další, zatím v řídkém proudu, mezitím se vyhlašují vítězové, zní hymny, komentátorské proslovy.
Vracím se sledovat další a další skupinky běžců, které se s postupujícím časem spíše zhušťují, pomalu ale přestávám tváře vnímat – je třeba se odreagovat. Normálně kávu vlastně nepiji – ale i tu si dnes dám! A ještě sladkostičku – však já ji zase brzy vyběhám. Mlsáme, popíjíme, bavíme se. V očekávaný čas se Simonou Vlašimskou a její rodinkou bedlivě sledujeme, zda už přiběhne naše první gazelka. Dočkaly jsme se, v reálném čase 04:27:04 dobíhá Zuzka Schwarzmaierová – křičíme na ni jménem při finiši, mává nám, máme radost. Myslím, že si podobný limit stanovila a že na sebe může být hrdá. Pak se kocháme dalšími běžci, páry dobíhajícími ruku v ruce, další se předvádějí na cílovém modrém koberci v kostýmech. Vidíme ale dobíhat i sinalé postavy, kráčející mátohy, jeden padá na obličej před cílem, komentátoři ho zvedají a podporují tak, aby sám čestně protl cílový pruh.
I my podporujeme: "To dáš! Bravo!" Vidíme dobíhat bosého běžce i dámu v plastových pantoflích, mihnou se nohy v prstové obuvi i v sandálech. V cíli je velká skupina organizátorů, kteří v případě potřeby o běžce pečují, podpírají je nebo polévají. Hned se též předávají medaile. Za tři čtvrtě hodiny dobíhají blízko sebe i obě Hanky. Marvanová v páru se svým mužem, který kvůli ní běžel pomaleji jako opora, a Havalcová, která se skutečně překonala a z horských palouků přijela pokořit pražskou dlažbu.
Další zajímavé závody najdete v naší TERMÍNOVCE |
Pak se už návštěvníci i hosté pomalu vytrácejí. Já však zůstala. A to bylo to nejlepší a nejdojemnější. Po více než šesti hodinách od startu stále dobíhali stateční. Před cílem nebo dokonce z poloviny Pařížské ulice je hlasitě povzbuzoval skvělý a nenapodobitelný Daniel Stach (říkám mu pan Civilizace podle pořadu, který moderuje), u každého přečetl jméno, vedl s nimi rozhovor, hecoval je pro závěrečné metry. Od jednoho z běžců jsme se tak dozvěděli, že běží už svůj 430. maraton, začal roku 1989!
U cíle vítala každého celá pořadatelská rungová ekipa mexickou vlnou, fotoaparáty pořád cvakaly. Zase mi tekly slzy. Poslední doběhl starý pán, Švéd s látkovou keltskou hlavicí v národních barvách. Usmíval se, zdolal trasu za reálných 6:45:14. Zvítězil nad sebou.
Onoho dne zvítězil maraton. Zvítězil člověk. Byla to soutěž i zábava. Byl to můj první nezapomenutelný maraton.
