• Slzy a dojetí aneb jak jsem neběžela svůj první maraton

    Nebudu psát o tom, jak jsem se na maraton vyspala, co jsem posnídala, jak jsem se cítila na startu, na kolikátém kilometru jsem měla krizi, co mě znovu nakoplo, zda jsem do cíle doběhla, nebo došla. Já totiž vůbec neběžela. Přesto byl RunCzech mým prvním maratonem.

    Účastníci Pražského maratonu běží přes Karlův most. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

    Ivana Bažantová Jandová

    Ivana Bažantová

    Ivana Bažantová

    Jejím cílem je zůstat ve formě a zaběhnout si půlmaraton, na maraton vyrazila tedy jako divák.

    Začalo to již v sobotu 10. května. Jako členka týmu adidas Women´s Challenge jsem se prezentovala s ostatními ženami z naší dvanáctky (ve sponzorském oblečení – téměř stejnokroji – pod vedením Martiny Kozákové) na Expu v Holešovicích. Byly jsme na to připravené, náš sportovní velitel Miloš Škorpil chtěl totiž znát dopředu, jak zformulujeme, co nás k běhání přivedlo a stále vede. Motivační motto každé z nás pak svítilo na plátně vždy s naší fotografií.

    Následovalo pár rozhovorů, focení, pak už jen kafíčko, povídání si a rozchod. Děvčata, co přespávala společně v Praze kvůli nedělní účasti na maratonu, ať na trati nebo vedle ní, si pak navečer naplánovala dobrých patnáct kilometrů, týmově a stylově. Já jsem z druhého konce Prahy, takže jsem si místo toho vychutnala nákupy s kamarádkou.

    Přečtěte si další články o pražském maratonu

    V neděli přišel budíček sice brzy ráno, ale příroda byla již zalitá slunečním světlem. Na svůj první maraton jsem se těšila moc, poběží tři naše dámy z týmu aWCH. Ve vlaku do Prahy si přisedám k muži, jenž byl komplet v běžeckém, s číslem a čipem na prsou, se stříbrnou fólií kolem ramen. Jinak bych se s někým neznámým jen tak do řeči nedala, ale přisedla jsem a zeptala se, jak se na běh vyspal. Prý nic moc. Běžně trénuje na trase do zaměstnání a zpět (klobouk dolů, bude to něco kolem 15 kilometrů jedna trasa), říkal, na maraton ale samozřejmě vyrazil vlakem. Řekla jsem si, že kromě děvčat budu vyhlížet i jeho – poznám ho v lavině dobíhajících postav?

    Den plný emocí

    V kotli na Staroměstském náměstí to už vřelo. Jdu přímo do VIP zóny, dostávám visačku na krk a honem pádím přehlédnout situaci. Hluk, konferování, dunící reproduktory (jinak to nesnáším, ale dnes mám motivaci, povznesu se nad to, nechám se strhnout!). Čas startu se neuvěřitelně rychle přibližoval. Všude cvrkot a hemžení, hopsání a rozcvičování, přebíhání. Vedle nás stojí u startovní brány primátor Prahy a spolu s dalšími se chystá odstartovat. Na nebi vrčí helikoptéra, vidíme na ní kameru, která živě přenáší obrazy z ptačí perspektivy, a to i na plátno na náměstí.

    Výstřel a prostorem se rozléhá krásná hudba Smetanovy Vltavy. Tečou mi slzy. Myslím na ty tři z nás, ale i na všechny, jimž různé motivace, důvody, sázky či nadšení daly sílu postavit se na start (ale hlavně také se na něj připravit). Míjí nás hustý proud lidí – nejrychlejší borci zvyklí vyhrávat (většinou tmavé pleti), zdatní běžci, odvážlivci i dobrodruzi, rodinky, štafety, slepci, hendikepovaní - prostě na deset tisíc lidí, kteří chtějí něco dokázat nebo si něco dokázat. Proud rozčleňují vodiči na určitý čas, na 5:30 běží i náš Miloš Škorpil.

    Řečiště těl se nám vzdálilo, a tak sleduji dění z trati na plátně. Krásně vidím, jak se běží na Malé Straně kolem mých pracovišť, přes Karlův most a tak dále. Myšlenka, že již za dvě hodiny lze očekávat doběh vítěze, který uběhne tolik, jako je cesta z mého bydliště za Beroun na kraj Zdic, se zdá šílená. Mezitím ale využiju privilegium a vydávám se do VIP zóny na catering hotelu Hilton. Pak ale zpátky k cíli, získávám pěkné místo u hrazení – a už jsou tu první afričtí běžci. Tenké nožky, ruce, krky, až jemné svaly na nohou. Procházejí přímo kolem mě, zcela na dotek. Mám slavnostní pocit, že u toho jsem, prvně! Pak se očekávají první čeští borci a také první dáma – nedávno vyhrála pražský půlmaraton. Pak česká děvčata, potom přibíhají další, zatím v řídkém proudu, mezitím se vyhlašují vítězové, zní hymny, komentátorské proslovy.

    Vracím se sledovat další a další skupinky běžců, které se s postupujícím časem spíše zhušťují, pomalu ale přestávám tváře vnímat – je třeba se odreagovat. Normálně kávu vlastně nepiji – ale i tu si dnes dám! A ještě sladkostičku – však já ji zase brzy vyběhám. Mlsáme, popíjíme, bavíme se. V očekávaný čas se Simonou Vlašimskou a její rodinkou bedlivě sledujeme, zda už přiběhne naše první gazelka. Dočkaly jsme se, v reálném čase 04:27:04 dobíhá Zuzka Schwarzmaierová – křičíme na ni jménem při finiši, mává nám, máme radost. Myslím, že si podobný limit stanovila a že na sebe může být hrdá. Pak se kocháme dalšími běžci, páry dobíhajícími ruku v ruce, další se předvádějí na cílovém modrém koberci v kostýmech. Vidíme ale dobíhat i sinalé postavy, kráčející mátohy, jeden padá na obličej před cílem, komentátoři ho zvedají a podporují tak, aby sám čestně protl cílový pruh.

    I my podporujeme: "To dáš! Bravo!" Vidíme dobíhat bosého běžce i dámu v plastových pantoflích, mihnou se nohy v prstové obuvi i v sandálech. V cíli je velká skupina organizátorů, kteří v případě potřeby o běžce pečují, podpírají je nebo polévají. Hned se též předávají medaile. Za tři čtvrtě hodiny dobíhají blízko sebe i obě Hanky. Marvanová v páru se svým mužem, který kvůli ní běžel pomaleji jako opora, a Havalcová, která se skutečně překonala a z horských palouků přijela pokořit pražskou dlažbu.

    Další zajímavé závody najdete v naší TERMÍNOVCE

    Pak se už návštěvníci i hosté pomalu vytrácejí. Já však zůstala. A to bylo to nejlepší a nejdojemnější. Po více než šesti hodinách od startu stále dobíhali stateční. Před cílem nebo dokonce z poloviny Pařížské ulice je hlasitě povzbuzoval skvělý a nenapodobitelný Daniel Stach (říkám mu pan Civilizace podle pořadu, který moderuje), u každého přečetl jméno, vedl s nimi rozhovor, hecoval je pro závěrečné metry. Od jednoho z běžců jsme se tak dozvěděli, že běží už svůj 430. maraton, začal roku 1989!

    U cíle vítala každého celá pořadatelská rungová ekipa mexickou vlnou, fotoaparáty pořád cvakaly. Zase mi tekly slzy. Poslední doběhl starý pán, Švéd s látkovou keltskou hlavicí v národních barvách. Usmíval se, zdolal trasu za reálných 6:45:14. Zvítězil nad sebou.

    Onoho dne zvítězil maraton. Zvítězil člověk. Byla to soutěž i zábava. Byl to můj první nezapomenutelný maraton.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.