• Hanka: "A víte co? Já ten maraton dám!", a dala ho

      19:23
    Hanka šla do projektu adidas Women's Challenge s ambicí uběhnout půlmaraton v pohodě a užít si jej. Poté, co si sen splnila, povýšila jej na maraton a to splnila hned měsíc poté. Na konci ronila slzy štěstí do kšiltovky.

    Štastný úsměv doma na zádech na gauči. Zládla jsem to! | foto: archiv Hany MarvanovéRungo.cz

    Po úspěšně zvládnutém prvním půlmaratonu v Praze v dubnu, jsem se rozhodla zkusit hned za měsíc poprvé i maraton. Trochu troufalé, já vím, ale chtěla jsem mít další a zároveň těžší cíl. Jenže už tak napnutou přípravu narušila nemoc a přetížený úpon na noze. Postupně se můj sen, uběhnout maraton, rozplýval.

    Den před maratonem jsme měli v rámci adidas Women´s Challenge (dále jen aWCH) setkání ve SportExpu, kde mě začali můj trenér Miloš se souputnicí z aWCH Zuzkou nahlodávat, že bych to mohla alespoň zkusit. Tak jo, jdu do toho. V tu chvíli už jsem neřešila, že jsem za poslední měsíc moc netrénovala, že jsem ve čtvrtek běžela osmnácti kilometrový trail a večer poté do noci popíjela s kamarády. Prostě endorfiny začaly působit. Tak rychle nakoupit kompresky, gely, anticrampy, tyčinky a hurá domů pořádně se vyspat.

    Fotogalerie

    Je maratonské ráno, endorfiny pořád působí, sbalím se a mířím opět, jako už před měsícem, s manželem Filipem na Václavák. Je zima, hodně to fouká, ale pršet snad nebude. Začínám být trochu nervózní, ale kamarádi mě vrací zpět do pohody. Blíží se start, rychle odnáším věci do úschovny, cestou si nechávám preventivně zatejpovat pravou nohu. Sprintuji k záchodům a kluci na mě křičí, ať šetřím síly.

    Tak a je to tady, zase ta Vltava, je slyšet všude a navozuje pohodovou atmosféru. Lidé tleskají, kamery snímají, s kamarády se naposledy hecujeme a děláme kraviny. Vyrážím s manželem vodičem v závěsu. Tak co, dám to nebo vzdám to? Ne, nebudu na to myslet, prostě si to jako vždy užiji. Nervozita už se projevuje naplno, takže po třech a půl kilometrech stojím frontu na záchod. “Vy běžíte? A teď jdete na záchod? To se snad za tu chvilku i zapomene jak běžet, ne?”, vyhrkne na mě nějaká paní a já vyprsknu smíchy. No nic, pokračujeme, mnou neoblíbená holešovická placka čeká.

    Na šestém kilometru na mě z obří obrazovky mává manžel s kamarádem a povzbuzují mě. Pěkně to organizátoři vymysleli. A prý pokud tu proběhnu znovu za třicet kilometrů, bude repeté. Holešovice probíhám v klidu a pohodě, tepovku krásně držím při zemi.

    Za desátým kilometrem si plácám s moderátory Nastym a En.druem, kluci díky! Na protějším břehu vidím dva Keňany a říkám si “Takový tempo?! Než proběhnu Pařížskou, tak je mám za zadkem!”. Ale nedoběhli mě, tentokrát ne. Průběh Staromákem za potlesku celého náměstí si maximálně užívám, nádherný pocit!

    Na všech občerstvovačkách zobu ovoce se solí, poctivě piji a preventivně zobu anticrampy. Blížíme se k polovině trati. Časově jsem na tom o trochu hůř než v dubnu na půlmaratonu, ztráta pět minut, což je vlastně na maratonu luxus a nakopává mě to. Na pětadvacátém kilometru hážu úsměv do kamarádčina objektivu a řítím se na Smíchov. Filip mě krotí v tempu, nojo to jsem celá já. Pomalu přichází krize, rozeběhy za občerstvovačkami jsou čím dál těžší, nohy tuhnou a kolena řvou bolestí. Opět se ptám, dám to, nebo vzdám to? Mám za sebou 28 kilometrů, tolik dřiny, přece to tu nenechám?! Lupnu do sebe gel a běžím dál. Kolena pořád zlobí, začínají mě pálit chodidla. Na Mostě Legií se zdravím s Víťou Drtinovou, loňskou finalistkou aWCH, má můj respekt. Za Mánesákem dávám pauzu, jdeme pohodovým tempem až k Čechovu mostu a začínám mít hrůzu z těch kolen. Krize udeřila naplno, musím se přemlouvat. Aaaaa, už tu mám zase vzkaz od kluků, že jsem nejlepší a dám to! A já to vážně dám!

    Na Libeňském mostě poslední odpočinková procházka. Rozbíhám se, vypínám hlavu a jedu. Už se nikde nezastavuji, myslím na cílovou čáru. Naposledy zamávám Nastymu a En.druovi a zrychluji tempo. Na začátku Pařížské nastupuji. Můj, zdá se už tradiční sprint do cíle, je tady. Všichni okolo jdou. Proženu se kolem další finalistky aWCH Hanky Havalcové a mířím na modrý koberec. JO!!! Tentokrát ani nestíhám úsměv do objektivů. V cíli brečím jak želva a schovávám si obličej pod kšiltovku. Filip mě radostně objímá a obdivuje můj výkon. A čas? Cílem bylo doběhnout v limitu a užít si to. My s Filipem doběhli v reálném čase 5:15:13, což je nad všechna očekávání. Jsem vyčerpaná, ale spokojená a neskutečně šťastná, protože tenhle závod mě psychicky posunul o další level.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.