Co vás při závodu nejvíc překvapilo?
Vabroušek: Obtížnost písečných úseků jak v dunách, tak i těch na rovině. Problém je, že pokud člověk nemá váhu do 65 kil, tak se písečné úseky nedají pořádně přeběhnout. Začnete se bořit. To je obrovský handicap. Dokud jsme běželi po pevném podkladu, kamenitém, skalnatém, nebo vrstva písku byla taková, že se od ní dalo odrazit, neměl jsem problém běžet se závodníky z první desítky. V okamžiku, když jsme naběhli do hlubokého písku, jsem se se svojí vahou začal propadat takovým způsobem, že jsem měl problémy s chůzí tam, kde oni běželi. Jakýkoliv písečný úsek mě doslova zastavil. Vybíhal jsem s 11 kg batohem, vypadal jsem mezi nimi jako nosič. Tušil jsem, že s vlastní váhou (bez batohu 80 kg) bude problém. Další je obrovská dehydratace. Zatímco těm padesáti, šedesátikilovým klukům voda, která se tam přiděluje, i při tom rychlém běhu stačí, a ještě jim zbude něco na polití. Mě voda kolikrát vyšla jen tak tak, že jsem se dostal na další kontrolní bod. Úplně nejhorší pak bylo to, že jsme v cíli dostali 4,5 litru vody. Už z etapy jsem byl tak dehydratovaný, že jsem 3 litry vypil během dvou tří hodin a zbylo mi 1,5 litru na dalších hodin dvanáct. Ve vedru v situaci, kdy je člověk dehydratovaný a má se dát dohromady před další etapou, je to problém. Na malou jsem chodil vždycky jen ráno před etapou, při etapě nikdy, ani při té dlouhé (84,3 km) a ani 6 hodin po ní nikdy. Byl jsem strašně dehydratovaný a začalo se to kumulovat. Do volného dne (to měli ti závodníci, kteří dvoudenní etapu dokázali zvládnout za jeden den) i do té poslední etapy jsem se probudil celý opuchlý. Opuchlá byla hlava i nohy. Poslední etapa pro mě byl totální očistec. Od prvního kroku jsem věděl, že hydratace nestačí. Protrápil jsem se na sedmašedesátém místě a bohužel kvůli tomu jsem vypadl z první dvacítky.
Koribský: Pro mě zásadní problém bylo horko. Ne úplně dobře zvládám vysoké teploty. Určitě horko byl největším problémem, zvlášť přes poledne, kdy bylo nejtepleji. Překvapila mě první etapa, která byla svou obtížností jednou z nejnáročnějších v historii závodu (Erg Chebbi, 13 km nejvyšších písečných dun v Maroku). Vedla v obrovských dunách a ve zbytku hrozným množstvím písku. Po prvním úseku na první kontrole jsem si naprosto vyčerpaný musel asi na 5 minut lehnout, zavřít oči a odpočívat. Říkal, jsem si že mám za sebou jen 15 kilometrů z těch celkových 257. Takže jsem se hrozil toho, co bude dál. První etapa byla nejtěžší, navíc jsme běželi s plným batohem.
Co naopak bylo překvapivé v tom příjemném?
Vabroušek: Bylo to tak, jak jsem očekával. Závod se mi samozřejmě líbil, splnil to, co jsem očekával - podívat se na Saharu, vyzkoušet si etapový závod, vyzkoušet si něco nového. Tohle všechno se splnilo vrchovatě. Jenom jsem popravdě řečeno nevěděl, do čeho jdu. Boty jsem měl s hrubým vzorkem na bahno a na kameny. Na písku to byl problém, protože ten písek rozrušovaly. Všiml jsem si, když jsem čekali před startem té Top50, dvě věci. Všichni měli hladké podrážky, jediný já jsem tam měl takové drapáky na nohách. Za druhé všichni měli tak třetinový batoh proti mě.
Koribský: Příjemně mě překvapila organizace, na takovou spoustu lidí to štáb organizátorů má zmáknuté díky zkušenostem z minulých ročníků. I když se stále musí čekat třeba na telefony nebo maily, ale to je v tomhle počtu lidí docela pochopitelné. Příjemně mě překvapila přátelská atmosféra mezi závodníky, všichni se snažili se navzájem podporovat, navzájem se hecovat jak v průběhu závodu, tak v i táboře. Bylo to velice příjemné. Kromě toho mě potěšilo, jak jsem dokázal z velkého kufru o objemu asi 70 litrů naplnit asi 20 litrový závodní batoh. Když jsme to všechno vybalili po příjezdu do tábora ve stanu a začali třídit věci, které s sebou poneseme, vypadalo to beznadějně. Při závodu jsem měl s sebou všechno, co jsem potřeboval, nic zásadního jsem nezapomněl. Docela se mi podařilo přežít tu chemickou stravu (dehydratovaná strava), která mi nedělá dobře. Velice příjemné bylo i to, že nás bylo jen pět – já, Petr Vabroušek, Daniel Palko (Slovensko), Lida Ford (Češka žijící v Londýně), Jozef Podolec (Slovák žijící v Ženevě). Na to, že jsme žili koberci o rozměrech 8 x 3 metry, jsme neměli jsme ani ponorku. V našem stanu vládla totální pohoda.
Jaký máte pocit po návratu?
Vabroušek: Jel jsem si tam pro zážitek, odfajfknul jsem si ho, splnil jsem si ho, jsem spokojený, že jsem to absolvoval. Jsem ale naprosto jistý, že nemám potřebu to absolvovat znovu. Vím, že s mojí velikostí se tam nedá uspět. Pokud se mě přijde zeptat nějaký elitní 80kilový běžec, byť by byl třeba třeba vyšší a na svoji výšku hubenější než já, tak mu řeknu, zapomeň na to! Ušetři si čas, protože tam to všechno byli drobci. Máš příděl vody, 54kilový běžec potřebuje řádově polovinu vody jak 80kilový běžec, ale příděl máte stejný. Zapomeň na to, že bys ho porazil i kdybys běžel nevím jak. Příděl máte stejný a stoupnete na stejný písek. Zažil jsem situaci, kdy jsem na pevném úseku utekl Mexičanovi, Kolumbijci, Angličanům, o hrozně moc. Pak ale přišel dvoukilometrový písčitý úsek po rovině. Zatímco já jsem tam hrnul před sebou písek jako ledoborec, tak oni kolem mě rychle proběhli. Z hlediska nějaké snahy o výsledek jsou to otázky takového zoufalství, bezmoci. Takže nemám potřebu si tímhle projít znovu. Je nereálné, abych zhubl na šedesát, ani bych to nechtěl. Vím, že tohle není závod, který bych mohl vyhrát nebo být v první desítce. Jsem zpátky doma, jsem zdravý, jsem v pohodě a teď se těším na triatlony.
Marathon des Sables
|
Koribský: Mám radost, že se mi podařilo závod dokončit. Na závod jsem se těšil dlouhou dobu, protože jsem se přihlásil už v prosinci 2014. Mám radost, že mě očividně nic nebolí, že si nevezu domů žádné větší trápení. Kolikrát jsem měl pocit, že si stokrát vymknu kotník, když jsem zakopával nohama o sebe, nejen o kameny, ale i nohou o nohu. Určitě mě už v hlavě padají další myšlenky, co tedy běžecky dál. Jakousi představu mám. Příležitostí na světě je mnoho, ale ono se dá pěkně zaběhat i tady v republice, takže to není o tom, že člověk musí za každou cenu opustit kontinent, aby si pěkně zaběhal. Určitě to ale pro mě byl pro mě to byl běžecký zážitek, protože tenhle sport mám rád. Vezu si takový pocit sebenaplnění z toho, že jsem to dokázal.
Josef Škvor, redaktor deníku METRO, účastník Marathonu des Sables 2013
