Byť chodím na závody, byť se sleduji uběhnutou vzdálenost a čas na aplikaci v telefonu, vždy nechápavě a celkem pobaveně čtu o tréninkovém plánu, systematičnosti, pravidelnosti, běžeckém deníku, zlepšování se, zařazení prvku A či B do svého běžeckého koloritu. Na co si dát pozor při závodech, jak to dělat, když jsou závody jen testovací na kondičku a když chceme jet na co nejlepší výkon.
I když má přítelkyně vždy nechápavě kroutila hlavou tak či tak (byť jsem jen dávala do kapsy mobil), protože vůbec nejezdila na závody ani nic neměřila, tedy krom času na klasických digitálkách, aby věděla, kdy končí její hodina běhu.
A já vlastně také „pouze“ běhám. Způsobuje mi to úsměv na rtech. Když je mi psychicky zle, neznám lepší antidepresivum. Tedy ještě kolo, pravda, je velmi obdobné, jen překonané vzdálenosti jsou větší. Poslední dobou se ale ráda více spoléhám na vlastní tělo, než na sezení na nějakém stroji, byť je to mé oblíbené kolo (protože takového větru kolem uší a ve vlasech při běhu dolů kopcem jednoduše nedosáhnete ani náhodou).
Ale zpět k běhání. Terén, neterén, člověk není omezen téměř ničím, pokud se zrovna nebrodí močály ci tekutými písky, případně nepodklouzne na vrstvě bláta či sněhu. Poháněn vlastníma nohama, hlava přemýšlející, ruce kmitající. Pravidelnost střídání nohou, pravidelné ťapání bot, pravidelný hlasitější dech dostávají člověka do jiných dimenzí, resp. umožňují úplně volný průtok myšlenek, které se chytí příležitosti a začnou poletovat sem a tam.
Najednou mám spousty času a prostoru promyslet, na co se jindy nedostane, protože kolem pobíhají děti, či je člověk zaměstnán prací a partnerem.
Někdy jen člověk nad krásou přírody zcela ztrácí dech, neumí se vynadívat na všechny krásy kolem... tu obdivuje mez plnou květů, tam počítá srny na polích a jindy se dostane do hlubších sfér a začne sám nad sebou přemýšlet, nad svým směřováním, posuny, propastmi či výšinami. Nohy střídá bez přemýšlení a připadá si jako Forrest Gump, prostě běží, neřeší vzdálenost či počasí a pokud běží již známou trasu, najednou se diví, že už je doma, byť ještě pořádně nevyběhl.
Nerozumím běhání podle tréninkových plánů, dodržování pravidelných rozpisů, vedení běžeckých či tréninkových deníků. Nejsem vrcholový sportovec, tam to má jistě hlubší a větší smysl. Vím, že na stupních vítězů nebudu (tedy pokud nepočítáme, že budu ve věkové kategorii, kdy už nemám soupeře, nebo je jich jen málo), tak nerozumím tomu, proč se honit, běhat intervaly, počítat sekundy zlepšení. To bych poté přeci neměla kdy přemýšlet a obdivovat krásy přírody už vůbec ne.
Mám pravidlo co se daří dodržovat, že nikdy neběžím 2x stejný závod a pokud náhodou ano, tak jinou délku trati. Těch závodů je u nás tolik, že je z čeho vybírat a když si dám jeden dva měsíčně (v „sezoně“), stejně na další rok spousty zůstává a přibývají další.
Mám radost ze závodění jako takového, předzávodní atmosféru, pozávodní setkání se s ostatními a pokec, jak to šlo, potřesení rukou se spoluběžcem a také poznávání nové trati. Ať už ve městě či v terénu, někdy člověk běží tam, kam by se jinak nedostal. A někdy je až dojímavé, když někdo překoná sám sebe, psychicky potáhne někoho dalšího, lidé různě hendikepovaní v cílí září jako sluníčka bez ohledu na pořadí, protože překonali sami sebe.
Ano, v tom vidím jediný smysl závodů. Překonat sám sebe. A pokud jsou to závody „s pomocí“, kdy startovné věnováno někomu, o to větší radost z běhu a zážitek si člověk odnáší domů, ví, že to pobíhání krom něj samotného pomáhá ještě i někomu dalšímu.
A to je na tom to hezké a mně osobně dává motivaci. Takže se k těm intervalům zase asi nedostanu :D
