• Lysohorský čtyřlístek 2.0 – dojdi si pro „štěstí“

    aktualizováno  13:57
    Tenhle trailový závod nese podtitul „Čtyřikrát a dost“. To mluví za vše. Dobré je, že se na vrchol Lysé hory podíváte pokaždé z jiného úhlu.

    | foto: Michael Novakpro iDNES.cz

    Na trať dlouhou skoro 70 kilometrů s převýšením lehce přes 4 200 metrů+ se mohli přihlášit jen magoři. Po zařazení L4L do seriálu Skyrunning, navíc jako mistrovství České republiky v ultraskymarathonu, se dalo očekávat i nějaké to setkání s elitou. Celé se to zdálo ještě před otevřením registrace jako výborný nápad a příslib nekonečné zábavy.

    Start klání byl na sedmou ranní druhého srpna. Budíček před pátou. Noc na palandě. To jsem nezažil snad od základky na škole v přírodě. Snídaně super – párky, vajca, párky, vajca a kus rohlíku. Čaj a trochu kafe. Pobrat předchystané věci a šup na Švarnou Hanku.

    Pohled na oblohu už v půl sedmé sliboval peklo, a to jsme neviděli ani na Lysou. Azuro, 21 stupňů, předpověd se vydařila. Shazuji mikinu, chystám dropbag do vanu u startu a jdeme společensky korzovat. Honza Suchomel už chystá své tropico a se slovy, že bude hic, se do něj balí jak Kenny se Southparku.

    Proslov organizátorů. Jeden z mála, který se vyplatí poslouchat. Start. Chumel se rozbíhá po asfaltce směrem, odkud jsme přijeli. Po chvíli se odkláníme a hurá na zpevněnou cestu. Asi 5 kilometrů bychom měli mít z kopce na rozklus. Stěží se držím Kristý a Vládi. Honza mizí po louce dolů. Nohy nešlapou. Po pěti minutách už to je o poznání lepší a pouštím je dolů. Začínám si lebedit.

    A je to tu. Bereme hole, přecházím do chůze a hledám rytmus. První výšlap na Lysou. Celkem to jde, občas se dá někdo předejít. Dotahuji Honzu a až na vrchol se držíme víceméně spolu. Nahoře Sam Straka buší do spouště foťáku. Batohy jsou už na místě. Vlezu do svého, nasaju gel a mažu dolů. Užívám si seběhu. Je to techničtější, kamenité, dlouhé, ale kluše to samo. S kolegy prohodíme, jak je to tu každý týden jiné, že prej tady ty šutry minulý týden nebyly. Zkoumám náznaky dálnice, kterou tady staví jako turistickou cestu, a jsem rád, že jsem letos zažil Lysou ještě bez týhle dálnice, protože pak mi to opravdu tu radost zkazí, až tu budou závody po chodníku.

    Za chvíli (OK, za DLOUHOU chvíli) se sápu nahoru a dumám, proč mě ultradraci Kristý a „Kenny“ ještě nedali. No však oni mě doběhnou, čekat nemusím.

    Běžím s asi třetí či čtvrtou ženou v pořadí. Menší skupinky závodníků se postupně sbíhají před výstupem prvního celého lístku (jinak druhý výstup dneska). Slunce sice pálí, ale bude hůř a navíc – tohle není nic proti Jizerskému Ultra Trailu, kde není kam se schovat. Tady jsou lesy, které poskytují příjemný stín. Ano, sem tam nějaká ta paseka, kde se do vás slunko zakousne. Přichází cedule s počtem zbývajících kilometrů. Uznávám, že číslo 50 není obvykle nikterak povzbudivé, protože to je víc jak maraton, ale já se opravdu zaraduji.

    Do kopce sem tam prohodíme se souputníky slovo, ale krpál nám moc dechu na potlach nenechává. Turisti komentují „Super, dobře jdeš“ nebo „To je ten čtyřlístek!“ anebo „Vidělas to? To číslo! Maj tam napsané, že jdou nahoru čtyřikrát!“. Sem tam nám rodinný klan na výletě uštědří trochu atmosféry jako na Tour de France, případně jako na jiném ze světových závodů, ale někteří turisté mají co dělat sami se sebou, takže atmosféra tak povzbudivá jako ve Francii není. Můj obdiv mají i taťkové, co dupou s holema a krosnou, ve které spokojeně podřimují ratolesti, případně nezištně a bezelstně povzbuzují rodičovstvo hláškami „Tatí, honí tě myyyš“ anebo „Heleeee jak je ta hora vysokáááá“, případně obligátní „Už tam budeeeem?“. Úsměvné situace mi vlévají do žil sílu. Pořád mi to šlape.

    Super, jsem hore. Sam zase cvaká. Cola, iont, iont, cola, chleba, pomeranč, anticramp, pomeranč, voda, iont, cola, už ani nevím co vše, ale lítá to tam jako do studny.

    „Chcete něco naplnit?“ ptá se slečna u barelů s iontama.

    „Jo, dík – iont.“ A podávám softflašky.

    „Jakej? Červenej, nebo modrej?“

    „Jakej je v tom rozdíl, krom barvy?“

    „Asi chuť.“

    „OK, tak od každýho jednu flašku.“

    Potřesu s camelem, abych zjistil, kolik jsem toho protočil ledvinama. Hm. Docela jsem potáhl, tak doplňuju i vak. Otáčím to k batohu a vdechuju trochu gelu a kofolu s guaranou. Hustej nakopávač. Už to zase sviští dolů. Kristý ani Kenny nikde. Jsem nervózní. Dobíhám „žabího muže“ v pětiprstech. Kochám se super výhledy a tahám foťák. Dokumentuju. Žabák s kolegou me předbíhají, ale hned jim to oplácím. Dolů se kochám ještě párkrát, ale při výstupu už je ztrácím vzadu úplně.

    Pořád to jde úplně super. Stálé tempo dolů i nahoru. Trocha toho makání, nějaké slaná tabletka jako prevence a jsem opět nahoře. Opakuji občerstvovací rituál. Cola, voda, iont, to celé dvakrát třikrát, chleba, pomeranč, plněné, trochu gelu a šup dolů. Pořád super. Nechápu, sám se divím, jak dnes nohy běží. Nechci se zrakvit, tak jdu opravdu na pohodu. Zranění by mě tři týdny před TDS přišlo sakra draho.

    Cedulky s kilometrovníky celkem dobře ubíhají. Sbíhám směr Ostravice a ozývá se takové štěňátko - vlček v oblasti třísel. Tak trochu jsem s tím počítal. Dneska nemám elasťáky, ale jen návleky s volnými kraťasy s všitým prádlem, jehož lem na tohle prostě není good. Za pochodu tam máznu indulonu a zadřený stroj se opět rozbíhá. Jedu po asfaltu, což nesnáším. Ono to není moc velký rozdíl od toho kamenitého podkladu na Lysé, ale mám prostě k asfaltu averzi a psychickou alergii. Už abychom dupali do kopce. Přání se mi plní během pár minut. Meteme to lesy zase nahoru, v oblasti před klečí se mi ozývá žaludek. Hlaďák. Hm, nic pevnýho nemám, vcucávám malý gel a valím na něj vodu, ale tohle je prostě jen benzín, co lijete do ohně – rychlej efekt, ale dlouhodobě neefektivní. Trochu energie to přidá, ale žaludek je hodně rychle zase prázdnej a … ještě větší hlaďák, až bolí. Dáte tam jen vodu a … bolí ještě víc. V pásmu kleče mi došly síly, protože jsem se rozhodl nedráždit prázdnotu gelem. Vleču se jak dutej školák, co jde na zkoušku. Je to nekonečný. Když si cucnu vody, je mi pěkně blbě. Představuju si, že žaludek vypadá jak zmuchlanej igeliťák, ze kterého vysajete vzduch. Tam se mi fakt nechce posílat žádnej humus.

    Nahoře tam leju klasiku, mrtě coly, ionty, vodu a přitom stojím u tácu s chleby a posílám tam jeden za druhým, ať mám dobrej základ. Po asi šesti chlebech už je to lepší. Zakončuju necelou deckou pivka na spravení a… zjevuje se Kristýna. Hm. A je to tu. Takhle se to vyhrává. Super. Vím to, ale prostě – někdy dojde, někdy ne. Prohodíme už nevím co a běžím s ní. Prej je v sebězích rychlá, což mi vyhovuje. Opět brousíme budoucí chodník.

    Dupem si to spolu, když po patnácti minutách celkem slušného hukotu dolů přichází zásek, prozření. Cukry dotekly do mozku. Mamlas! Stojím a držím se za hlavu. Jako fakt super. Nenaplnils kejmla. Nebudu si nic nalhávat. Mám tam něco mezi půllitrem a litrem. V kapse sice 450 mililitrů ve dvou softflaškách, ale to není skoro nic. OK, zpomaluju a klušu fakt jen v hooodně mírné intenzitě. Kristýna mizí, abych ji zahlédl ještě v jednom stoupání tak 300 metrů přede mnou. Jdu pomalu. Závod se změnil ve strategickou hru, kdy se každý doušek počítá a nemůžu plýtvat vodou.

    Gel taky nemohu, ten se musí zapít, pevnou stravu … mám! Zapomněl jsem na medvědy. Posílám jich pár do kyselinové komory žaludku, který zabublá blahem. Něco přidám a už to zase běží, ale nepřeháním. Potkávám nějaký potok. Neodborným okem zkouknu kvalitu vody. No kejml se tam na naplnění nevejde, ale je to studený. Tak se poprvé v závodě chladím a … piju. Buď se zbliju a pos… z vody, nebo z horka. Z horka to bude už dnes, z kvality vody nejdřív večer. Volím menší zlo a piju jako divej. Zkusím placebo efekt a bakterie filtruju vzpomínkou na video s Kilianem, kterej popíjí z horskýho potůčku v Alpách.

    Sbíhají mě dva anglicky mluvící chlápci, kteří mě naháněli, když jsem lovil medvědy v batohu. Dáváme se do řeči. Vyklube se z nich Polák a Angličan. Polák toho má v nohou už dost, Anglán je drsoň, běží na Krupičku a je to jeho první ultra. Háro má taky skoro jak Krupička. Super společnost. Dobrej pokec. Nemyslím ani na docházející vodu, ale pořád někde zkoumám, kde se dá doplnit z nějaké hadice. Jako na potvoru u žádný chaty nikdo není. Ha. Tady. Chci se zeptat, ale z osazenstva ve stínu se klube živý ukazatel směrem na sjezdovku, do které praží slunce jako varná deska do pánve s palačinkama. No, ty vole. Jsem v řiti. Tady zhynu a v prach se obrátím.

    Dupeme hore. Na pravé straně je stín. Kde je stín, je chladněji (dedukce Mesány), ale při rozdílu teplot tam musí fučet. OK, traverzuji skrz sjezdovku, kde zjevně chybí cesta, zato tam je tráva vysoká po pás, ve které se dá špatně brodit. Ale vítr fouká, tak nasávám trochu chladu. Matt s Jackem postupují i v tom vedru rychleji po pěšině na sluníčku. Co mě ale dalo husinu na kůži, byl pohled o pár výškových metrů níž. Honza „Kenny“ Suchomel se mě chystá semlít za sucha.

    Šlape hore na slunku a jeho hlavu zabalenou v kšiltovce s tropikem prostě nelze přehlédnout. Hm, to je motivace. Sice to jde na pohodu, ale je tak zkušenej a vyběhanej a rychlej, že by nebylo špatný doběhnout s ním, ale ještě lepší před ním. Jakkoliv velkej respekt vůči němu mám, tak mě samozřejmě představa, že ho dám, byť „jde na pohodu“, vlévá do žil krev nasycenou cukříkama.

    Sjezdovka končí, uděláme malé esíčko a nahoru do lesa, kdy slyším opět angličtinu. Během pár minut se k zvuku přidává i obraz a jsem opět s klukama. Za náma nikdo není. Dupeme to nahoru, když v tom mi kejml zachrochtá poslední sbohem. Suchánek. Mám celkem ještě asi 2 decil iontů a 3,5 kilometru do kopce. Tempo kluků v lese mi vyhovuje. Sice je o dost pomalejší, než bych šel normálně, ale teď šetřím energii, vodu a hlavně jejich přítomnost a pokec je to nej, abych nemyslel na vodu, kterou nemám.

    Cesta vzhůru je nekonečná, a pokud jsem se schoval na sjezdovce před slunkem, tak se teď láme na kamenitou stezku vzhůru, kam slunce dopadá kolmo a do stínu se nedá schovat. Musím příště běžet s KiliJanem (Zemaníkem), protože to tady stihnu ještě ve stínu.

    Nahoře se souputníci moc zdržovat nechtějí, ale cestou jsem v nich začal živit myšlenku na pivo, která se jim začala docela líbit, takže mi jejich sosání dalo čas dát se dokupy a naplnit kejml k prasknutí. Posledních 16 kilometrů tak mohu vodu i prodávat. Hodim dropbag do káry k organizátorovi. Myšlenka na to, že tenhle úkol nechám na Kristýnu, mě přešla ve chvíli, kdy jsem ji nechal utéct s pomyšlením na šaška, co si zapomene naplnit vak s vodou.

    Klušeme dolů. Už to zase jde, ale žaludek a hlavně střeva už nějak chtějí posílat věci ven. Čím rychleji běžíme, tím hůř. Přecházím do indiána ale jen proto, že za chůze se to prostě ven nedere. Těch 16 kilometrů zkusím dát i s tím. S klukama se kluše dobře a oni už jsou tak rozjetí, že by mi zdrhli.

    Dupeme, dupeme, povídáme a čekáme na tu poslední rasovinu, kterou náznaky organizátor sliboval. Máme nastoupáno jen kolem 3 700 metrl a minimálně 200 až 300 metrů to ještě má být.

    Matthew si na Lysé udělal facelift a z Krupičky se stal anglický superman s britskou vlajkou a vystajlovanýma brejlema s potiskem  v motivu britské vlajky. Najednou se z něj stal leader of the pack – aspoň co se píár týká – a všichni si nás zapamatovali. Jacek začal cítit cíl a víceméně sprintoval. Klidně jsme na něj mohli hodit postroj a odtáhl by nás oba.

    Asi 600 metrů před cílem se dozvídáme, že poslední odbočka na smyčku, co měla být největší rána do trosek, co bývala naše těla, je zavřená. V cíli se dozvídám, že to zavřeli pro všechny startující pro podmínky na trati.

    Ač jsme měli proběhnout cílem spolu, Jacka chytl amok a 500 metrů před cílem vzal kramle. Neslyšel, neviděl. S Mattem jsme doklusali do zatáčky 300 metrů před cílem, srovnali běžecký styl, ať to vypadá dobře a s úsměvem na rtech se zjevili před diváky. Posledních 100 metrů jsme se dohodli, že zasprintujeme. Ty krabe. Super zážitek. Cílem probíháme vytlemení spolu, pípáme čipy v čase 10:58.

    Super závod, nádherný prostředí. Příští rok nevím, zda půjdu znovu. Je to tvrdej závod, ale takových je mraky. V Beskydech je přezávoděno a možná se sem už nebudu chtít po tolikáté vracet. Leda se sem přestěhovat.

    Takže, za mě dobrý.

    V datrech: 97.místo, 64. v kategorii. Čas 10:58. Trať měla ve výsledku po zkrácení asi 66 kilometrů plus minus, a něco mezi 3 700 a 3 900 metry stoupání. Rozdíly měření jsou dané různými GPSkami.

    Velké díky organizátorům za krásný počin. A také KiliJanovi a Ance Strakové, že mi připomněli a ukázali, jak se má běhat.

    Stránky závodu

    Výsledky

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.