Lemur a jeho parta na Jizerském ultratrailu

  8:28
Závod, který se mi loni velmi líbil. Nádherná krajina, opět otestovat svou vytrvalost a podívat se do míst, kde jsem nejčastěji jezdila na dovolenou. Letos došlo ke změnám. Ze zvědavosti jsem se vydala s partou vynikajících lidí na závod.
Lemur a jeho parta na Jizerském ultratrailu

| foto: Věra Dočkalovápro iDNES.cz

Cesta do Josefova Dolu byla celkem svižná až na známou Jižní spojku v Praze. Tam jsme chvíli popojížděli, než se celá kolona rozjela. Ani jsem nepostřehla, jak dlouho to trvalo, protože tříčlenná osádka (Anry Lukáč – spoluzávodník z MUMu, Mirek Knedla – občasný sparing partner i z Brněnského masakru a moje maličkost) ve vozidle zajistila vynikající atmosféru a nedopustila, aby vznikla dlouhá chvíle. Do cíle jsme dojeli zhruba za tři a půl hodiny bez přestávky. Ubytování proběhlo rychle, už jsme byli očekáváni. Další zbylí dva spolubydlící (známí běžci a spoluzávodníci z Vltava runu Martin Novák a Kuba Szabo) přijeli až večer. 

My jsme si mezi tím stačili vybalit věci a šli jsme na oběd, protože jsme měli už velký hlad. Nejbližší chata, která vařila, byla Hájenka. Obsluha sice pomalejší, ale ještě únosná. Po obědě jsme odkráčeli zpět na chatu Peklo, kde jsme odpočívali. Další procházka na Hájenku byla za účelem registrace. V propozicích bylo uvedeno, že číslo s čipem a triatlonovou gumou na číslo se vyzvedává na občanský průkaz. Protože jsem věděla, že Martin dojede po ukončení registrace, zeptala jsem se, jestli mu číslo můžu vyzvednout. I bez občanského průkazu to bylo možné. 

Večerní přípravy

Cestu na Hájenku jsme absolvovali ještě jednou, tentokrát i s Kubou. Za účelem se navečeřet. Mezi tím dorazil i Martin. Už objednání bylo zvláštní. Objednávala jsem ho u pultu po půl hodině čekání, že k nám nějaká ta obsluha přijde. Jídla jsme dostávali v různém časovém horizontu. První dostal po hodině Anry. Obyčejný kuřecí řízek s bramborem. Já měla objednaný zeleninový salát s kuřecím masem a pečivem a Kuba ovocné knedlíky. A k tomu piva. Mě donesli jídlo po další půlhodině. Ovocné knedlíky už přišly k jinému stolu, kam se dostavili strávníci o půl hodiny později. Nebyli jsme jediní, kterým došla trpělivost. Žízniví strávnici se začali shlukovat u baru a hlavně objednávat. Po hlášce paní výčepní: „A co vy si dáte?“ se ozval Anry od stolu, že na pivo taky čekáme už hodinu a půl. To byla poslední kapka trpělivosti. Pohár přetekl. Zaplatila jsem ty dva obědy a šli jsme do hotelu Peklo. I když už bylo po deváté hodině, kdy kuchyně většinou už nevaří, paní majitelka zavelela, že se pokračuje dál. 

Posadila nás ke stolu se zvířátkem lemura, na každý lístek si napsala jména (Lemur Kuba, Lemur Anry, Lemur Martin, Lemur Mirek a já byla na jednom lístku s Anrym), vysvětlovala nám jejich speciality. Pivo a jídlo jsme dostali velmi rychle a k tomu ještě výklad, proč jsme v hotelu Peklo a my bydlíme v chatě Peklo. Vyčerpávající a zajímavé. A nejen to, všechno chutnalo, obsluha výborná. Proto jsme přislíbili, že přijdeme v neděli na oběd. A taky splnili. Cesta do chaty byla necelý kilometr, ale do kopce. Příprava na velký závod.

Nastal den D. Obléct dres, nasadit kompresky, čepici a naplněný batoh. Ještě boty. Bohužel letos „jen“ silničky (trailové boty mám již zničené) a dle experta běžecké speciálky to stačí.

Start

Klíč od pokoje měl u sebe Anry. Start byl posunut na sedmou hodinu oproti loňskému roku. Zřejmě, abychom nezastihli sluníčko v plné síle na panelové cestě. Jenže v tomto počasí už je to jedno. I když je pravda, že se běželo o hodinu déle v chládku. Na startu jsme se setkali s přáteli z jiných závodů, poslední společné foto a instrukce, které nebyly vůbec slyšet. Ještě, že jsme zaslechli aspoň ten výstřel. 

První seběh dolů je lákadlem takového dlouhého běhu. Hned na začátku utekl Martin s Mirkem. A když dolů, tak se musí nahoru. Anrymu a Kubovi jsem cestou ukazovala, kde jsme se loni stravovali a chtěla jsem mu ještě ukázat naši chatu, ze které jsme šli pěšky na start. Jenže přišla první zmiňovaná změna. Cesta vybočila do pole a dále pak vedla přes první náročný travnatý kopec. Už před startem jsem zaváhala s posledním odlehčením. Nebylo to zase tak akutní, ještě chvíli to vydrželo. Jednu třetinu trasy jsme se celkem drželi pospolu. Kuba pak poodběhl a pak už jsem ho viděla až na první občerstvovačce. Před desátým kilometrem vedla cesta přes koleje, prudce doleva sešup, kde stál organizátor a naváděl běžce. Velmi orientačně náročné. 

Na desátém kilometru přišla další změna, museli jsme přebrodit řeku. Ti závodníci, kterým šlo o první pozice, zřejmě proběhli letem světem. Skupinka, ve které jsme se drželi my, se většinou vyzouvala. Já jsem váhala. Pak jsem se zeptala, jestli ten čip můžu namočit a při kladné odpovědi, jsem se přebrodila taktéž obutá. Po čase jsem ale zjistila, že to nebyl dobrý nápad. Tomáš Zahálka (bosý běžec v kiltu) měl výhodu. Běžel občas bosky, občas si vzal své ťapky. Běžel si vlastně celkem na lehko. Malá láhev v jedné ruce, ve druhé ťapky a po kapsách zřejmě tyčinky nebo něco na doplnění energie a kapesník. Vyběhli jsme na část trati, kde už jsem to znala. Slunce začínalo ukazovat sílu. Vběhli jsme do lesa, kde byl náročný sešup. 

To už přišla moje první zastávka. Cestou jsem pořizovala občas i nějaké fotečky, abych měla na co vzpomínat. A hlavně bylo co fotit. Vyběhli jsme z lesa na pole, kde se odkryl nádherný výhled na hory. Kuba prohlásil: „Pro toto mám rád trail.“ Naprosto s ním souhlasím, chvíli jsme se kochali. Po vběhu do lesa jsem cestu nepoznávala. Z loňska si pamatuji, že Špičák se vybíhal už od začátku. Tentokrát jsme ho vybíhali v první třetině svahu. 

První občerstvení nad Mariánskými schody

Na samém vrcholu kopce byla sprcha. Velice osvěžující namočit čepici a pokračovat dál. Byl to teprve začátek a stále to šlo. Vyběhlo se do Albrechtic a pak už se blížila první občerstvovačka. A koho to nevidím? Mirek. Zřejmě to trochu na začátku přepálil. Kontrolní stanice, občerstvit se a pomalinku pokračovat. Vypila jsem tři kelímky coly, zeptala jsem se na banán, který nebyl, meloun nebyl nakrájený a tak jsem se musela spokojit jen s colou a se svou zásobou. Přece jen už bylo dvě hodiny po startu a nějakou tu energii jsem taky vydala a tak bylo nutnost ji doplnit. Potkala jsem tam i Kubu. Mirek se mě chvíli držel a po čase nás doběhl i Anry. 

Dál jsme pokračovali přes Mariánské schody. Opět prudký kopec dolů s krásnými kamenitými schody. Ani nevím, jestli bylo lepší běžet po těch schodech nebo vedle nich. V silničkách to vedle moc nešlo, tak došlo ke střídání. Přišla pasáž kolem řeky. Mirka jsme nějak ztratili. Další foto. Stále jsem měla ještě sílu se cestou kochat, i když terén už byl složitější. Nejen velké kameny, ale i velmi travnatá cesta, prosáklá vodou. Po vyběhnutí na silnici jsem poznala místo, kde jsem byla čtyřikrát na dovolené, moje oblíbené místo. 

Z kopce dolů to šlo samo. K druhé občerstvovačce velmi příjemný úsek i s tím malým kopečkem. Celkem jsem se těšila na salám, který loni právě n této občerstvovačce nechyběl. Přišlo další zklamání. Sůl byla v kelímku. Jedna z běžkyň říkala: „Bylo by dobré tu sůl dát na talířek“ Paní odvětila: „To bychom rádi, ale přišla by kontrola a dostali bychom nadané. Správně by tu neměla být, prý byste dostali křeče.“ Byla jsem ohromena a nedalo mi to: „No, myslím, že po čtyřech hodinách v takovém terénu už je načase si dát sůl.“ „Jak jsem koupila, tak prodávám.“ Větší hloupost jsem neslyšela. Je snad na každém běžci a závodníkovi, jestli si tu sůl dá nebo ne. Stejně jako, když se rozhodl běžet tento závod nebo ne. Je lepší mít sůl k dispozici. Tohle jsem fakt ještě nezažila. Zkusila jsem palačinku. Nebyla špatná, opět minimálně pět kelímků coly a doplnění vody do batohu. Přece jen už docházela. 

Odtud už jsem vybíhala sama. Přišel úsek od Jizerky k přehradě Souš. Loňská trasa vedla kolem řeky a hory Jizery. Tentokrát to ubíhalo směrem k protržené nádrži. U řeky jsem stačila namočit čepici, udělat fotku (opět nostalgie) a pokračovat v cestě. K protržené přehradě jsme nedoběhli, před vběhem do lesa nás šipka nasměrovala jinam. Začalo Peklo. Slunce už pálilo. Občas se člověk přilepil k asfaltu. Naštěstí jsem se před závodem namazala opalovacím krémem, takže ke spálenině nedošlo. Ke třetí občerstvovací stanici Na Knejpě to bylo daleko a do kopce. Už tady jsem si pohrávala s myšlenkou, jestli to má smysl v tak velkém horku běžet. A hlavně poté, co jsem se dověděla, že salám slibovaný v propozicích i na této stanici chybí. „Snad na té další“, sdělila mi paní. Opět doplnění batohu. Tentokrát už bylo vyčerpáno před stanicí. 

Trailový seběh s prémií

Šest hodin za sebou, nastala chvíle zapojení nabíječky do hodinek. Měla jsem zapůjčenou powerbanku. Namočit čepici a i přes negativní myšlenky, jsem přece jen pokračovala dál, stále do kopce. Zde byla naše paní domácí jako dobrovolnice, která všechny směrovala: „Máme zde záškodníky, došlo zase k přeznačení trasy, sledujte šipky na cestě.“ Cesta pokračovala jako loni. V tomto úseku měla být prémie. S obutím pro terén, bych se zkusila pořádně rozběhnout. Ale se silničkami to šlo těžko. I tak jsem trochu zrychlila. Cestou jsem potkala Anryho, který už jen šel. Zeptala jsem se, co se děje a jestli něco nepotřebuje. Chvíli jsem s ním šla. Anryho, i přes všechny magnézia postihly křeče. Hlavně při běhu. Chodit mohl a tak mi sdělil, že to dojde až do cíle. Mě poslal dál. 

Opět jsem se rozběhla, cestou jsem potkala ještě pár, u kterého došlo ke krizi. Chtěla jsem se zastavit, ale slečna mi ukázala, že je vše dobré a mám pokračovat dál. Občas i já jsem přecházela do kroku. Už to hodně bolelo, hlavně už jsem zase měla puchýře, které jsem si přivodila broděním přes řeku. Z kamenitého terénu se přešlo na krásný běhatelný povrch. Ráda běhám z kopce, ale i po maratonu tato časovka byla hodně krutá. Spousta závodníků na kontrole ve Ferdinandově (cíl časovky) dlouho odpočívali. I mě už docházelo, hlavně poté, co jsem opět nenašla salám. Pouze rohlíky, ale z těch už se mohla dělat strouhanka. Doběhl, vlastně došel i Anry.

Náročná stoupání

 „Co je, myslel jsem, že jsi fit.“ „No, je to vyčerpávající. Není to úplně ono.“ Doplnili jsme tekutiny, dostala jsem do sebe opět colu a nějaký ten meloun a palačinku, potvrdili doběh u kontroly a pokračovali jsme opět spolu. Teď už to bylo o chůzi i z mé strany. A jak si tak jdeme, Anry prohlásil: „Ty vypadáš, jako bys měla rodit.“ Říkal to celkem vážně. Legrace to opravdu nebyla. Doplňování vody, pití coly, a co se týká vyprazdňování, sice k tomu došlo, ale ne adekvátně k příjmu. Anry měl pravdu, pupík mě hodně bolel. Když si na to vzpomenu, bylo to velmi úsměvné, v ten daný moment ne. 

Tento úsek byl velmi náročný. Jsem jen hobík, ale chtěla bych vidět ty borce, kteří už měli závod za sebou, jestli tento strmý skalnatý úsek vyběhli. Zde jsem začala už hodně klít. „Na co si ten organizátor hraje? Proč takové neběhatelné úseky po takovém objemu v nohách?“ Chtělo se mi dost brečet. Jenže to bych se začala dusit a panikařit. Raději jsem si cestou vlezla do řeky, která šuměla vedle cesty, příjemně jsem se ochladila a zklidnila. Teď už bylo jedno, jestli budu mít puchýře a malá vzpruha nikdy neuškodí. 

Jenže ochlazení přišlo v půli kopce a bylo třeba zdolat ještě druhou půlku, v ještě těžším terénu. Přišlo bláto, které se nedalo oběhnout. Ve stejném krkolomném stoupání. Konečně rovinka, občas už se opět dalo i běhat. Než jsem ztratila Anryho, volal na mě, jestli si nechci vzít klíč od chaty. Řekla jsem mu, že počkám. Odtud doběh k Bedřichovské přehradě. Krásný výhled! Chuť k focení už ale nebyla. 

„A teď kudy?“ Nebýt turistů, běžela bych určitě jinam. Nebyla jsem jediná. Bohužel. Žádná šipka na zemi, žádný fáborek. A přitom rozcestí jak náměstí. Mezi Bedřichovskou přehradou a poslední občertvovačkou v Bedřichově byl krásně běhatelný úsek. Občas rovný, občas z mírného kopečku. Jenže jsem spíš šla, než běžela. Pocítila jsem velký hlad. Důkaz absence salámu nebo vývaru na občerstvovačkách. Vytáhla jsem poslední tyčinku, která mě celkem vzpružila. Konečně jsem se zase rozběhla. Nevím, zda se tomu dá ještě říkat běh po 50 kilometrech v nohách. Některé části jsem opět poznávala z loňska. 

Poslední občerstvovací zastávka

Další změna, poslední občerstvovačka byla na parkovišti v Bedřichově, kde startuje Jizerská 50. Zkouším poprvé nealko pivo místo coly. Co mě potěšilo a mile překvapilo, bylo osvěžení z hadice. Nejdřív namočení hlavy, poté celého těla. Studená sprcha přišla vhod. Kousek něčeho sladkého, doplnění vody a do rukou stroužky jablek. Taktéž jsem zde potkala závodníky, kteří už toho měli plné zuby. Sluníčko dělalo divy, nebo snad závod podcenili? 

„Ještě posledních 11 kilometrů.“ Dívala jsem se na hodinky. Čas strávený na trase byl 9 hodin a 34 minut. Podívala jsem se a říkala jsem si, že bych to snad mohla do deseti hodin zvládnout. „Ti nejlepší to zaběhli za dvě hodiny.“ Úsměv na rtech mi opět ztuhnul. I tak byl limit 14 hodin. Času bylo dost, i kdybych už to měla jen dojít. Přišlo další zurčení ve střevech, už čtvrté. Hledala jsem příhodné místo. Cestou jsem si všimla, že ostatní závodníci zdolávají další z těžkých sjezdovek. V tu chvilku to nebylo důležité. Odlehčit a pokračovat. Jenže jak se dostat na tu sjezdovku? Zřejmě jsem minula odbočku. Asi sto metrů jsem se vrátila zpět a po větším hledání fáborku jsem se společně s jedním Němcem vydala na vrchol. Konečně další zdolaný vrchol. 

Následuje příjemná pasáž lesem, rovinky, z mírného kopce. Potkala jsem skupinku čtyř závodníků: „Taky jste se ztratila? „Já? Ne.“ A pokračuji běžmo dál. Nohy už sotva kmitají. Ale chuť doběhnout je větší. Přeběhla jsem další skupinu závodníků. Věděla jsem, že mě čeká ještě jedna sjezdovka a předtím schody v Janově - pekelně prudké a velká výheň. Občas foukalo. Že by už přišla avizovaná bouřka, na kterou jsme se všichni nachystali? 

Na schodech míjím dalšího borce. Vypadal už hodně zničeně. Zase dlouhou chvíli do kopce. V lese míjím dalšího běžce, který ulehá před dalším stoupáním. Po zjištění, že všechno má, jsem pokračovala dál. Známá trasa kolem vleku. Dvakrát zahřmělo. Opět rovinky a občas z kopce. Jen ty šutry se čím dál tím víc zvedaly. Nějak jsem tu jednu nohu nemohla pořádně nadzvednout. A už letím. Dobrý reflex nastavit ruce a hlavně si neodřít kolena. Povedlo se, ale bez vyjmenovaných slov to už opravdu nešlo. Přebíhám na travnaté louce u křížku skupinu tři lidí: „Hele, runnerka.“ S úsměvem je míjím. 

Milé překvapení mě čeká u penzionu Alberto, zdejší majitel a fanda do běhání má nachystanou hadici se studenou vodou: „Chcete polít? Doplnit vodu?“ „To by bylo skvělé. Hlava a pak celou.“ „Je to ještě 4,8 km do cíle.“ „Jste posel dobrých zpráv, děkuji.“ „To já rád.“ Lidé sedící na terase tleskali a povzbuzovali. Velmi příjemné. Jsem natěšena, že už to není tak daleko. Prudká odbočka doleva a do lesa. Velmi známé místo. Co to? Najednou odbočka vpravo z krásné běhatelné trasy. 

Vysilující závěr

Tak to už jsem neměla slov. Nohy jsem sotva zvedala. Občas jsem zabalancovala a přerušila možnost krkolomného pádu. Tam bych opravdu spadnout nechtěla. Žádná cesta, přes borůvčí, přes popadané stromy. Opět mi bylo do breku. Šedesát pět kilometrů v nohách, člověk sotva jde... Příroda je sice nádherná, ale i při dovolené bych se borůvčím nedala. „No chudák Arny, jestli má takové problémy, tak to bude pro něho kruté.“ Začala jsem trpět samomluvou. Trasa vedla k řece. Potkala jsem další běžce. Chvíli jsem se motala s nimi podél řeky, cikcak, aby zřejmě trasa byla zajímavější, až jsme přiběhli nebo spíš přišli k mostku. Na něm byl fáborek a kilometrovník. Bylo to natočeno směrem přes most. Tři z nás jsme se vydali přes most. Jeden z nich odpočíval na začátku mostu a pak zahlédl fáborek, který ukazoval, že cesta vede jinudy. Probíhala jsem kolem nich a jen jsem utrousila: „Pitomci.“ Nebylo to na ně, ale na organizátora. Další matoucí situace. 

Opět cestou necestou jsem se dostala ke kládě přes řeku. Pro jistotu tu bylo nataženo ocelové lano. Přecházím přes ni a dva dobrovolníci mi sdělují další směr. U hotelu Perla Jizery konečně vidím tu poslední sjezdovku s názvem Lucifer. Už se blíží konec. Vylézt nahoru a pak už jen přes les. Na sjezdovce předbíhám další borkyni. Dostávám se do lesa. Nastává poslední pasáž, kdy už člověk myslí jen na to, aby doběhl nebo došel. Tentokrát mě Garminy nezklamaly a ukazovaly skutečnou vzdálenost. Na hodinkách bylo 67 kilometrů. Hurá, ještě jeden kilometr. Jenže, tento kilometr, jako loni, byl nejdelší z celého závodu. Zbytečně veden lesem, kde není lesní cesta, ale popadané stromy. 

Úsek, který připomíná orienťák. „Kde je další fáborek? Aha, tam. A kudy se tam vydat? Zkusím to tudy. Opatrně, dávej pozor! Auvajs! To snad není možné. To už se opravdu nedá běhat.“ A následovaly vyjmenovaná slova. Skoro další pád. „Pi..“ Zrovna kousek ode mě stál borec, který ještě dopřesnil trasu: „Ještě kousek na cestu a pak už jen 500 metrů do cíle.“ Stroze jsem poděkovala a přes krkolomný výlez jsem se dala do běhu z posledních sil. Opravdu. Další pocit breku. Že by z radosti, že už jsem v cíli? 

Finish do cíle

Před cílem pár diváků, kteří svým povzbuzováním dávali avízo, že se do cíle řítí běžec. Sláva! Jsem v tam. Vyzvedla jsem si finišerskou tašku, ve které byla mikina od Klimatexu a nějaké ty reklamy. Na číslo jsem si chtěla vyzvednout jídlo (špagety s pastou a parmezánem a olivami) a pití. Obsluha se ale opět ukázala. Slečně přede mnou bylo nahlášeno jídlo. Očekávala jsem totéž, ale slečna odešla. Šla čepovat jedno pivo. Zřejmě by nezvládla dvě naráz. Takže dalších deset minut stát, než mě někdo obslouží. Po jídle, z kterého jsem si málem vylámala zuby na olivách s peckami, jsem odešla do chaty. Hlavní vchod zamčen a tak jsem spoléhala nato, že Martin a Kuba už chrápou na pokoji. Zaklepala jsem na okno a otevřel Martin. „Zdar, vy už chrápete, jo?“ „Jen já. Kde je Kuba?“ „On s tebou nepřiběhl?“ „Ne. A Anryho postihly křeče, takže je rád, že jde.“ Chvíli jsme si vykládali, vyměňovali pocity z trasy. 

Líbil se ti článek?

Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

Vím, že mi Anry říkal, že nebude zvedat telefony, ale přesto jsem to zkusila. Poprvé mi to nevzal a podruhé už byl v cíli. Belhal se do chaty. Rychle jsem se vysprchovala, oblékla a šla s Martinem do cíle vyčkávat Kubu. Taky jsme mu volali, abychom zjistili polohu. Právě ho čekal úsek od řeky přes sjezdovku a les. Na psychiku nejtěžší úsek. S Martinem jsme si sedli k cílové rovince a sledovali jsme povzbuzovače v zatáčce, podle kterých jsme hned rozpoznali, že se blíží běžec. „Kuba! Pojď, pojď, pojď! Ještě kousek a máš to za sebou. Super! Jsi borec!!!“ Abych Kubovi ušetřila pár sil, vzala jsem si od něho číslo a šla mu vyzvednout jídlo a pití. „Pasta není.“ Jdu do Hájenky a ptám se, jestli mají polévku. „Už nevaříme.“ „No chtěla jsem pro jednoho závodníka, který doběhl teď do limitu.“ Bez odezvy jsem odkráčela ke Kubovi se špatnou zprávou. 

Ještě nám chyběl poslední člen naší výpravy. Mirek. Dvakrát jsem mu volala a nedovolala. Do třetice všeho dobrého. „Kde jsi?“ „U řeky, přecházím u restaurantu Perla Jizery.“ Martin se ohlídl za sebe a vidí, že cíl už se balí. Bylo totiž po limitu. Další závodníci můžou pokračovat, ale jen na vlastní riziko. Taky už se stmívalo. Jít lesem ve tmě nemá smysl. Opět byl před závěrečným stoupáním. Martin mu navrhl, že ho vyzvedneme. Mirek jinou možnost, než souhlasit, neměl. S Martinem jsme se vydali k němu. Přijeli jsme a Mirek nikde. Opět volám a on se mi omlouval, že už je u chaty, protože ho vzali organizátoři a neměl kredit, aby mi zavolal. Ještě jsme se zeptali v Perle, jestli vaří. „Ne, už ne.“ Martin se ptal, jestli ještě někde v okolí vaří. Jedině v hospodě dostaneme hermelín. „Ti mají dovolenou“, vmísila se do hovoru druhá servírka. První to okomentovala, že máme smůlu. Tak jsme poděkovali a odjeli na chatu.

Co říct k celému závodu? Nejdřív sliby v propozicích – triatlonová guma na číslo, vážení před závodem a po závodu, salám a pečivo od druhé občerstvovačky – a nic z toho. Loni se mi trasa líbila. Pro mě, pro hobíka, byla sice náročná, ale dala se víc běhat. Letos byly změny. Změny do 45. kilometru byly ještě přijatelné. Poté už to šlo hůř, už jen zvoleným terénem. Šutry, borůvčí, popadané klády. To by možná ani tak nevadilo, ale těsně před cílem to pro hobíky kazí celý krásný dojem ze závodu a z trasy. O posledním úseku taženým uměle přes les, kde se hraje hlavně na orientační závod, při kterém se musí dávat pozor, kam šlápnout natož běžet, ani nemluvě. Většina velkých ultra se konec snaží odlehčit. Jak jsem loni měla moc krásné zážitky, letos mi závěr závodu celkový dojem zkazil. Obzvlášť to, že došlo jídlo před koncem závodu. Hájenka – chata, která mohla na celé té akci udělat velkou tržbu. Obsluha katastrofální, chaotická. I podle toho si člověk vybírá, jaký závod bude absolvovat.

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

Marek

NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

OBRAZEM: Známé osobnosti, které otevřeně promluvily o ztrátě dítěte

29. března 2024

Ztráta nenarozeného miminka je těžká pro každou ženu, která si touto zkušeností prošla. Známé...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...