• Vnímejte soupeřův dech. Tony Krupicka radí, jak na ultra-trail

    Všímejte si kamarádství na trati a vnímejte vše, co vás může povzbudit. Americký běžec Tony Krupicka popisuje, jak v roce 2010 zdolával kultovní Western States Endurance Run. Z jeho reportu ze stomílového závodu (161 kilometrů) horami Sierra Nevada v Kalifornii jsme vybrali rady, které se vám mohou hodit i na méně náročných akcích.

    I tady sbírá sílu na ultra závody. Twin Peaks, Colorado | foto: antonkrupicka.blogspot.cz

    Nepřestřelte to

    Často omílaná rada, ale potřebná, vždyť to tak láká! Krupicka popisuje, jak se vedoucí devítičlenná skupina na počátku závodu rozběhla tak, že jej tempo vylekalo. Přibrzdil a nezdráhal se být na jejím chvostu, a to dokonce ani když jej jeden z jejích členů, který se vracel z toalety ve křoví, při předbíhání rozverně plácal přes zadek se slovy "Kámo, je čas rozběhnout se!".

    "Vážně mi to připadalo jako tempo na padesátimílový závod," kroutil hlavou Krupicka a nenechal se strhnout. "Běžel jsem tak rychle, aby mi to bylo příjemné a neměl jsem pocit, že to přeháním nebo že se do něčeho nutím." Rozhodl se být trpělivý a do ničeho se bezhlavě nehnat.

    Dostatečně pijte

    Rozvahy se držel i v následujících kilometrech, kdy se vedení chopil v partě s Kilianem Jornetem a Geoffem Roessem. "Soustředil jsem se na to, abych běžel co nejvíc uvolněně a vyvíjel co nejmenší úsilí nutné na to, abych držel krok s Kilianem a Geoffem. Zdálo se přitom, že všichni jsme měli v mysli totéž – vedli jsme závod a věděli jsme, že jsme si důstojným soupeři, ale nevěděli jsme o žádném důvodu, proč teď tlačit na tempo," popisuje, i když přiznává, že ve výsledku to vedlo k tomu, že dotyčná část byla sice příjemná, ale trochu monotónní.

    Na druhou stranu došlo i na konverzaci. "Geoff a já jsme si povídali o spoustě věcí, ale moje španělština není bohužel až tak dobrá, takže Kilian byl za námi potichu." Krupicka se pořád hlídal: "Kdykoli jsem cítil potřebu běžet rychleji, vědomě jsem se držel zpátky, myslel jsem na to, že všichni, jichž bych se měl bát, běží tady se mnou." Věděl, že nic neuspěchá.

    Vláčel se v té době se dvěma lahvemi vody, na krku měl studený šátek. "Cítil jsem se s tím trochu hloupě," přiznával, "ale spočítal jsem si, že na tomhle závodu se vyplatí udržovat tělesnou teplotu co nejnižší tak dlouho, jak jen je to možné."

    Nezkoumejte, kolik jste uběhli, předčasně

    Když na stanici na třiačtyřicáté míli (zhruba sedmdesátém kilometru) Geoff hlesl, že se mu zdá neskutečné, že uběhli jen čtyřicet procent závodní délky, Krupicka mlčel. "Nerad myslím na to, kolik je ještě přede mnou, dokud nejsem na nějakých šedesáti sedmdesáti mílích," vysvětluje.

    Moc toho prý nenamluvil ani Kilian, po nějakém čase ale přece jen něco málo zahlásil, šlápl do toho a během dvaceti vteřin byl podle Krupicky v tahu. Tehdy prý Krupicku poprvé napadlo, že tenhle ročník pro něj neskončí vítězně. A taky, že Kilian po svém agresivním začátku na tenhle okamžik celou dobu čekal.

    Dál tedy Krupicka postupoval v tandemu s Geoffem, ten vpředu vždy určoval tempo.

    Vnímejte povzbuzení

    Krupicka postupoval kontrolovaně a navzdory tomu, že je Kilian opustil, nebičoval tempo. Tím větší bylo překvapení, když ho téměř dohnali. "Obrovsky mi to nakoplo sebevědomí," přiznává s tím, že před závodem se svým týmem stanovoval, jak tvrdě bude muset makat na výstupech, aby s Kilianem vůbec udržel tempo. "Psychicky mě proto hodně posílilo, že jsem běžel pořád střídmě, ve svém vlastním rytmu, a přesto jsem Kiliana dohnal," líčí.

    Ze stanice na osmačtyřicáté míli (sedmasedmdesátém kilometru) už vybíhal jako první Krupicka, při seběhu do kaňonu El Dorado ale Kilianovi nabízel vedení. Přesvědčivé "Ne, ne, ne" Krupickovi napovědělo, že jeho soupeř dostal v předchozím kaňonu zabrat. "Silně jsem cítil vzájemný respekt, který se mezi námi dvěma tvořil s tím, jak bylo jasné, že příštích několik mil to bude velmi těsné zápolení mezi dvěma běžci."

    Téměř intimní souboj znamenal ještě něco. Ze silného soupeře se vteřinu o vteřině stával "pouhý člověk". Porazitelný, zdolatelný, s případnými slabostmi. Krupicka si toho během jejich společného putování pečlivě všímal: "Byli jsme celou dobu dost blízko sebe na to, abych dokonce slyšel, jak ztěžka dýchá. To byla další informace o tom, že je opravdu lidská bytost a ne nějaký bůh horského běhu, kterého jsem si z něj udělal. A tahle informace byla další věcí, co mi nakoplo sebevědomí." Byl to Krupicka, kdo dlouhé míle tandem vedl.

    Mějte své tempo pod kontrolou

    Tohohle ponaučení se Krupicka držel, co to šlo, po celou trasu. I tady. I když jej Kilian o něco předběhl, zachovával si své opatrné tempo, které ho nestálo nadmíru energie a sil.

    I při závodě vzniká kamarádství. Vnímejte ho, dodá sílu

    Kilian nestíhá tak, jak by chtěl, napadlo Krupicku po občerstvovací stanici, které se soupeřem (a svými dvěma vodiči, kteří je už doprovázeli) dosáhli v čase 10 hodin a 24 minut. Měl pocit, že jeho nohy byly schopny pracovat rychleji než Kiliánovy.

    Ale všiml si ještě něčeho jiného. "To nejlepší bylo, že jsem začal cítit, že je to celé společné úsilí nás čtyř." Supěli, občas reptali, dotýkali se lokty, hledali nejlepší stopu: "Bylo to skvělé. Zábava."

    Když je převážel raft na druhou stranu řeky, vnímal, že jsou jako jedna parta. "Všechny čtyři nás pojilo skoro hmatatelné pouto kamarádství, jako kdybychom byli součástí něčeho vzrušujícího a výjimečného. A to jsme taky určitě byli," je si jistý Krupicka a i to mu dodávalo sílu. Na raftu podal soupeři ruku a přiznal, jak si poslední hodiny užíval.

    Usmiřte se se závodním dramatem

    Nakonec nechal Krupicka Kiliana za sebou, jenže i když to bylo něco, o co usiloval celý den, moc si to neužíval: přišla na něj krize. Dostalo ho z ní i vědomí toho, že pokud něco na posledních dvaceti mílích nezkazí, závod s ohledem na to, že Kilian vypadal zničeně a třetí Geoff měl mít ztrátu celých patnácti minut, vyhraje. Byl to trpký omyl, jak se svým vodičem seznal, když se kolem nich na osmaosmdesáté míli (stočtyřicátém kilometru) prohnal Geoff se svým parťákem.

    Snažili se je pak chytit po zbytek závodu, z jejich stop v písku si domýšleli, jak velký má vedoucí dvojice náskok. "Kdybychom je aspoň potkali na poslední stanici, dostal bych možná potřebnou šlupku adrenalinu, ale nestalo se tak," zvažoval Krupicka.

    Přesto končila Krupickova mise optimisticky a pozitivně: "Smířil jsem se s druhým místem a díky tomu jsem si poslední míli po asfaltu do cíle ve městě fakt užil."

    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.