• Máme 80 000 kilometrů tras, říká generální sekretář Klubu českých turistů

    Po jejich značkách chodí nebo běhá většina z nás. Klub českých turistů (KČT) se stará o to, abychom se v přírodě neztratili. "Celkem máme značených přes 80 tisíc kilometrů, to je délka jako dvakrát kolem rovníku," říká generální sekretář KČT Mojmír Nováček.

    Mojmír Nováček turistikou žije. | foto: archiv Mojmíra Nováčka

    Třetím rokem jste generálním sekretářem Klubu českých turistů. Co to vlastně znamená?
    Jsem profesionální turista, když to položíme do takového trošku žertovnějšího tónu, protože tady na ústředí je nás šest zaměstnanců, všichni ostatní z naší třiatřicetitisícové organizace jsou dobrovolníci.

    Vypadá to ale, že vás práce drží spíše v kanceláři. Jak moc často se dostanete do přírody?
    Jenom několikrát za rok, já neprocházím všechny turistické trasy a nenavštěvuji všechny turistické pochody. To by koneckonců ani nešlo, v celostátním kalendáři jich máme kolem tisícovky za rok. Být v přírodě se mi vlastně podaří jen tehdy, když si vezmu dovolenou a jedu s dětmi s oddílem na zájezd. Oddíl vedu už drahně let, jsem z Ostravy, takže děti vyvážím buď na Slovensko, nebo do Čech.

    Nechybí vám turistika?
    Samozřejmě, ale někdo tu úřednickou práci musí dělat.

    Představte si, že se teď můžete sbalit a vyrazit ven. Kam by to bylo?
    Někam do skal, Český ráj, Moravský kras nebo něco takového. To jsou krajiny, které zaujmou i oko.

    Klub českých turistů

    Klub českých turistů byl založen v roce 1888 skupinou vlastenců kolem Vojty Náprstka. Od počátku byl Klub velice aktivní - velice rychle vyrostla síť turistických ubytoven, vznikla hustá síť značených cest a řada předních osobností země si považovala za čest, že mohla být jeho členy. Dnes KČT sdružuje téměř 40 tisíc turistů po celém Česku.

    Více najdete na www.kct.cz

    Klub českých turistů většina lidí vnímá jako ty, kteří se starají o skvělé značení tras. Jaká je naše nejstarší?
    Klub českých turistů vznikl v roce 1888, loni jsme oslavili 125 let. Hned druhý rok po založení se značila první trasa, vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Tehdy ještě nebyla ani Štěchovická přehrada, ani Slapská přehrada, takže se jezdilo na lodích. A aby mladí nadšení hoši mohli co nejrychleji přenášet lodě a nemuseli je koníčkovat po Vltavě, která tam dělá takové mocné zákruty, měli vyšlapanou stezku přes kopec k hornímu slapu u Svatojánských proudů. No a Klub ji vyznačil jako první trasu. Další trasy následovaly, například z Prahy na Karlštejn. Před první světovou válkou bylo přibližně dva tisíce kilometrů vyznačených tras.

    Kolik jich je teď?
    Dvaačtyřicet tisíc kilometrů pěších tras, téměř stejně tolik cyklotras a dále značené trasy lyžařské, vozíčkářské a pro turistiku na koni. Celkem máme značených tras přes osmdesát tisíc kilometrů, to je dvakrát kolem rovníku.

    To musí být docela šichta se o to vše starat.
    Starají se o to značkaři, dobrovolníci, máme jich asi 1 500. Jsou organizovaní po krajích a po okresech, takže každý má na starosti nějakou trasu a jednou za tři roky by ji měl projít. Když ale dostaneme zprávu, že někde je značka poškozená nebo se někde lidé ztrácejí, musí vyrazit častěji.

    Dejme tomu, že mám svou trasu a chtěl bych, abyste ji zanesli do map a označili. Je k tomu potřeba nějaký složitý schvalovací proces?
    Musíte za krajským značkařem, on bude posuzovat, jestli už v okolí nějaké značky nejsou, jestli je cíl, ke kterému ji chcete vést, natolik významný… A pokud u něj trasa projde, naplánuje se, kde budou rozcestníky, kde se bude křížit s jinými značenými trasami.

    O kolik se síť turistických značení ročně rozšiřuje?
    Pořád to trošku přibývá, ale je to v řádu zhruba pěti set kilometrů za rok, takže z těch čtyřiceti tisíc to je možná o něco víc než jedno procento. 

    Jak řešíte značení trasy, která vede vesnicí? To dáte značku někomu na plot?
    Ve vesnici to je dobré, tam se většinou domluvíte s člověkem, který onen plot vlastní.

    Zazvoníte a řeknete: „Dobrý den, můžeme vám dát na sloupek červenou značku?“
    Ano: „Tady mi to podepište, že souhlasíte.“ Když to je na lampy, musí se za obcí. Horší je to ve volném terénu, kde už se musí hledat v katastrálních mapách, komu patří ten konkrétní pozemek. Jeho majitel musí totiž souhlasit, že tam trasa povede a že tam bude značení.

    Co když se třeba strom, na kterém je značka, pokácí, jak se to dozvíte?
    Lidi jsou většinou slušní a ohlásí to. S Lesy České republiky máme smlouvu, takže když kácejí větší kus lesa, spolupracují s námi a dají vědět.

    Na naše značení turistických tras můžeme být podle všeho hrdi. V čem jsme jiní oproti ostatním zemím? 
    Předně máme unikátní používání čtyř barev. Navíc, naše síť je udělaná tak, že se neprotínají nebo nesetkávají dvě trasy se stejnou barvou. Takže se vám nemůže stát, že přijdete po červené a odejdete po jiné červené. Pokud chcete na rozcestí odbočit, musíte hledat jinou barvu. Další zásady jsou ale běžné i jinde, například že za odbočkou musí být značeno dvakrát i třikrát, aby bylo jasné, že jde turista správně.

    Chaty, hrady, rozhledny

    Klub českých, respektive československých turistů dříve opravoval hrady, budoval rozhledny, chaty… Jak to je v tomhle směru teď?
    Samozřejmě nemáme majetek, jaký jsme měli kdysi, mívali jsme sto padesát chat. Teď jich máme tak kolem pětatřiceti, ale i to je celkem slušný počet. Z ústředí spravujeme patnáct chat, teď právě děláme obnovu Bezručovy chaty na Lysé hoře v Beskydech. To je chata, která byla postavena před osmdesáti lety, otevřena byla v roce 1935, asi v roce 1974 ale shořela. A protože na Lysé hoře nám zůstal jen nouzový přístřešek, chatu už třetím rokem obnovujeme, doufám, že příští rok ji otevřeme. Po roce 1989 jsme obnovili i chatu na Dobrošově, Jiráskovu chatu nad Náchodem a od základu postavili chatu v Prášilech na Šumavě.

    Mojmír Nováček.


    Ve správě máte docela hodně zajímavých chat, třeba Výrovku…
    V Krkonoších máme čtyři chaty, z toho tři jsou na hřebenech, Výrovka, Vosecká a Brádlerovy boudy.  A jedna je u Pece pod Sněžkou, to je Chata Pod Studničnou. Pak máme ještě chaty v pohraničí.

    Jak vlastně kdysi vznikl nápad udělat si jako klub vlastní chatu?
    Ta investiční činnost začala hned v tom roce, kdy se dělala první značka. Klub měl tehdy po roce činnosti asi sto padesát členů, uspořádal zájezd do Paříže na celosvětovou jubilejní výstavu, kde se tehdy otvírala Eiffelova věž. A ta účastníky výpravy tak nadchla, že se ještě cestou zpátky domů rozhodli, že něco takového postaví v Praze. To, co jim zbylo z financí vybraných na cestu do Francie, věnovali na stavbu rozhledny v Praze. Později pro její stavbu vzniklo družstvo. Získalo se povolení a tři měsíce nato měli postavenou jak Petřínskou rozhlednu, tak lanovku. V té době vznikla i první chata KČT, což byla chata u Macochy v Moravském krasu.

    Kde je nadšení, tam to prostě jde.
    Ano, úplně stejně to funguje na té Lysé hoře, na obnovu chaty děláme sbírku a lidi i firmy a nejvíc města a obce z okolí přispívají. Za ty tři roky, co vybíráme, už máme něco přes tři miliony korun.

    Kdo s námi začne, už většinou zůstane

    Kolik máte dnes členů?
    Třiatřicet tisíc.

    To není úplně málo.
    Rádi bychom se dostali na vyšší čísla, ale dnešní doba organizování až tak nepřeje. Naše turistické značky využívá kdekdo, to nejsou ani desetitisíce, to jsou statisíce lidí, ale ti nemají potřebu se organizovat. Pro členy máme výhody, mají levnější akce, poskytujeme slevy na ubytování a na další služby, ale to není takové lákadlo, abychom dosáhli na počty, jako byly před válkou – to měl Klub přes sto tisíc členů.

    Daří se přitáhnout mladší generace, nebo je to spíš záležitost starší?
    Máme tři skupiny členů. Zaprvé mládež, která se organizuje v Tomíkách (Asociace TOM), tam je to o dobrodružství, táboření, expedicích a hlavně o dobré partě. Druhá velká skupina jsou senioři, když člověk není ekonomicky aktivní, hledá náplň volného času a taky má potřebu setkávat se s podobně založenými lidmi. A nejmenší skupina členů jsou pracující. Vysvětluji si to tak, že ti se musí ohánět, aby zabezpečili rodinu a na organizovanou turistiku už jim nezbývá čas.

    Mojmír Nováček

    Tři roky je generálním sekretářem Klubu českých turistů. Jeho nejdelší trasa byla 35 kilometrů. „S manželkou jsme se poznali na vandru, oba jsme to měli dost v krvi,“ říká, „dceru jsme začali vozit na tábor, když jí bylo deset měsíců. A vydrželo jí to až doteď, kdy jí je třicet.“

    A zůstávají u vás ti mladí, co přerostou věkem Tomíka?
    Ve svém oddíle sleduji, že ti, kteří už vyrostli z dětského věku a dnes už mají třicet čtyřicet let a mají svoje děti, u turistiky zůstali. A když děláme nějaké větší akce, jedou s námi.  Poznávání, příroda, zájezdy se jich už drží.

    Nevzrůstá za poslední roky zájem lidí? Návrat k přírodě, k poznávání, neutíkají lidé víc ven?
    Naše činnost se rozšiřuje. I to běhání, které se vlastně dříve oddělilo od turistiky jako orientační běh, se k ní dnes zase přibližuje. Náš nový předseda začal organizovat v rámci turistických akcí i běhy, kterým se dříve říkalo přespolní.

    Ano? Aha, to je super.
    Tyhle běhy ale nejsou závodní záležitost, je to o tom je absolvovat. Zatím jich je asi pět nebo šest za rok.

    Čeká nás nějaký v nebližší době?
    V Lanškrouně bude 13. září pochod, kterého se účastní asi pět tisíc lidí, ale zároveň tam bude i běh.

    Víte z hlavy, která je u nás nejdelší, nebo naopak nejkratší trasa? 
    Existují spojky, propojky, které mají kilometr nebo dva. Dlouhé jsou hřebenovky, například hřebenovka Orlickými horami po červené, to jsou desítky kilometrů. Teď je trend trasy propojovat, trasy různých barev spojovat do jedné ucelené, dlouhé trasy.

    Takže vzniknou okruhy?
    Ne. Přišlo to z Německa, říkají tomu certifikace pěších tras, dělají to už asi deset let. Když trasa splňuje nejen to, že je dobře vyznačená, ale i další požadavky, že vede zajímavým krajem, že jsou na ní výhledy nebo přírodní zajímavosti, že je na ní možnost stravovat se a ubytovat, dostane certifikát. A podle jejich monitoringu přitáhne prokazatelně dvakrát víc turistů. Takhle dělají v Německu turistický marketing. Dnes mají v celém Německu asi devadesát certifikovaných tras.

    Tohle plánujete taky?
    Chceme se tím inspirovat, ať to budeme nazývat certifikace, nebo ne. Nyní se obnovuje trasa zvaná Hřebenovka, ta vznikla někdy v roce 1906 nebo 1907. Vede z Německa podél hranice Krušnými horami přes České Švýcarsko, Lužické hory, pak přes Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory až do Jeseníků, končila na Pradědu, respektive v Krnově.

    Tomu říkám procházka.
    To ano! Po válce tato trasa jako jeden celek zanikla, respektive se neudržovala, teď se pomalu obnovuje, propojují se existující značené cesty.

    Tuhle trasu byste tedy chtěli certifikovat?
    Uvidíme, musí se splnit několik podmínek, trasa může vést jen do určitého procenta délky po pevných cestách, po asfaltu nebo po betonu. Rovněž nemůže vést společně s cyklotrasou. Ale myslím si, že tohle je trend budoucnosti. Budou se utvářet takovéto dálkové pěší trasy, bude to atraktivnější pro toho, kdo chce šlapat třeba týden a vyčistit si hlavu.

    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.