• Kitzbühel: běžecký ráj s horskou prémií

    Stojím před rozcestníkem se spoustou šipek a v ruce držím mapu 170 kilometrů barevně značených tratí s klasifikací obtížnosti a popisem včetně grafu zobrazujícího délku, výškové metry, záchytné body a procenta stoupání. Musela jsem zemřít a tohle je běžecké nebe, napadá mě. Nikoliv. Právě jsem přijela do Kitzbühelu.

    Okruh Panorama-Hohenweg | foto: Karolína Hornová

    Je to nejluxusnější rakouské horské středisko a dorazila jsem sem s tím, že si užiju trochu chození po horách, ochutnám místní lahodné nápoje a tyrolské šunky a omrknu pár místních fešáků v lederhosnách. Ani ve snu mě nenapadlo, že na recepci hotelu vyfasuju kromě reklamního letáku pravé tyrolské biofarmy a desetiprocentní slevy na nákup tradičního kroje dirndlu také záhadnou červenou brožurku odhalující tajemství zdejších kopců.

    Očekávání

    Po jejím otevření upadám do euforie a říkám si, jak dobrý nápad byl naplnit třetinu kufru věcmi na běhání: brožurka slibuje celkem 23 různých běžeckých tras vyznačených barevně nejen na přiložené mapě, ale také stejně barevně označenými tabulkami přímo v terénu.

    Tabulky jsou dvojího typu. Jedna se šipkou, která barvou naznačuje obtížnost trati tak, jak to známe ze sjezdovek. Druhý typ informuje o počtu uběhnutých kilometrů dané trasy (pokud tedy vybíháte z jednoho z jedenácti startovních bodů). Celkem 170 kilometrů nefalšované běžecké radosti, kterou Rakušané pojmenovávají Laufland Tirol.

    Fotogalerie

    Tyrolský běžecký svět láká širokou nabídkou pro úplně každého běžce, stačí si jen vybrat délku a náročnost trasy, případně povrch, po kterém chcete běžet. Začátečník a pohodář si může vyběhnout na ranní čtyřkilometrový okruh městem, dvoukilometrový okružní běh kolem jezera Schwarzsee nebo kratší trail přes kopec Gaslern.

    Kitzbühel je vůbec místem především pro příznivce supění do kopce – kromě středně obtížných trailů s výhledy tak úchvatnými, až pocitově krátí uběhnuté kilometry, nabízí i pár příležitostí pro sebevrahy: například možnost zdolat proslulou sjezdovku Streif na Hahnenkammu v opačném směru (celkové převýšení 876 metrů na necelých 5 kilometrů) nebo se dopachtit po 9,5 kilometru dlouhých asfaltových serpentinách na vrchol Kitzbüheler Horn (převýšení 1210 metrů). Na špici bezmála dvoutisícové hory se nalézá cíl každoročního závodu v běhu do vrchu, který se letos koná 24. srpna, takže se případní nadšenci mohou stále přihlásit na stránkách města.

    Koho oficiální závod neláká, může zkusit sebrat dostatek motivace na individuální výběh a v cíli porovnat svůj čas s tabulkou nejlepších závodníků (novozélandský robot Jonathan Wyatt to zvládl za demotivujících 55:58). Ostatní mohou zbaběle vzdát "již" na sedmém kilometru a občerstvit se v restauraci Alpenhaus, na kterou láká pod posledním stoupákem výmluvná cedule s nápisem Nur 500 meter. Nezbývá než běžecký ráj i peklo vyzkoušet na vlastní kůži.

    Realita

    Jakožto městský asfaltový běžec si vybírám příjemné, modře značené kolečko Stadtrunde. Zde se objevuje první úskalí značení, nebo spíše selhání lidského faktoru: nejsem totiž tak pünktlich, jak asi rakouský značkař předpokládal, a běžím trasu obráceně. Vidím tedy jen první (vlastně poslední!) značku a za ostatními šipkami se musím ohlížet a zpětně kontrolovat, jestli běžím správně. Dlouho to nevydržím, ale město zvládnu oběhnout i tak a dokonce si nechtěně přidávám jeden kilometr. Po cestě mě vyruší jen pár běžců v protisměru a právě otevírající obchod s uzeninami.

    O mnoho zajímavější jsou neasfaltové trasy v horách o různých úrovních kopcovitosti. Černé infarktové svahy vzdávám rovnou a pro začátek vybíhám na tříapůlkilometrovou Panorama-Höhenweg na hřebeni Hahnenkammu. Jsou z ní opravdu luxusní výhledy do všech světových stran. Příjemná široká štěrková cesta se proplétá nadmořskými výškami mezi 1600 a 1800 metry, takže ji zvládne i městský běžec v nevhodné obuvi jako já, a to klidně i dvakrát za sebou.

    Případný neběhající (a na čelo si klepající) doprovod, který s námi jede na dovolenou, lze s klidným svědomím zanechat v jednom ze stylových berggasthofů a po odběhnutí ho na stejném místě vyzvednout a také si dát nějaký ten iontový nápoj. Po celé délce trasy důsledně doporučuji dívat se dobře na cestu – po okolí se volně potulují stáda krav. Na běžce jsou prý zvyklé a maximálně se za nimi líně otočí (potvrzuji), ovšem na cestě zanechávají nepěkné páchnoucí nástrahy. Narazíme na ně všude, od horní stanice lanovky až po další cíl na hoře Pengelstein.

    Sem už sice nevede značená běžecká trasa, nicméně doporučuji sem alespoň dojít. Po celkem nepříjemném stoupáku pod horou Steinbergkogel totiž následuje krásná hřebenová cesta s výhledem až na zasněžený masiv Grossglockneru a cílem v panoramatické restauraci na vrcholu, nabízející (nejen) štrůdly a Sacherovy dorty na doplnění energie.

    Předposlední den dovolené se rozhodnu vypravit na zabijácký vrch Kitzbüheler Horn. Nikoliv však po černé asfaltce (bylo 28 stupňů Celsia), ale po příjemné lesní štěrkové cestě, která vede od mezistanice lanovky, kam jsem se zbaběle vyvezla. Celkem příjemné tři kilometry zvládám spíše rychlou chůzí, i tak ale považuji výhled z cíle u Alpenhausu za mimořádně zasloužený. Dolů to už jde lépe, nicméně opět doporučuji pevnější nesmekavou obuv, než jsem měla já.

    Poučení

    Běhání (a celá dovolená) v Kitzbühelu každopádně stojí za to. Svoji cestu si tu najde každý a nezabloudí na ní, i když se mu ztratí značení. I když cesty nejsou úplně to pravé ořechové pro městské asfaltové běžce, je tady ideální příležitost na to, vyzkoušet si svůj první trail, třeba nějaký mírnější na hřebenech.

    Městské kolečko je ideální pro všechny, které (a možná i kteří) chtějí ještě před snídaní omrknout výlohy nesčetných módních obchodů v centru. Každopádně přibalte pevnější obuv na štěrkové cesty, i v létě teplejší oblečení (na hřebenech někdy nepříjemně fouká) a také opalovací krém (protože i když tam fouká studený alpský vítr, neznamená to, že tam slunce nesvítí). Jinak totiž můžete dopadnout jako ta blondýna z Prahy, které se hned první den začala zapalovat lýtka tak, že led z hotelové restaurace nestačil…

    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.