• PROFIL: Úžasný běžecký robot Kilian Jornet: bolest je jen ve tvé hlavě

    Právě zlomil rekordy v běhu na Mont Blanc i Matterhorn. Kilian Jornet je drobný muž, který chce být vždy první a zná jen jeden směr: pořád dopředu.

    Je to takový chlapeček, ale když vidíte jeho časy, vypadá jako Marťan, protože něco takového není snad ani lidské. Tak třeba: jeden víkend běhá po hoře Grand Teton ve Wyomingu, což je délkou maraton s převýšením přes 1 600 metrů, v maratonském čase 2:54, hned následující víkend zaběhne Pikes Peak Marathon v Coloradu s převýšením 2 340 metrů za 3:40.

    Udělá rekord ve výběhu na africké Kilimandžáro (53 km a 5 802 nastoupaných metrů, za 7:14 je nahoře a zase dole), vyběhne na Olymp, vytvoří další světový rekord tím, že klikatě přeběhne španělské Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři, což dělá v případě jeho trati 850 kilometrů, za 8 dnů, 3 hodiny a 15 minut, oběhne nevadské jezero Tahoe po trati dlouhé 265 kilometrů za 38 hodin.

    Hubeňour s tváří kluka dorůstajícího do puberty a drobným tělem (171 centimetrů, 56 kilogramů), které potvrzuje pravidlo, že drobní a šlachovití mají obvykle větší výdrž a srdce než narostlí makáči.

    Ale Kilian Jornet je výjimka i ve své kategorii drobných. Následující příběh z dětství je asi nejlepším okénkem do jeho duše. Je o tom, že když tenhle běžec není v cíli, šlape pořád dál, i kdyby byl jakkoli daleko.

    Pořád jel a jel

    Stalo se to v severozápadním Španělsku někde poblíž poutního místa Santiago de Compostella. Osmiletý Kilian tam tehdy týden jezdil na kole s matkou a sestrou po Galicii. Jeden den dojeli k výhledu na pobřeží a matka, která musela doprovázet Kilianovu mladší sestru, řekla, aby se s nimi nezdržoval a jel pořád po silnici až do kempu, který pozná podle zelené brány a dvou praporů. Byl to jen kousek.

    Kilian jel a pořád nic. Minul pláže, přejel pobřežní rovinu a před ním se začaly přibližovat hory. Pořád šlapal. Pořád. A potom se začalo stmívat. Silnice byla stále strmější. Nakonec vyjel až do horského sedla a začal už za tmy sjíždět dolů na druhou stranu. Byla mu zima, měl toho plné kecky, ale pořád šlapal. Jen ho znervózňovalo, že široko nikde nevidí žádné světýlko, natož kemp. Tak ještě zrychlil, aby už ho konečně našel.

    Najednou tmu přece jen proťalo světlo. Předjelo ho auto, z něhož vystoupila matka a správce kempu, kde měli spát. Chyba byla v tom, že malý cyklista kemp čekal automaticky na pravé straně, jenže ten se nacházel vlevo. Tahle epizoda není samozřejmě o tom, že by Kilian neměl nic v hlavě (naopak, studuje na univerzitě ve francouzském Perpignanu), ale o tom, že vidí jediný směr: vpřed.

    Fotogalerie

    Vzhled stranou, svými výkony působí jako naklonovaný atletický android. Přes léto běhá ultratraily, v drtivé většině v horách, jakmile se ozve zima, stává se z něj skialpinista. V létě i v zimě sbírá ve svých disciplínách světové tituly a láme rekordy. Ale to pořád ještě není všechno: patří ke světové špičce taky v rychlostním lezení a duatlonu.

    Ale když se ohlédnete za Kilianovým životem, vlastně to má logiku.

    Pošli všechno k čertu a vyraz v dešti

    Horská chata ve španělských Pyrenejích u hranic Andorry a Francie. Nadmořská výška přes dva tisíce metrů, sníh. Dřív než se naučí chodit, umí už Kilian, který se narodil v roce 1987, lyžovat. Celkově se o něm dá říct, že je dítě hor. Otec tam pracuje jako hajný, rodina buď v zimě lyžuje, nebo chodí na túry. Když mají rodiče dovolenou, nejedou k moři, ale zase do hor: jen přejedou v Pyrenejích na jiné místo.

    Každý den, když Kilian a jeho mladší sestra přijdou ze školy, zahodí tašku do kouta a vyrážejí si hrát do přírody s kamarády. Nikdy z nich nejsou gaučové buchty.

    A jako by to nestačilo, bere je matka každý den před spaním ještě na procházku do lesa. Chodí bez baterky a vnímají hory.

    Ale život v horách není jen dětské skotačení, nýbrž taky sport a výkon. Když jsou Kilianovi tři roky, vyleze na první horské vrcholy. Svou první čtyřtisícovku zdolá v šesti letech, a jak píše ve své knize Run or Die, v deseti přechází napříč Pyrenejemi za dvaačtyřicet dnů. Není to pod vedením rodičů. Jsou sice s ním, ale on si - stejně jako jakémkoliv jiném výšlapu - musí sám vybrat trasu, aby porozuměl, proč chce jít zrovna tímhle směrem a ne opačným.

    Tohle všechno mělo velký význam. Život ve vysokohorském prostředí z Kiliana udělal podobného atleta, jako jsou běžci z východoafrických plošin. Jestliže i dnes deset měsíců v roce tráví v horách, zažívá vlastně permanentní vysokohorské soustředění.

    Ale k tomu musí taky makat. Jeho tréninkové objemy jsou úctyhodné. Na lyžích ročně překoná převýšení 260 tisíc metrů a při běhání a na kole jen o něco míň. A protože má natrénováno, má klidový tep jen 34 tepů za minutu a v hodnotách přes 180 tepů se vydrží pohybovat několik hodin.

    Tohle zvládne jen člověk, který to víc miluje, než že by to pro něj byl jen sport nebo dokonce způsob obživy. O tom, jaký má Kilian vztah k běhání, dobře vypovídá úvod jeho knihy, která by měla snad za několik měsíců vyjít i v češtině (existuje už ale slovenské vydání).

    Tohle jsou úryvky z Manifestu skyrunnera (do češtiny by se to nejlépe přeložilo asi jako Manifest horského běžce), který si kdysi napsal a připíchl na připíchl na dveře: "Kolikrát jsi brečel vzteky a bolestí? Kolikrát jsi přišel o paměť, o hlas, o schopnost úsudku, protože jsi byl totálně zničený? A kolikrát sis v té chvíli řekl: Zkus to znovu! Ještě pár hodin! Ještě jeden kopec! Bolest neexistuje, je jenom v tvé hlavě. Poruč jí, vymaž ji, znič ji a jdi dál!

    Sport je sobecký a sportovec musí být sobec, aby byl schopen bojovat a trpět, aby miloval osamělost a peklo. Aby se zastavoval, kašlal, mrznul, necítil nohy, zvedal se mu žaludek, zvracel, bolela ho hlava, byl otřesený, krev mu tekla dolů po těle. Máš něco lepšího, co bys mi nabídl?

    Tajemství není v nohách. Je v tom nalézt dost odvahy, vůle jít ven a běhat, když prší, fičí vítr, sněží. Když blesky práskají do stromů. Když tě sněhové přívaly nebo déšť s ledem bijí do nohou a těla takovou silou, až se ti chce brečet. Abys mohl pokračovat, musíš si utřít slzy z obličeje, abys viděl kameny, překážky, oblohu. Pošli všechno k čertu a vyraz v dešti, dokud tvé nohy nekrvácejí po pádech a zase nevstanou, aby běžely dál.

    Šortky promočené sněhem, který je hnán větrem, jenž tě bije do tváře, mráz, při němž mrzne tvůj pot. Běž a vnímej, jak se síla tvých nohou a váha tvého těla koncentrují do chodidel tam hned za prsty a spojují se v moc, schopnou lámat kameny, ničit planety a hýbat světadíly."

    Běhá jako na klíček

    Zdá se, že Kilian má dvě tváře. Když se nezávodí, je to milý, spíš uzavřený hoch, který se s potěšením dívá na horské scenérie, občerstvuje se horskými rostlinkami, napije se vody z potůčku a říká, že za úspěch považuje hlavně to, když má z něčeho radost. Ale když jde o vítězství, je jako zabiják. "Mám jedinou taktiku - být stále na první pozici. Když jsem druhý, mou jedinou strategií je dostat se před toho, kdo je přede mnou."

    Je cílevědomý a systematický. O svých cílech jen planě nefantazíruje, ihned začne vymýšlet plán, jak je splnit. I když působí jako snílek, je velmi pragmatický: "Být frustrovaný nebo rozčilený kvůli nějakému problému je ztráta času. Jediné, k čemu mě to přiměje, je zastavit se a problém vyřešit. Vše ostatní je ztráta životní energie."

    A když běží, je jako stroj. Lidé, kteří se pohybují kolem něj, říkají, že potřebuje velmi málo vody a při běhu téměř nejí. "Vypadá to, jako by čerpal sílu z hor," řekl kdosi z jeho týmu.

    Ale je to samozřejmě jen nadsázka, protože ani on, přestože se v horách pohybuje jako kamzík a běhá, jako by byl na klíček, není superman. Když se ho zeptali, jak se cítí po uběhnutí sto padesáti kilometrů, odpověděl: "Špatně! Bolí mě nohy a chodidla. Taky mám rozhozený biorytmus. Potřebuju dva dny spánku a jídla, abych se dal dohromady."

    Ročně naběhá sedm tisíc kilometrů po svých a šest tisíc kilometrů na lyžích. A zajde tak na pět šest večírků. Pije tam pivo.

    Když se ho ve škole zeptali, čím chce v životě být, řekl, že chce být šťastný. Když mu odpověděli, že neporozuměl otázce, opáčil, že oni neporozuměli životu.

    Tím bychom mohli skončit. Ale nedá mi to a dodám ještě pár čísel.

    Při zmíněném osmidenním běhu přes Pyreneje, kdy uběhl 850 kilometrů, překonal nasčítané převýšení 42 tisíc metrů. Kalifornský Western States Endurance Run, což je 100 mil, udělal za 15:34. V červenci vytvořil rekord v běhu z Chamonix na vrchol Mont Blanku a zpět, když to jako první člověk stihl pod pět hodin (o tři minuty).

    A před několika dny vytvořil nový rekord i na Matterhornu, kde se stal prvním běžcem, který to dokázal pod tři hodiny (o osm minut).

    Aby znal dobře cestu po trase, vyběhl předtím tréninkově na vrchol patnáctkrát.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    PROFIL: Úžasný běžecký robot Kilian Jornet: bolest je jen ve tvé hlavě

    F15i34l53i45p
    M41a77r65v30a44n
    Foto Mě se strašně líbí jeho styl běhání. S jakou lehkostí on vybíhá krpály, do kterých bych se já sotva plazil. Skoro jako...
    P96a24v87e93l
    P91a29l28o87n38c35y
    Killian se vymyka jeste v jedne veci, ktera ma pro jeho vykony zasadni vyznam.Ma perfektni termoregulaci a metabolismus...
    B60a57r89b58o37r48a
    K97u92c24h17a60ř23o15v40á
    pročítám diskuse a hledám odpověď na otázku... Jak běhat a nepít? jezdím na kole a piju jak duha, ale nedovedu si...
    P87e17t56r
    B51r75é93m
    Foto Je to prostě blázen. :-)

    V diskusi je 29 příspěvků, poslední příspěvek 7. 9. 2013, 19:08

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.