• Běžel jsem 100 mil. Pět z toho bylo mých nejhorších v životě

    I zkušenější ultraběžec může narazit. Obzvláště změní-li se obvyklé podmínky, ocitne-li se na trati bez osobní podpory a přidá-li se k tomu nejteplejší počasí již tak spalující Floridy.

    | foto: Peter Matuspro iDNES.cz

    Na Floridě bývá 21. května obvykle velmi teplo a dusno. Letošní předpověď počasí nenaznačovala změnu, a tak byl ultramaraton Keys 100 náročný jak po stránce fyzické přípravy, tak psychické. A ta je mnohdy mnohem důležitější. Nyní vám ve zkratce přiblížím své pocity z běhu na 100 mil (162 kilometrů) se startem na Key Largo.

    Fotogalerie

    Příprava mi trvala asi tři měsíce. Spočívala v pravidelných a dlouhých bězích ve vysokých teplotách. Doufal jsem, že si organismus co nejlépe přivykne na podmínky očekávaného závodu. Už předem jsem věděl, že běh budu muset zvládnout sám, bez obvyklé podpory „mé drahé“, která obvykle zajišťuje celý můj servis - nápoje, jídlo, led a solné tablety. Musel jsem se tedy připravit na to, že na vše budu tentokrát sám.

    Trénink jsem konzultoval s kamarádem Harvey Lewisem, který momentálně patří ke špičce v této disciplíně. Ohledně výživy jsem si nechal poradit od dalšího fanatika do běhu Michele Graglia, výborného trailového závodníka. Limitovaný jsem byl ale zaměstnáním, práce v restauraci se nepříliš dobře slučovala s běháním 55 - 60 mil (96 kilometrů) týdně bez dostatečného odpočinku. Jenže kdybychom v životě vždy čekali na ten správný moment, možná bychom nikdy nic neudělali...

    Start

    V sobotu jsem už o čtvrté ranní startoval auto, abych vyrazil směrem na Key Largo. Teploměr ukazoval 35 stupňů, což je na Floridě vlastně příjemná noc.

    Ačkoliv měli běžci možnost mít na trase každých 20 mil své „dropbagy“ (a já toho využil), vážil můj batoh se zbytkem nutných propriet šest a půl kilogramu a to je na takové vzdálenosti znát. Ostatně, chystal jsem se běžet již pošesté.

    Po nutných pokynech organizátorů, osvěžení bezpečnostních pravidel a americké hymně jsme odstartovali.

    V prvních dvou rozbězích byli profíci. To jsou šílenci, kteří běhají pod smlouvami různých firem a jsou nějakým způsobem dotovaní. Ostatní (mezi které se řadím i já), tedy amatéři, kteří mají jen finančně náročné hobby startovali ve skupinkách po pětadvaceti běžcích. Přišel jsem tedy na řadu o půl sedmé ráno a to už se slunce zvedalo na oblohu výše.

    Jelikož je při takových závodech velmi důležité nezačít zhurta, zvolil jsem, jak bych to nejlépe vyjádřil, no vlažně mírný klus. Co přes den ztratím, obvykle v nočním běhu získám. Už z minulosti se mi osvědčila taktika jedna míle běhu/jedna minuta chůze.

    Takto jsem to dotáhl až na 14 míli, kde jsem si musel vyměnit triko s krátkým rukávem za bílé s dlouhými rukávy a mírně kompresním materiálem. Důvod byl jednoduchý, vyhnul jsem se tak starostem s mazáním prostředky proti slunci a když takové tričko propotím, jemně mě ochlazuje.

    Přiblížila se 20. míle, kde jsem zanechal, co se dalo. Přesto měl můj batoh přes pět kilogramů. V malých dávkách jsem pravidelně popíjel hlavně elektrolyty a doplňoval jsem vypocenou sůl a také nějaké ty kalorie. Jak se mi již dříve osvědčilo, konzumoval jsem přibližně 250 kalorií na každou hodinu běhu, což mi jakž takž pokrývalo výdej.

    Boj se sebou samým

    Je tu 25. míle a začíná nastupovat únava z tepla a vlhkosti. Mám na sobě už i legionářskou čepici se závojem, místo čelenky se kterou jsem startoval. Měním v ní led tak často, jak to jenom jde, ale už před hodinou vystoupala teplota nad 42 stupňů. Při 84 procentní vlhkosti mnoho lidí poznamenává, že v sauně je proti tomu zima. Trochu přehánějí, ale ne moc!

    Na 40. míli odpočívám. Při této pětiminutové regeneraci se dozvídám novinky ze závodu. Tři lidé byli odvezeni do nemocnice pro kolaps z horka.

    Dalších 10 mil pouze kráčím... tempem asi čtyři míle za hodinu. Toto je nejhorší část dne. I když je mé tělo trénované, odmítá spolupracovat. Připomínám si, že je třeba myslet pozitivně a snažím se o to.

    Takto se pomalu blížím k „hells tunel“ - ďáblovu tunelu, úseku dlouhém asi šest mil (devět kilometrů), kde je úděsné teplo a dusno. Místo se zarostlými stromy kolem je paradoxně beze stínu a postrádá jakýkoliv závan větříku. Mnoho lidí právě zde vzdává...


    Mně se to naštěstí nestalo. Na 50. míli se tak dostávám včas, abych si zde vyzvedl věci pro bezpečný noční běh, tedy reflexní vestu, blikačky a čelovku. O dvě míle dál začíná „7 mil bridge“, most dlouhý 11 kilometrů. Tak jako celý závod, i zde se běží po dvouproudé silnici, jediné vedoucí na Key West. Na mostě vám nikdo nemůže podat pomocnou ruku a proto se s občerstvením musím spolehnout sám na sebe.

    Nejhorších pět mil v životě

    Během těchto kilometrů se mi začalo vést hůře. Už jsem jen šel a hodně mě z batohu bolela záda, která začala „tahat“ na jednu stranu. I když jsem zastavoval a protahoval se, bolest stále rostla. Do toho se přidala o spánek se pokoušející mysl, ale tomu se mi dařilo poměrně dobře odolávat. Mám s tím totiž bohaté zkušenosti ze svého zaměstnání. Byl jsem moc rád, že jsem se dostal na hranici 60. míle.

    Na občerstvovací stanici 70. míle mě vyhledal „race marshall“ s tím, že mě sleduje již několik mil a všiml si mých pokřivených zad, doporučuje mi pauzu. Nakonec jsem se ale dohodli, že se pokusím stihnout limit na checkpointu tříčtvrtiny závodu, tedy o pět mil dál. Pokud se mi to podaří, dám si pauzu tam. To jsem ještě nevěděl, že se pouštím do nejhorší pěti mil mého života.

    Urazit tuto vzdálenost mi trvalo bezmála dvě hodiny. Sotva jsem chodil, protože záda už mi v podstatě odešly. Každých 300 metrů jsem zastavil a protahoval své tělo, jenže to nepomáhalo. K dovršení mých muk začali pekelně kousat komáři. Takto jsem padl na 75. míli na chodník a dal marshallovi za pravdu, že si musím odpočinout. Pod nohy jsem si dal židli a snažil jsem se na nic nemyslet.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Stále jsem si opakoval, že mám kopec času běh dokončit, jen se musím sebrat a také dát čas svému tělu, aby se s bolestí zad dokázalo vyrovnat. Dal jsem mu bez deseti minut velkorysé dvě hodiny. Poté jsem vstal a cítil mírnou úlevu. Fajn, aspoň, že se mohu hýbat, pomyslel jsem si.

    Můj optimismus byl však předčasný, protože se po dvou mílích bolesti znovu vrátily. Dokráčel jsem až na stanici na 80. míli a při pětiminutové pauze si vyslechl, že jen za posledních 10 mil vzdalo 45 lidí. V tuto chvíli jsem měl do konce časového limitu přes sedm hodin. Musím dokončit, i kdybych se měl plazit! Horší bylo, že mou bojovnost nesdílel „race marshall“. Nechtěl, abych pokračoval. Komunikoval vysílačkou s dalšími organizátory, chtěli zabránit tomu nejhoršímu. Dali mi ještě pět mil na to se dát dohromady. Jinak mě budou muset odstavit.

    Sice mě to trochu nakoplo a šel jsem rychlejším tempem, ale záda bolela čím dál tím více. Až mi na 84. míli (asi 135. kilometr) vzali čip, posadili mě do auta a vyrazili směr cíl - Key West.

    Strávil jsem na trati více než 23 hodin, vypil 18 litrů tekutin a skončil v cíli stejným způsobem jako ti, co vzdali. Byl jsem nejdříve naštvaný, ale musel jsem uznat, že zdraví je jen jedno, kdežto běhů je více.

    Už nyní koumám, jak se co nejlépe připravit na prosincový Daytona 100 mile. A závěry, které si z tohoto běhu nesu? Chyběla mi má drahá. Servis na takto dlouhých tratích a běžet to sám na vlastní pěst je třikrát těžší, než s podporou. Tento rok byl nejteplejší, což se odrazilo i na časech profíků. Aly Venti, která tento závod běhává obvykle okolo patnácti hodin, byla letos o tři a půl hodiny pomalejší. Loňský vítěz, Dave Krupski, dokončil letos dokonce s o osm hodin horším časem.

    Prohlédněte si pár fotek. Jedna z cíle mluví za všechno. Ten, co mě vyfotil ji okomentoval: Not sure who this is but it captures so much from last weekend... Překlad: Nejsem si jistý, kdo to je, ale perfektně zobrazuje jaky víkend to byl ...!

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Běžel jsem 100 mil. Pět z toho bylo mých nejhorších v životě

    J86a24n
    K46r91a17l18i11k
    Pekne citanie, vzhladom na to vsetko mam moj obdiv ako si sa popasoval s tym vsetkym
    J69a73n
    P26i70r83a87s
    To si ani nedokážu představit co to muselo být za muka. Nejsem žádný super běžec a už vůbec ne ultramaratonec. Nedávno...
    M56a50r74t48i91n
    N45a77p23l60a17v78a
    No asi slušný blázinec!!! Aspoň že ti maršálové mají rozum... Ale jinak bych chtěl taky jednou vyzkoušet.
    Malá oprava. Alyson Venti není běžec, ale běžkyně. Ovšem velmi dobrá.

    V diskusi je 5 příspěvků, poslední příspěvek 2. 7. 2016, 9:33

    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.