Příběh mého zatím nejhoršího závodu se začal psát už v úterý v noci. Spal jsem velmi špatně a v břiše měl pocit, jako by se mi tam uhnízdilo klubko hadů. To budou jenom ty fazole, co jsem měl k večeři, říkal jsem si, ale střevní problémy mě provázely skoro po celou středu. Odezněly teprve navečer. Ve čtvrtek bylo fajn a já se začínal těšit na půlmaraton v Ústí nad Labem. Bohužel předčasně. Opět v noci se moje střeva proměnila v nepřátelského vetřelce. V pátek jsem z práce musel utéct už po poledni. Měl jsem teplotu, bolela mě záda, kyčle, stehna a vše bylo doprovázeno „hnačkou“. Doma jsem padl do postele a jediné, co jsem do sebe dostal, byl hrnek hořkého čaje a suchý rohlík. Plány na slušný výsledek na půlmaratonu se pomalu rozplývaly.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Ráno ale bylo líp. Dokázal jsem normálně posnídat a tak jsem si řekl, že závod nevzdám. Bylo mi jasné, že sil a energie mám míň, než by bylo vhodné. Slíbil jsem si tedy, že závod poběžím s kolegou, který bývá většinou o něco pomalejší. Jenže po startu jsem se cítil velmi dobře a tak jsem už na prvním kilometru postupně zrychlovat. Ani jsem se nenadál a byla tu první občerstvovací stanice. Protože v posledních dnech jsem tekutiny víc ztrácel než doplňoval, popadl jsem kelímek s ionťákem. Byl hrozně koncentrovaný a sladký. Statečně jsem se s ním vypořádal a abych ho naředil, doplnil jsem ho ještě trochou vody. Už sto metrů od občerstovačky mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Bylo mi, jako bych vypil Pangalaktický megacloumák. Vypít Pangalaktický megacloumák je podle Stopařova průvodce asi jako nechat si vyrazit mozek z hlavy plátkem citrónu obaleným kolem masivní zlaté cihly.
Jenže ten můj byl nějaký nepovedený. Cihla to byla tak maximálně olověná, plátek citronu nahrazovalo umělé pomerančové aroma. To celé se mi vrazilo do břicha, kde to tlačilo a znemožňovalo pořádně se nadechnout. Z příjemného pocitu na prvních kilometrech nezbyla ani vzpomínka.
Snažil jsem se bolení v břiše ignorovat a udržet si tempo, které slibovalo čas na úrovni osobáku. Jenže tělo se přepnulo do autonomního režimu, zpomalilo a odmítalo veškeré pokusy hlavy nějak zase zařadit vyšší rychlost. Na občerstvovací stanici na sedmém a půltém kilometru jsem si jen trochu loknul vody. Žádný ionťák, ani energetický gel. Nic z toho jsem se neodvážil do žaludku poslat. Na desátém už jsem si jen vypláchnul pusu a zbytkem vody se polil. Další zastávky jsem míjel a ani nezpomaloval.
Překvapivě mě nikdo nepředbíhal. Naopak jsem se stále pomalu posouval přes běžce, kteří vytuhli ještě víc než já. Až na šestnáctém mě předběhl kolega, který byl plný elánu. Podivil jsem se, kde se tam bere, když má tolik sil. Vesele odpověděl, že běží štafetu a trochu zpomalil, takže jsem byl schopen se ho chytit. Nevšiml jsem si startovního čísla. Alespoň takhle a neadresně mu tedy děkuju. Pomohl mi na závěrečných kilometrech nezvolnit.
Abych ten závod neměl tak monotónní a jednoduchý, někde za osmnáctým kilometrem mě najednou cosi píchlo do kru vlevo pod uchem. Reflexivně jsem se ohnal a smetl ze sebe nějaký hmyz. Docela to bolelo a jako první mě napadlo, že to byla vosa. Co to se mnou asi provede? Usoudil jsem, že kolem trati je zdravotníků dost, a když se mi začne hůř dýchat, snad stačím někomu říct, že jsem dostal žihadlo. Buď to nebyla vosa nebo tělo mělo jiné starosti a nějaký vosí jed mu byl úplně ukradený. Krk sice bolel, ale žádný otok se nekonal.
Zase jsem se začal soustředit na kolegu, který v tu chvíli fungoval jako můj pace maker, a doufal, že závod dokončím. Toho svého vodiče jsem se udržel do vzdálenosti asi půl kilometru před cílem, a potom už mi zmizel. I on má tak velmi výrazný podíl, že jsem si sáhl opravdu až na dno. A to, jak mi pak bylo následující hodiny, je i jeho zásluha. Výsledný čas nakonec nebyl úplně zlý, i když za osobákem jsem zaostal o více než minutu. Protože jsem to ale dal bez občerstvení, skončil jsem úplně vyždímaný. Tak vyčerpaný jsem ještě nikdy nebyl.
Cílem to neskončilo. Nemohl jsem vůbec jíst
Opravdu zle ale začalo být teprve po doběhu. Musel jsem odehnat dvě slečny, které mě chtěly ošetřovat. Už to, že odháním pohledné slečny, je dost na pováženou. A opět jsem do sebe nedostal žádnou vodu, stejně jako nic, co by mi pomohlo doplnit energii. Místo toho jsem šouravým krokem zamířil k první kavárně a doufal, že nemají zamčené toalety ani aktivní obsluhu, která by tolik potřebnou místnost bránila s tím, že je jen pro jejich hosty. Pak by kavárnu asi museli celou dezinfikovat.
Dobře to dopadlo a mně se trochu ulevilo. Jenže jen na chvíli. U auta, když jsem se převlékal, se do mě dala zimnice. Půlku cesty domů jsem nějak odřídil díky tomu, že v autě je tempomat a trasa vede většinou po dálnici. Pak už to nešlo a jet musela Jana, manželka, která mě doprovázela. Na křeče v břiše pomáhalo jen sesunout se na sedadle do polohy ležmo a nohy nacpat nahoru na palubku. Že to v případě nárazu není zrovna bezpečné, mi bylo v tu chvíli úplně jedno.
Doma jsem se naložil do vany s horkou vodou, abych se konečně zahřál. Pak jsem se s hrnkem hořkého čaje odpotácel do postele. Trochu líp mi začalo být někdy kolem jedenácté hodiny v noci. Na jídlo jsem ale pořád neměl ani pomyšlení. Snažil jsem se tedy alespoň pít. Teprve ráno jsem do sebe dostal polovinu toastu. Během dne žaludek a střeva konečně přestaly stávkovat a dostavila se obyčejná pozávodní únava.
Závod jsem přežil, ale myslím, že mě dost vytrestal a ta medaile byla tentokrát opravdu těžce vykoupená. Pro příště doufám, že kdyby se mi tahle zkušenost náhodou vytratila z paměti, a chtěl jsem závodit, když nebudu úplně OK, najde se v mém okolí dobrá duše, která mě kopne pod koleno a celou příhodu mi připomene. Závod si totiž člověk neužije a důsledky mohou být minimálně velmi nepříjemné. Třeba tenhle článek bude dostatečným varováním pro ty, kteří se nemusí učit výhradně jen z vlastních chyb.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
