• Před 50 lety se porvala o vytoužený cíl maratonu. Letos opět startuje

    Píše se rok 1967, americké ženy mají již téměř 50 let volební právo a zdá se, že je na poli rovnoprávnosti téměř dobojováno. Pak si ale jedna dívka usmyslí, že chce běžet maraton, a strhne lavinu reakcí. Kathrine Switzerová však boří mýty dál: v sedmdesáti letech se letos opět postaví na start „Bostonu“.

    Trenér Arnie Briggs (vlevo) a Kathrinin přítel Tom Miller (zcela vpravo) brání běžkyni před útokem organizátora | foto: https://c1.staticflickr.com/8/7230/7060270605_81cafb6584_b.jpgRungo.cz

    Ženský organismus je příliš křehký na to, aby zvládl tak vyčerpávající trať. Ženy nejsou pro maratony stavěné. Dlouhé běhy ohrožují ženské reprodukční orgány. To všechno byly mýty, které se ještě koncem šedesátých let považovaly za neotřesitelnou pravdu. Kathrine Virginia Switzerová si to nemyslela. A měla štěstí, že stejného názoru byl i její trenér v univerzitním týmu. Arnie Briggs ji bez okolků dovolil trénovat s mužským atletickým týmem a doprovodil ji i do cíle jejího prvního maratonu.

    Využila díru v pravidlech

    Maratonské ženy

    1966 – Roberta „Bobbi“ Gibbová běží Bostonský maraton „načerno“, tedy bez čísla. Dobíhá na 126. místě ze čtyř set účastníků.

    1969 – Kathrine Switzerová zahajuje osvětovou kampaň

    1972 – Start na Bostonském maratonu je oficiálně umožněn i ženám.

    1978 – Norka Grete Waitzová stanovuje ženský světový rekord na newyorském maratonu: 2:32:30.

    1980 – Kathrine Switzerová zahajuje Avon Marathon – první ze série závodů pro ženy.

    1981 – Na základě úspěchu závodů Avon Marathon zařazuje olympijská komise maraton žen do programu her.

    1984 – Joan Benoitová vítězí v olympijském maratonu v Los Angeles. První interview s ní vede Kathrin Switzerová.

    2004 – Elitní běžkyně startují na bostonském maratonu 30 minut před muži. „Posunuly jsme se od vyloučení k výlučnosti, exkluzivitě,“ komentuje to Switzerová.

    2011 – Switzerová běží maraton v Berlíně v čase 4:36. „Věk není překážkou,“ říká.

    2017 – Switzerová se postaví na start svého 40. maratonu – symbolicky opět v Bostonu.

    Večer po tréninku, při němž uběhla 31 mil (bezmála 50 kilometrů), se mladá běžkyně rozhodla regulérně zapsat na závod. S trenérem zvažovali obě možnosti: běžet bez registrace a být tak „jen“ další černou pasažérkou v závodu, nebo odstartovat s číslem na hrudi a riskovat oplétačky s amatérskou atletickou unií, ale s reálnou šancí doběhnout s oficiálním a nesmazatelným výsledkem. Po zralé úvaze vyhrála druhá možnost.

    Bostonský maraton byl událostí čistě pro muže. Šlo o tak samozřejmou skutečnost, že se nikdo ani neobtěžoval uvést do přihlašovacího formuláře kolonku pohlaví. Kathrine formulář vyplnila a podepsala tak, jak byla zvyklá: K. V. Switzer. Vlastně neučinila nic, co by bylo proti pravidlům. Vyplnila i své identifikační číslo z amatérské atletické unie. Pokud by někdo chtěl, mohl si vše včas ověřit. Ale nikdo to neudělal.

    Pár týdnů před startem prohlásil Kathrinin přítel kladivář „Velký“ Tom Miller, že když dívka může běžet maraton, může on taky. Přidal se ještě John Leonard, její kolega z univerzity. Vytvořili tak tým, který Kathrine nakonec pomohl dokončit závod bez úhony.

    Holka, která si to chtěla zaběhnout

    Bostonský maraton se běžel 19. dubna 1967. Kathrine ve své biografii Marathon Woman vzpomíná na cestu do Bostonu: jela v autě společně s trenérem Arniem, svým přítelem Tomem a kolegou Johnem. Byla zima, pršelo a cesta byla nekonečná. Kathrine se svěřila, že pak už nikdy nejela na závod den před startem – je totiž neuvěřitelně demoralizující, když vidíte, že 26 mil je dálka, kterou se i automobil prokousává poměrně dlouho.

    Z hotelu v Bostonu zavolala rodičům a vysvětlila jim, kde je a proč. Bylo to pro ně překvapení, ale stáli za ní. „Trénovala jsi. Dokážeš to,“ řekl jí do telefonu otec. To byla pro Kathrine velmi povzbudivá slova. I když, jak přiznává ve své biografii, obavy měla. Mohlo se stát cokoli. Bylo špatné počasí. Ke snídani snědla, na co přišla, aby měla dostatek energie. Co když ale kombinace vajíček, slaniny, lívanců, džusu, kávy, mléka a toastů udělá při závodu své?

    V místě, kde se vydávala startovní čísla, se Kathrine trochu uklidnila: její jméno bylo na seznamu. A vedle něj číslo 261. V tu chvíli ji samozřejmě nenapadlo, že toto číslo bude jednou legendární, stejně jako ona. „Byla jsem jenom holka, co si chtěla zaběhnout maraton,“ píše ve své knize. Vzpomíná i na to, jak si číslo upevnila na starou mikinu, ve které absolvovala většinu tréninků. Znamenalo to, že ji během závodu nemůže odhodit. „Možná mi přinese štěstí,“ říkala si.

    Bez rtěnky nepoběžím!

    Kathrine vzpomíná na neuvěřitelně přátelskou atmosféru na startu. Všichni muži ji povzbuzovali a obdivovali. „To poběžíš celou trasu?“ „Nechceš naučit moji manželku běhat? Věřím, že by ji to bavilo.“ To jsou některé z vět, které slyšela. Její přítel si na startu všiml, že má namalované rty. Měl strach, že by rtěnka mohla i na dálku snadno prozradit, že je žena. „Vždycky jsem nalíčená. Bez rtěnky nepoběžím,“ řekla.

    Rebelky: jak ženy bojovaly o Bostonský maraton

    Milovaly běh, chtěly závodit. A když narazily na bariéry vystavěné mužskou nadřazeností, nepřizpůsobily se. Svrhly je přímou akcí. Bobbi Gibbová a Kathrine Switzerová se vrhly v druhé polovině 60. let na trať maratonu v Bostonu navzdory stupidním pravidlům. Proklestily tak cestu ostatním běžkyním.

    Závod odstartoval. Kathrine běžela společně se svým „týmem“ včetně trenéra Arnieho. Vzpomíná, jak si jich všimli novináři v projíždějícím automobilu a udělali hned několik fotografií do večerních novin. Ta, která obletěla svět, ale přišla až o chvíli později – na trati se objevil jeden z organizátorů Jock Semple. Účast ženy v jeho závodě ho vytočila k nepříčetnosti. Vrhl se na ni a chtěl jí strhnout startovní číslo. Tehdy nadešel čas jejích běžeckých kolegů: Arnie se muži snažil domluvit, ale pomohla až rána pěstí od Kathrinina přítele Toma. Běžkyně popisuje, jak dalších pár kilometrů běžela v děsu, že Tom Sempla zabil - až do doby, kdy ho zahlédla v projíždějícím novinářském voze, jak jí hrozí pěstí. Tehdy ji přešel strach a dostala vztek. Jestli závod nedokončím, Semple a jemu podobní vyhrají, řekla si.

    Hádka s přítelem a vzpomínka na Zátopka

    Ani zbytek závodu nebyl pro Kathrine procházkou růžovým sadem. Byla zima, sněžilo, při potyčce ztratila rukavici a mrzla jí ruka. Dokonce se během závodu stihla pohádat a málem rozejít s přítelem. Dostal strach, že kvůli ní bude vyloučen z amatérské unie a nebude moci jet na olympiádu, na kterou měl spadeno. Chtěl vzdát závod. Vypadalo to na konec. Trenér Arnie ji povzbuzoval: „Nech ho jít a běž,“ říkal.

    Závod se zdál nekonečný. Hlavou se jí honily všechny trenérovy rady. Vzpomněla si, jak ji vyprávěl o Emilu Zátopkovi, který byl schopen běžet, dokud neomdlel. Zatím neomdlívám, říkala si. Ale to nejhorší ji teprve čekalo. Nebo si to aspoň myslela. „Kdy budeme na Heartbeak Hill?“ odvážila se nakonec zeptat na „zabijácký“ kopec a postrach všech bostonských maratonců. „Už jsme ho dávno přeběhli,“ utrousil Arnie. To ji nakoplo. Teď už musí vydržet do konce. Cíl je nadosah.

    Poslední tři míle po bostonských ulicích už si užívala. Když společně s Arniem a Johnem proběhli cílem, uviděla desítky sportovních novinářů, promočených na kost, kteří čekali jen na ni. Někteří možná naštvaní, jiní chtiví senzace. Jako studentka žurnalistiky znala poměry v oboru. „Tady jste, sporťáci, zvyklí fotit hvězdy,“ říkala si. „A teď vám šéfredaktor řekl, ať počkáte na tu holku,“ píše ve své biografii. Zasypali ji desítkami otázek, na které i v euforii stihla pohotově odpovídat. „Proč jste tady?“ – „Protože jsem si chtěla zaběhnout Bostonský maraton“. „Co když zruší váš atletický klub?“ – „Založíme nový s jiným jménem.“ „Jste sufražetka?“ – „Myslím, že právo volit máme od dvacátých let, ne?“

    Závod, který stvořil běžeckou legendu

    Domů se vraceli v původní sestavě – Tom závod nakonec také dokončil a Kathrine se omluvil. U benzínky potkali muže, který si četl noviny. Titulní strana byla plná fotek holky, která zaběhla „Boston“. Tehdy si uvědomila, že začala nová etapa jejího života. Kromě novinařiny má odteď i další poslání: zasadit se o to, aby se ženy mohly regulérně účastnit závodů na dlouhé tratě. Aby mohly na tyto závody trénovat, aby zjistily, že to je možné, a vyvrátily všechny stereotypy o tom, že tak dlouhé závody jsou pro ženský organismus zničující. Stala se běžeckou aktivistkou, jejíž snažení slavilo úspěch „už“ o pět let později: v roce 1972 stálo na startu v Bostonu osm oficiálních účastnic, včetně jí samotné.

    Letos je slavné běžkyni sedmdesát let, ale rozhodně to neznamená, že by dlouhé tratě věšela na hřebík. Běhá dále a boří další mýty – tentokrát o tom, že dlouhé tratě nejsou zdravé pro seniory. Sedmnáctého dubna, padesát let po svém husarském kousku, se znovu postaví na start Bostonského maratonu: poběží pro charitu společně se svým týmem, nazvaným příznačně 261 Fearless. Bude ho tvořit 115 žen a šest mužů. Jak symbolické.



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.