• Když mám na sobě číslo, bouchají ve mně saze, říká Kateřina Neumannová

    I po ukončení profesionální kariéry je pro ni sport stále součástí života. Sportovní dráha jí dala zodpovědnost, kompletní servis, který jí tým poskytoval, ji ale, přiznává, odcizil normálnímu životu. Ve čtyřiceti jsem pak musela učit věci, které se normální člověk učí v dospívání, říká Kateřina Neumannová.

    Kateřina Neumannová před plzeňským závodem běžců na 10 kilometrů. | foto: Jiří Bervida, MAFRA

    Jak je daleko od běžeckého lyžování k běhání? Jak moc je běhání důležité v přípravě?
    Strašně moc. Pro mě byl klasický běh stěžejním základem přípravy na zimu. Během zimní sezony už člověk spíš jen poklusává v rámci ranních rozcviček a vyklusává po tréninku. Během letní přípravy ale tvořil běh víc než polovinu přípravy a byla to nenahraditelná část. Když jsem měla sezonu se zdravotními problémy a musela jsem běhání nahrazovat buď kolečkovými lyžemi, nebo kolem, byla to špatná sezona. Pro mě byl běh jednoznačně základ, kolem a kolečkovými lyžemi a posilováním se jen doplňoval. Bez klasického běhu to prostě nejde.

    Bavil vás?
    Úplně asi ne. Běhání mi tak docela nevadilo, ale běžecký trénink, pokud byl kvalitní, hodně bolel. Zároveň jsem tím šla ovšem výkonnostně nahoru. Člověk se zlepšuje, když trénuje to, co ho bolí a v čem není úplně dobrý. Já jsem nebyla vyloženě atlet, ale postupem času jsem třeba v tempových trénincích, které byly spojené se silovou zátěží například v terénu, běhala naprosto úžasně. Kdybych v době své největší slávy běžela nějakou středně dlouhou trať s hodně dobrými atletkami, tak bych jim byla docela slušným soupeřem.

    Fotogalerie

    Co bolelo? Intervaly?
    Tréninky ve třetí intenzitě všeobecně vždycky bolí, ale my jsme hodně běhaly intervaly v terénu a potom takzvané kombinované tréninky, což je lyžařská specialita. Jsou to tréninky v těžkém profilu, kdy se kombinuje běh, posilování a takové ty napodobivé cviky, říkaly jsme tomu imitace. Jsou to skoky, většinou do kopce, s holemi, kus se běželo, kus se skákalo, posilovací stanoviště. Když se tohle šlo v těžkých intenzitách, byly to jedny z nejtěžších tréninků. Kombinují se přitom různé svalové skupiny, různé zátěže ve vysoké intenzitě. Opakované okruhy v rozmezí 800 až 1500 metrů na uklidnění 130 tepů jsem chodila někdy až do objemu 10 až 15 kilometrů.

    Měla jste někdy tak dost, že jste trénink nedala? Že jste si řekla, že už nemůžete?
    Jasně, ano, nezvládnutých tréninků bylo mnoho.  Jdete prostě, dokud to zvládáte, může ale přijít okamžik, kdy už to prostě nejde. Někdy máte špatné dny, prostě to nesedne, potom trénink nedokončíte. Někdy jsem byla tak unavená, že jsem se nedostávala na tepy, na které jsem se dostat měla. Můj organismus se bránil.

    Nebyla v tom někdy i lenost?
    Lenost, která je nepodložená únavou, je přirozenou vlastností každého. S tím jsem se naučila bojovat, je to otázka morálky a zodpovědnosti. Lenost se ale stupňuje s únavou a někdy člověk nedokáže rozlišit, kdy je unavený a kdy se mu jen nechce.

    I když tedy venku pršelo, oblékla jste se a šla?
    Většinou jsem u sebe měla trenéra, který na hlavní tréninky zhodnotil, co a jak. Když hodně pršelo a měli jsme jít důležitý trénink, charakter tréninku se změnil. Měli jsme mokrou variantu, kdy jsem se ze Zadova rozběhla pět šest kiláků, on tam čekal s autem, já se převlékla do suchého, popovezl mě kousek na Čeňkovu pilu, tam jsem odstartovala třináctikilometrový tempový trénink, který končil na Horské Kvildě. To byla krizová, mokrá varianta, kterou jsme nahrazovali tréninky, když bylo opravdu hodně špatně. Když hodně lilo, vyměnili jsme to za posilovnu. Špatné počasí nebyla omluvenka pro to, nejít trénovat.

    Servis kolem vás jako vrcholového sportovce musel být stoprocentní.
    Vyvíjelo se to. Trenér byl u mě po celou kariéru, to on mi poskytoval servis. Postupem času se tým, zvlášť v rozhodující fázi přípravy, rozšířil o dalších x lidí. Základ jsem ale musela zvládat já s trenérem.

    Pozávodní doba mi nadělila jinou realitu

    Nemusela jste spoustu věcí řešit, nechybí vám to?
    Teď? Chybí mi to, že když si jdu v zimě zalyžovat, nikdo mi nemaže lyže, musím si je naparafínovat sama, to stojí čas, kolikrát se mi nechce. Servis byl ale vykoupený tím, že trénink byl hrozně těžký. Teď si jdu zaběhat, kdy chci, když prší, prostě nejdu. Jde ale též o to, že sportovec mé úrovně, s takovým servisem, byl zvyklý na ochranu proti vnějšímu prostředí, o většinu věcí bylo postaráno. Teď se musím o všechno starat sama. Žiji trochu v jiné realitě, která se od světa, v němž jsem pobývala, liší.

    Překvapilo vás v té realitě něco?
    Člověk byl zvyklý na to, že se o něj někdo stará. Najednou to nebylo. Musela jsem se naučit spoustu věcí. To, co se lidi učí v době, kdy končí školy, se já učila ve třiatřiceti letech.

    Je fajn pocit ráno se probudit a nemuset?
    Sport mě naučil důslednosti, neumím si říct, že něco udělám až zítra, a to ani v práci. Jsem až moc zodpovědná, někdy bych si mohla udělat pohodu. Sportovat teď ale chodím, jen když chci, a baví mě to. Už nemusím. Je to příjemné.

    Naše rozhovory

    Nechybí vám to ale trochu?
    Zažila jsem si šílené tréninky na Dachsteinu, kdy mi do obličeje šlehala ledová krupice a do toho vichr. To ráda oželím. Ale ten pocit, kdy se člověk mokrý a špinavý vrátí z tréninku a dá si sprchu, ten je úžasný. Ten občas zažívám i teď.

    Traily lepší než silnice. Jednoznačně

    Kolikrát si takhle zasportujete? Každý den?
    V žádném případě, podle ročního období tak dvakrát až třikrát v týdnu. V létě skoro i denně, v zimě je problém dostat se ven dvakrát.

    Co je pro vás trénink a co je hobby zábava?
    Když jdu běhat, na kolo či na lyže sama, to je sport. Když jdu s dcerou nebo přáteli a musím se přizpůsobit jejich tempu, to už za sport nepovažuji. S bráchou je to naopak ještě náročnější, než když jdu sama.

    Jdete si užít sport, který máte natrénovaný, nebo vás teď láká poznávat jiné sporty?
    Já jsem dost konzervativní, takže držím to, co znám mnoho let. To znamená v zimě lyže a v létě kolo nebo běhání. Je to pro mě časově nejjednodušší, jsem na to zařízená, umím to, mám vybavení. Ale občas zkusím brusle a miluju náročné horské túry v Dolomitech.

    Když si jdete zaběhat, je to osm deset kilometrů v rozumném tempu?
    Přesně tak. To časové rozmezí je 50 minut až 1:15. Je to podle toho, jestli jsem na Šumavě, nebo jestli si jdu zaběhat v podvečer do Šárky.

    Řešíte tempo, nebo běžíte na pocit?
    Běžím rovnoměrné tempo, někdy vběhnu do náročnějšího terénu, to beru jako přirozené posilování během.

    A co oblečení, jste konzervativní ve výběru věcí na běhání, nebo máte ráda, když vám všechno hezky ladí?
    Když jsem na Šumavě, mám hromady oblečení z doby, kdy jsem sportovala a neměla možnost to ani unosit. Tam v lese to neřeším. Tady v Praze mám běžecké kolekce, které se mi líbí, protože už nejsem vázaná smlouvami a značkami. Občas zabrousím do sportovního obchodu a koupím si komplet, který se mi líbí. To si užívám.

    Máte raději trailové běhání než silnice?
    Jednoznačně. Vždycky jsem byla zvyklá běhat v terénu, šetří se tam nohy. Na silnici toho moc nenaběhám.

    Kolikatery běžecké boty máte?
    Nepoužívám speciálně trailové, používám zlatý střed, boty, co se dají použít jak na cesty, tak v lese. Mám všehovšudy asi dvoje troje. Musím používat speciální vložky, ty mám jen jedny, takže je musím přendávat. Vložky většinou vydrží déle než boty. Mám jedny boty, které jsou v kurzu. Druhé mám “bahňáky”, které beru do terénu, kde dostanou zabrat. Mám ráda hezké barevné boty, aby ladily k oblečení.

    Jaký vztah jste měla k lyžím?
    Vyvíjel se, když jsem byla na své první olympiádě, měla jsem s sebou čtyři páry lyží. Když jsem byla na poslední, měla jsem šestapadesát  párů. Když jsem jich měla pár, měla jsem k nim samozřejmě jiný vztah, než když jsem jich měla tři vaky.

    Přestala jste si jich vážit?
    Já vyrostla v době, kdy jsem se svými závodními lyžemi skoro spala. Pak jsem to začala brát jenom jako součást svého povolání. Musela jsem. Ale s oblíbenými lyžemi nebo s těmi, na kterých jsem vyhrála olympiádu, jsem se loučila velmi těžko, byly oblíbené. Jedna z nich skončila v Norsku, druhou mám doma.

    Mateřství ze mě udělalo tygřici

    Jak se sport přenáší do vaší rodiny?
    Pro Lucku je normální, že si jdu o víkendu zaběhat, ví, že to potřebuju. Sport je součástí našeho života. Lucka se narodila do hor a nic jiného než sportovat jí nezbylo. První čtyři roky strávila vedle mě na závodech, měla s sebou chůvu nebo babičku. Vozili jsme s sebou trojkolku, kolo, lyžičky. Bere to jako součást života. Když to děti vidí u svých rodičů, je pro ně pak úplně přirozené, že sami sportují.

    Je pro vás náročné soustředit se na výkon, když vedle sebe máte malé dítě?
    Když jsem jela na tři dny, Lucka většinou zůstávala doma. Když to bylo na déle, byla se mnou. Byla tam chůva a v určitý okamžik ji ode mě odklonili.  Pamatuji si ale závod, kdy se rozhodla, že chce být se mnou. Slyšela jsem ji z vedlejšího pokoje, jak brečela. Než to poslouchat, raději jsme sešoupli postele a spala se mnou. I za cenu, že jsem neměla prostor, který bych chtěla. Za ten klid to stálo.

    Někdy vyrazí do náročnějšího terénu.

    Někdy vyrazí do náročnějšího terénu.

    Jak pak dopadl závod?
    Vyhrála jsem, byl to snad můj nejlepší závod v kariéře.

    Táhlo vás to víc do cíle, když jste věděla, že tam na vás čeká?
    To asi ne. Ale po mateřské to byla výzva, dalo mi to celkovou sílu a pohodu. Byla jsem sice máma, ale na trati jsem byla tygřice, která chce vyhrát. Měla jsem svůj servis, který zajišťoval, že jsem po tréninku nebo po závodu nemusela jít vařit kaše. Jen jsem z toho čerpala pozitiva, negativa jsem nemusela řešit.

    Vrátila jste se po mateřské silnější?
    Určitě, psychicky silnější, chtěla jsem vyhrávat. Před mateřství jsem chtěla být dobrá, ale teď jsem chtěla být první.

    Čím to bylo?
    Šla jsem krok po kroku. Nejdřív člověk musí chtít medaile, když je má, je chvíli spokojený. Pak okusí vítězství a zjistí, že je to velký rozdíl. Potom už chce jen vyhrávat. To chce ale velkou mentální sílu.

    Hobíci to s doplňky přehánějí

    Držíte si nadále přísnou životosprávu?
    Nikdy jsem nebyla upjatý člověk, občas jsem udělala nějaký úkrok. Než jsem měla Lucku, pořád jsem bojovala se dvěma třemi kily navíc, která byla problém. Pak jsem porodila a celková vyrovnanost spolu s hormonálními změnami měly za následek, že ta kila byla bez práce pryč. Nemusela jsem se hlídat. Po konci závodění jsem v jídelníčku žádnou zásadní změnu neudělala. Jen nemám pravidelný režim, jím, kdy mám čas. V tom vidím největší problém.

    Je pro vás důležitá kvalita stravy?
    Přiznám se, že to neprožívám. Jím normálně, vyhýbám se vyloženě nezdravým věcem, třeba hranolkům, smaženým věcem, salámům… Lucka do fast foodu vůbec nechce chodit.  

    Kolik doplňků stravy sportovec vašeho typu potřeboval?
    Hrozně se to lišilo podle tréninkového období. Když jsem začínala na jaře, vystačila jsem si s kvalitním ionťákem, multivitamínem, multiminerálem. Pak byla období vrcholící letní přípravy a hlavní zimní přípravy, to jsem s sebou vozila tašku věcí. Sbalit to všechno byl pro mě kolikrát větší oříšek, než sbalit si oblečení. Měla jsem to domluvené s Petrem Havlíčkem, který mi to dělal na míru. Nechci ale říct, že bych tomu úplně věřila a myslela si, že je to všemocné. Byl to pro mě spíš pocit, že organismu v době, kdy mu hodně beru, musím maximum dát. To se běžnou stravou prostě nedalo. Snažila jsem se být důsledná, když jsem ale skončila, byla jsem nadšená, že to můžu všechno vyhodit. Jediné, co ještě používám, je kvalitní pití.

    Potřebují tohle podle vás i hobíci?
    Myslím si, že to mnohdy přehánějí. Přirozenost je kvalitní a zdravé jídlo, dobré pití a dobrý koncentrovaný doplněk na dlouhý závod. To stačí. Doplňky jsou mnohdy přeceňovány.

    Takže teď nosíte v batohu chleba se salámem?
    To ne. Když jsem na dlouhé túře, miluju zastavit se v horské chatě a koupit si tam čerstvou obloženou houstičku s okurkou. Když jedu na Šumavě, dám si do kapsy dvě tyčinky, to je vše. Ale musím si to víc hlídat, jen pití už mi nestačí. Organismus už reaguje jinak.

    V posledním olympijském závodě kariéry získala česká běžkyně Kateřina Neumannová vytouženou zlatou medaili.


    Jak se díváte na rozmach běhání?
    S radostí. Rozvoj masových sportů, jako je běhání, cyklistika, lyžování, běžkování, je něco úžasného. Vidím ale i spoustu hloupostí, které lidi dělají. Když třeba během roku chtějí uběhnout maraton. To není úplně nejzdravější cesta.

    Kde na vás můžeme v nejbližší době natrefit?
    Teď nevím, já raději běhám bez startovního čísla. Když ho ale mám, bouchnou ve mně saze a chci vyhrát.

    Jaké běžecké závody by vás lákaly?
    Takhle to nemám. Mám cestovatelské sny, nejsou spojené s běháním. Splnila jsem si takový malý sen z doby, kdy jsem nemohla při závodech jezdit dálkové běhy. Vyzkoušela jsem si maraton okolo jezer ve Svatém Mořici, kde jsem to dokonale znala z léta.

    Máte pořád chuť závodit a vyhrávat?
    To je člověku dáno, nezbavím se toho. Běhám s Luckou rodinné běhy, to mě baví.

    Doping? Jsem čistá. A jsem na to pyšná

    Vzal vám sport něco?
    Vždycky je něco za něco. Vzal mi to období, kdy mladí studují a žijí studentský život. Já byla zavřená na Šumavě a kolikrát to bylo velmi smutné, když jsem tam byla sama. Když jsem ve čtyřiatřiceti skončila, rovnou jsem skočila do normálního života, na který jsem nebyla úplně připravená. Dělala jsem to ale ráda, vykompenzovalo se to věcmi, který mi sport dal.

    Přišlo i velké zklamání?
    Byla jsem  v tom hrozně dlouho. Byly okamžiky krásné, horší a ne moc hezké. Závodila jsem v době, kdy byl velmi rozšířený doping. Naštěstí jsem byla mladá a hloupá a tenhle rozměr jsem úplně nevnímala, takže mi to nepokazilo dojem.

    Byly tendence vám něco doporučit?
    Byly. V době, kdy ve velkém jelo EPO (nitrožilní podávání hormonu erythropoetinu) a neumělo se ještě zjišťovat. Bylo zakázané, ale nikdo ho neuměl zkontrolovat, takže ho všichni užívali ve velkém. Trenér Standa Frühauf k tomu byl naštěstí velmi odmítavý. Trenér je v tomto hrozně důležitý. Teď můžu být v klidu, i kdyby vyhrabali moje vzorky zpětně, jsem čistá. A můžu být na sebe hrdá.

    Jak s odstupem času vzpomínáte na spolupráci s trenérem Frühaufem, bylo to hodně tvrdé?
    Standa ze mě udělal toho, kým jsem se ve sportu stala. Bylo to tvrdé. Běhali jsme po Šumavě jak trotlové, to je jeho výraz. Byl velký profesionál, zabejčený. Vzpomínám na něj jen v tom nejlepším, i když to bylo občas krušné. Nehádali jsme se. Já nadávala nebo brečela v tichosti doma. Respektovala jsem ho, věřila jsem mu. Chodil se mnou na všechny moje tréninky, byli jsme spolu denně. Bylo to jeho zaměstnání.

    Jak prožíval trenér váš úspěch?
    Standa si to rád prožíval sám, bez televizních kamer. Já na něm viděla obrovské uspokojení, stačila jedna věta a já věděla, že je spokojený. Užíval si to vnitřně. Pak jen pouštěl perly novinářům.

    Předsedkyně organizačního výboru MS v Liberci Kateřina Neumannová na tiskové konferenci. (27. ledna 2011)


    Zaměřoval se jen na trénování, nebo tam byl i výchovný aspekt?
    Trénoval mě od osmnácti. Takže jsem vedle něj svým způsobem dorůstala, viděla jsem v něm silnou osobnost, byl pro mě vzorem v přístupu k tréninku. Neexistovalo, že by nepřišel na trénink, že by nebyl připravený, že by něco odfláknul.

    Dával vám rady do života?
    Takový psycholog nebyl, můj soukromý život se mnou nerozebíral. Ale tím, jak žil a jak se choval, mi byl vzorem.

    Sport mi dal zodpovědnost

    Zastavme se na moment u kauzy Liberec, kdy jste se z milované stala nenáviděnou: co se ve vás odehrávalo? Nebo stále odehrává?
    Když jsem závodila, byla jsem zvyklá, že o mně psali, že jsem byla “až” šestá. Nikdo ale nevěděl, že jsem byla například nemocná, byla to křivda. Proti tomu, co jsem prožívala v době Liberce, to ale byla směšná křivda. Ona kauza byla obrovská. Vysvětlit ji a chtít po někom, aby měl všechny informace a mohl to celé popsat komplexně, bylo nemožné. Chvíli to člověka trápí, pak se s tím naučí žít. Jedno mi to není doteď, ani nemůže být.

    Přišlo vám to celé jako nesportovní?
    Ve sportu je všechno čitelnější a má to jasná pravidla. Neříkám, že tam nejsou křivdy, ale jsou to křivdy jiného rozměru - trénujete deset měsíců na nejdůležitější závod sezony a pak onemocníte nebo vám někdo promaže lyže nebo je na trati kolize, za kterou nemůžete. To ke sportu patří. Organizačně-obchodní prostředí je nečitelnější, komplikovanější, je tam víc vlivů. Na druhou stranu si myslím, že sport vychovává člověka k tomu, že i když je mu zle, musí na trénink jít a musí pokračovat a bojovat dál. V tomhle je sport úžasný výchovný prostředek, jak člověka zocelit i pro normální život.

    Co největšího vám sport dal?
    Těžko říct jednu konkrétní věc. Určitě zodpovědnost, aspoň já jsem byla. Vždycky jsem trénovala sama. Bylo mnoho možností, jak na trénink nejít nebo ho ošidit, ale nedělala jsem to. Člověk se tak potom chová i v reálném životě. Lidi, kteří se mnou spolupracují, vědí, že plním, co se řekne. Když člověk padne na hubu, musí umět vstát a jít dál. I to mě sport naučil. I to, že většina věcí není zadarmo, že se musí tvrdě pracovat. Bez tréninku nejsou výsledky.

    Přidejte se k nám na Facebooku

    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Když mám na sobě číslo, bouchají ve mně saze, říká Kateřina Neumannová

    P29e17t26r
    R28u62m68p19l82i17k
    Kdo nahrabal cizí peníze, tomu se sportuje, protože sport něco stojí.
    L13u30c93i86e
    B44l69a97n28i70c69k34á
    "...Mateřství ze mě udělalo tygřici..." - výborně, jen ten výběr "tygra - oplodnitele" se ňák...
    J82a53r88o98m12í59r
    K32u45b63i45s
    Mateřství z ní udělalo tygřici a kde jsou nějaké prachy tak je všechny seberu:zn.malá dom.
    D94a44n57i85e47l
    B56a32ž53a16n62t
    Mateřství z ní udělalo tygřici a MS v Liberci managerskou neschopačku.....

    V diskusi je 36 příspěvků, poslední příspěvek 22. 6. 2014, 21:20



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.