• Jizerský Ultratrail 2014 aneb různé pohledy členů jednoho týmu

      9:16,  aktualizováno  22:16
    Dvojí pohled členů jednoho mix týmu na letošní Jizerský Ultratrail

    | foto: Ondřej Smetanapro iDNES.cz

    1 článek - pohled na závod Ondra  

    JUT 2014: krásná příroda,  bolest a šáhnutí na dno

    Vše začalo někdy během března letošního roku, v okamžiku, kdy byl sestaven Rungo.cz tým pro štafetový závod Vltava Run 2014. Jako jeden z členů jsem měl možnost se seznámit mimo jiné s výborným člověkem a též členem týmu – Věrkou Dočkalovou. Věrka mě oslovila s nabídkou běžet s ní v červenci Ultratrail v Jizerských horách. Tato myšlenka mi nebyla cizí a jelikož bych si na první ultra sám netroufl, tak jsem přijal. V tuto chvíli jsem nevěděl, co mě na trati 66 km a s nastoupanými bezmála 2,5 km čeká a co navždy změní můj, nejen, běžecký život.

    Příjezd do Josefova dolu den dopředu, ubytování v penzionu U Dvou skal. Penzion byl vybrán záměrně kolegou běžcem Martinem Novákem z důvodu původního blízkého místa startu, nicméně díky přesunutí startu na druhý kopec, z výhody rázem nevýhoda. Výborná předzávodní večeře v penzionu Savoy. Máme po registraci, veselá nálada, u stolu se mimo mě a Věrky dále schází kolegyně Martina Steklá a u vedlejšího stolu parta dalších „bláznů“ běžců.  Objednáváme lehkou  a výbornou večeři. Majitel penzionu si od nás půjčuje mapu trasy a s pohledem obdivu kouká do mapy a na nás. Před polovinou trati v mapě ji odkládá se slovy „Radši už mi to neukazujte“. Koukáme po sobě a odbýváme to vtípkem. Okolo půl deváté večer doráží Martin vlakem, registrace Martina, rychlá večeře a šup do postele. Budíček okolo 5:30 hod., společná snídaně, důkladné promazání, zabalení batohu a v 7 hodin šup na start. Do 8 hodin, tj. okamžiku startu zvládneme oproti soupeřům už 4 km v živém tempu do kopce od penzionu, abychom stačili start. Těsně před startem zjišťuju, že jsem nechal na pokoji pásek na ruku prokazující možnost občerstvení.  No nic, snad to nějak půjde.  Teplota stoupá, napětí taky a nálada je pořád výborná. Poslední objetí s Věrkou a v 8:15 hod. se jde na to. Začátek pohodička, paráda. Pěkně z kopečka dolů a hned do protikopce. Trať vede kolem našeho penzionu, takže malá odbočka na pokoj, pásek na ruku a už čekám na Věrku. Společně mažeme dál. Další stoupání, odbíhám Věrce, jsem plný energie. Nahoře počkám, až dorazí a jdeme dál. Takhle to střídám do první občerstvovačky. Jsem plný energie, kopce vycházím, hlavně ten stoupák na sjezdovce před první občerstvovanou. Seběhy po kamenech a mezi stromy, to je naprostá paráda, užívám si je, připadám si jak Tony Krupicka. Navíc pořád stíhám fotit. Bohužel po první občerstvovačce ztrácíme Martinu, která se držela s Věrkou. Svižně mažeme do kopců, rovinky a seběhy dáváme v solidním tempu. Před druhou občerstvovanou je trať vedena po silnici a sluníčko už pěkně praží, je kolem poledne. Jakmile je to možné, máčíme si čepice v ledové horské vodě, kšilt dozadu, sic vypadáme jak dva exoti, nicméně je to úžasný způsob ochlazení.  Druhá občerstvovačka: mám hlad, žaludek mi jede naprázdno, dávám palačinku, banán, meloun, ionťák, salám obalený solí a rohlík. Kombinace na pos….což, po chvíli praktikuju. Nicméně žaludek pracuje, cítím příval energie. Vyrážíme do další části trati. Kopce nahoru jdeme svižným tempem, rovinky a seběhy sbíháme. Další seběh, kopeček a občerstvovačka. Najíst, napít a doplit vodu. Máme za sebou skoro 35 km. Další 2 km a jak já tak i Věrka máme překonáno svoje dosavadní maximum v počtu neběhaných km na jeden zátah. Mezi 35 a 42 km frčíme jak po másle, předbíháme jednoho soupeře za druhým, hlavně v sebězích. Pak přichází obrátka do pravého úhle, to co jsme seběhli, to musíme vyběhnout. Po pár desítkách metrů mě během pár kroků zároveň do obou stehen berou neskutečné křeče. Totálně to ze mě během vteřiny vysává  ½ energie, což se ukáže o zhruba 10 km jako klíčové a od  50 km se až do cíle bude trápit s bolestmi svalů na stehnech. Nicméně Věrka ihned mi podává Magnezium, což ihned zabírá a já během pár chvil jsem schopen vyrazit do kopce Věrce v patách. Další km jsou čím dál tím těžší, ale jde to furt dopředu. Nicméně dochází mi síla mluvit, soustředím se na pohyb dopředu a občasné focení. V jednom okamžiku se přistihnu, že chvíli nevím co se kolem mě dělo, procitám a koukám kolem sebe, nevím chvíli, kde jsem. Mám obrovské problémy se soustředit na každý krok, bolest svalů na stehnech mě totálně pohlcuje, žaludek mám na vodě, sotva do sebe dostanu vodu. Rozehnané křeče se projevují neskutečnou bolestí svalů na stehnech. V tuhle chvíli se sunu dopředu s vidinou další občerstvovaly. Věrky geniální nápad osvěžení v ledové vodě mě nakopne a osvěží. Máčíme nejen čepice, Věrka do ledárny i usedá, doplňujem vodu přímo z potoka a jdem dál. Poslední občerstvovačka, nemám chuť už ani jíst. Dávám banán, na chvíli usedám a vyrážíme dál. Čeká nás posledních zhruba 13 km. Mám už toho plné zuby. Cesta je sice nádherná, ale jen stěží si ji užívám. A v tuto chvíli se ukazuje síla parťáka v takovém závodě. Věrka pořád na mě mluví, pro mě v tu chvíli mi pokládá naprosto debilní otázky tipu: „Jak jsi poznal svojí ženu?“ a vypráví mi jak poznala svého manžela, jak mu zpívala. Myslím si: „Bože, co to ta Věrka plácá?“, ale oceňuju, že na mě mluví. Pak přichází další komplikace, po jednou seběhu mě začne pobolívat pravé koleno. Nejdřív lehce, aspoň to odvádí pozornost od bolesti stehen, pak ale i občas pokulhávám. V tenhle okamžik už nedokážu běžet, pouze jít. Míjíme přehradu nad Josefovým dolem a po opakované nabídce přijímám od Věrky prášek na bolest, jelikož mi je už zle od žaludku, sotva si vidím pod nohy. Věrka už taky přestává mluvit, vidím na ní, že toho má taky už dost. Ačkoliv bych si nejradši sedl, jdu dál, koukám jí na paty a blížíme se k cíli. Tady jsem opravdu na dně. Věděl jsem, že Ultra v horách bude bolet, ale že budu totálně na dně a přesto půjdu dál, to jsem nečekal. Nás předpoklad dát to okolo 9 hodin, už vzal za své. Jediný cíl je dojít do cíle. Jsme v Josefově dole, čeká nás neskutečný stoupák. Volá Martin, je už skoro 2 hoďky v cíli. Navrhuje, že pro nás přijede. Vlečeme se do kopce a nejednou cítím na vrcholu sjezdovky neskutečný nával energie. Uvědomuju si, že po tom, co už máme za sebou, tak pár km, není překážka. Přispělo k tomu i to, že po prášku na bolest už necítím bolest kolena, bolest stehna je minimální. Stoupání po silnici, odbočka do lesa, krásná klikatá cesta lesem a posledních pár desítek metrů. Vidíme cílovou bránu. Chytám Věrku za ruku a poslední metry i přes neskutečné vyčerpání klušeme. Vítá nás potlesk lidí v cíli. Přešlapujem cílovou čáru a objímáme se. Děkuju Věrce. Gratulace od kolegů, kteří nás nakonec předběhli.

    Závod dokončujeme v čase lehce pod 12 hodin. Večeře, postel a ranní nedělní vstávání, jak kdyby po mě někdo celou noc skákal. Převládá u mě pocit štěstí, ale mísí se s pocitem, že jsem to tak úplně nezvládl. Je tři dny po závodě večer. Přečetl jsem si na Rungo. cz článek od profíků a jejich reakce na JUT. Dozvídám se, že i pro takové borce jako Víťa Ryška či Víťa Kněžínek byl Jizerský Ultratrail v horko okolo 30 stupňů Celsia neskutečně těžký. Hned vidím svůj výkon jinak. Dopustil jsem se hned několika zásadních chyb. Od absence užití hořčíku před závodem, přemotivování, špatné stravování na první občerstvovačce až po skutečnost, že jsem se nechal zcela v několika okamžicích pohltit bolestí. Ale díky výborné parťačce Věrce, jsem to zmáknul a viděl cíl. Dokonce jsem se už tři dny po závodě rozběhl, sice jenom 5 km ve vlažném tempu, ale běžel jsem. Bylo to sice utrpení, ale byl to běh. Navečer Věrce navrhuju další společné Ultratraily. Odpovědí je mi, že jsem blázen. Tak nevím, jestli je to Ano či Ne. Vím však to, že pokud jdete svůj první Ultratrail a nejste si moc jistý v kramflících, tak Váš parťák může být to co Vás dělí od skutečnosti, zda-li dojdete do cíle či vzdáte na trati. Já měl tu čest a štěstí, mít výborného parťáka, který, ač toho měl sám plné zuby, tak mě neustále honil kupředu. Někde jsem četl, že pokud zvládnete svůj první Ultratrail, tak si jej buď zamilujete a jdete další, anebo jej nenávidíte a už nikdy více. Já mám jasno. Vyhlížím už další zajímavý Ultratrail……

    2 článek - pohled na závod Věrka 

    Jak jsem zvládla můj první ultra

    Po loňském jesenickém půl maratonu jsem si oblíbila běhání v horách. Bohužel žiji v nížinách a nedostává se mi kopců. Pouze o prázdninách, kdy jezdím do hor na dovolenou. Ale to mě neodradilo v tom, že jsem se přihlásila na první ultra, který měl konat v Jizerských horách. Oblast, která mi přirostla k srdci. Několikrát jsem tam byla v létě na dovolené a jednou v zimě na horách. Proč se do krásných končin nepodívat znovu. Původně se mělo běžet 63km, ale pořadatelům se podařilo trať o další 3 km protáhnout.

    Blížil se termín závodu. 14 dní předem jsem trávila čas s rodinou na horách. Tudíž jsem měla možnost tréninku v kopcích a hlavně na jiném vzduchu. Poslední výběh jsem měla s kamarádem, který mi ukázal, jak bude zřejmě trať vypadat nejen povrch, ale i náročnost. Během 25km jsem začínala mít velké pochybnosti o tom, jestli vůbec takový závod zvládnu. Další můj kamarád mi řekl: „Naběháno máš. Chce to prostě vyzkoušet.“ Tudíž jsem jela na závod s cílem doběhnout a vyzkoušet, co vydržím.

    Do místa závodu jsem přijela o den dříve, abych se včas zaregistrovala, vyzvedla číslo a pak už jen odpočívala. Věděla jsem, že závod napoprvé nemůžu běžet sama. Měla jsem velkou podporu ve svém parťákovi a více méně kolegovi Ondrovi Smetanovi. Běželi jsme jako tým RR (Rychlá Rota). Byli s námi ještě Martina Steklá a Martin Novák. Původně měli běžet spolu, ale situace se nakonec vyvinula tak, že oba šli pak sami za sebe.

    Nastal den D. Bohužel jsem v noci špatně spala. U snídaně se mě zavíraly oči a říkala jsem si, jestli není lepší raději ležet. Nakonec po dobré kávě a snídani jsem chytla tu touhu zažít něco jiného a s odhodláním jsem se nachystala, oblékla do běžeckého, nachystala batůžek s vodou a různými podpůrnými gely, tyčinkami, hořčíkem a poslední záchranou Guaranou. Rozhodli jsme se, že na start půjdeme pěšky. Netušili jsme, že ujdeme další 4km. Nerozhodilo nás to, protože jsme to brali v rámci zahřátí našich svalů. Sluníčko nás doprovázelo už od brzkého rána. A to nevěstilo nic dobrého.

    Na startu poslední pokyny organizátorů a můžeme vyrazit. Z kopce se to pěkně rozběhlo. Lesem to byla pohoda. Ondra před závodem 3 dny neběžel, tudíž měl hodně energie. Viděla jsem ho před sebou v dáli, a tak jsem s Martinou běžela v klidném tempu. Stačily jsme si povídat. Když se běží z kopce, zákonitě se musí běžet do kopce. A tento závod byl celý o tom stejném. Po šesti kilometrech nás uvítala první černá sjezdovka v délce necelého kilometru. Šplhali jsme se na kopec jako mravenci. Ze začátku jsem dost využívala hole. Byla jsem ráda, že je mám. Vyhnula jsem se bolestem a zátěže zad. Ondrovi jsem říkala, že pokud chce běžet napřed, že klidně může, ale ať šetří síly, protože nás čeká hodně dlouhá trať. Samozřejmě si běžel podle svého. Stačil ještě fotit, abychom taky měli zážitky zdokumentovány. Po vyšplhání sjezdovky nás čekal seběh. Velmi úzký, kamenitý, občas jsme tam potkávali cyklisty. Pak jsme vyběhli na pastviny. Krajina nám otevřela nádherný výhled široko daleko. Sluníčko nás stále doprovázelo. Po zaběhnutí do lesa nás čekal další seběh. Tentokrát Mariánské schody, které byly malé a mokré. Snažili jsme se běžet vedle nich. Špatný došlap a bylo by po závodě. Tam jsme potkali fotografa. Pod schody jsme míjeli jednu závodnici, která nás upozorňovala na to, že jsou tam vosy a že ji jedna zrovna štípla. Martina ji nabídla ošetření. Počkali jsme a pak jsme pokračovali dál. Doběhli jsme na první občerstvovací stanici (11km). Banán, hodně kofoly, doplnění vaku do batohu a pokračovat. Stále jsme běželi ve třech. Ale na Martině už bylo vidět, že ji sluníčko bere víc energie, než by potřebovala. Doplnila tekutiny, šupla do sebe banán, ač mi říkala, že ji není dobře. Pokud by nedoplnila energii, půjde ji o zdraví. Poslechla a hned ji bylo lépe. Pokračovali jsme přes nádherné místo podél řeky. Cesta kamenitá a do kopce. Věděla jsem, že pokud se budu snažit všechno vyběhnout, nebudu mít dostatek sil v závěru. Nejsem zkušený běžec takových dálek, ale síly si člověk musí rozhodit rozumně. Martina už zpomalovala. Zato Ondra byl ještě plný sil. V nohách jsme měli necelý půl maraton. Kamenitou stezku si vyběhl a počkal na vrcholu. Snažila jsem se jít svižně, abych nezdržovala. Ale bohužel na úkor Martiny, kterou jsme úplně ztratili. Doufali jsme, že jde stále svým tempem a pokračuje dle svých sil. Pokračovali jsme s Ondrou dál k další občerstvovací stanici (24km), která byla v oblasti Jizerka. Moje místo, kde jsem jezdívala na dovolenou a kde jsme chodili túry i s dětmi. Bohužel to bylo místo, kde nebyl jediný stín. Opět jsme doplnili vodu do batohu a láhve, napájeli jsme se kofolou a dokonce jsme jedli salám, který jsme si obalili v soli. Člověk se při této kombinaci zamračí, že je to nejedlé. Tělo si žádalo a já to vychutnávala jako zmrzlinu. Sladkého jsme měli dostatečně. Nakonec jsem šupla do sebe ještě meloun. Velmi osvěžující. Samozřejmě to nejde vyběhnout hned, ale po chvíli jsme se rozběhli. Ondrovi jsem ukazovala místa, které jsme s manželem a dětmi prošli. Třeba ŘAPÍK – vojenský bunkr, nebo skály, kde jsme se fotili a bylo vidět až na přehradu Souš. Cesta vedla kolem hory Jizery a opět kolem řeky Jizery. Pokaždé jsme si namáčeli kšiltovky, abychom se trochu osvěžili. Stále jsme ještě většinu cesty běželi. Ještě to pořád šlo. I když já už měla pěkné puchýře na šlapkách. Ale co, to přece není až taková překážka. Uvidím, jak dlouho to ještě vydržím. Konečně občas slunce zašlo za mraky. Blížili jsme se k další občerstvovací stanici. Výborné bylo, že byly celkem u sebe. 11-13km. Pouze poslední byla kousek dál. Ale mezi tím byla možnost občerstvení u stánku, který stál u tratě. Tento kus tratě byl hodně tvrdý povrch. Beton, asfalt a zpevněná cesta. Doběhli jsme k třetí občerstvovací stanici (34km). A další byla právě až na 53km. Půlku cesty jsme zvládli velmi dobře. Seběhy nám časově pomohly. Ale i tím, že trasa rychle ubíhala. Opět jsme si dali pečivo, salám v soli, kofolu, meloun a banány. Vodu jsem tentokrát zapomněla doplnit, ale měla jsem ji ještě dost. Cestou se musí stále pít a pít. Obzvlášť v takovém horku. Na hory extrémní teplo. Až to bylo už nepříjemné. Od 35km po 42km jsme běželi bez přestávky. Velmi nás to naladilo. Stále to šlo. Opět to šlo krásně z kopce, sice po kamenech a kamínkách a kořenech, ale tempo bylo úžasné. Vyběhli jsme a hned se trať stočila o 180 °. Co jsme si seběhli, museli jsme vyběhnout. Tam přišla na Ondru krize. Začaly ho brát křeče. Hned jsem mu podstrčila ampulku hořčíku, aby se toho zbavil. Naštěstí to zabralo. Cestou do kopce jsme šli svižně. Předběhli jsme několik závodníků. Měla jsem radost, že i po tolika kilometrech nám to jde. Hodinky se mi zastavily po 8 hodinách a 8 minutách a měli jsme v nohách 51,37km. Pěkný čas. V tu dobu to znamenalo, že nás čekají pouze 2 km do poslední občerstvovací stanice. Ale taky nastala doba, kdy začalo docházet. Hlavně Ondrovi. Pro mě byl problém vyřešen. Moje puchýře šly stranou, i když jeden zrovna praskl, hlavně teď psychicky podpořit Ondru, abychom došli. Přece to nevzdáme. Už máme tolik kilometrů v nohách. Začala jsem mu vyprávět o tom, jak jsem se seznámila s mým manželem, jak jsem se dostala do Švýcarska. Vyprávění jsem vzala oklikou přes mou babičku. Stačilo to do občerstvovací stanice, kde jsem opět doplnila tekutiny nejen do batohu, ale i kofolu do sebe, salám, sůl, banán, meloun. Namočila čepici, protože široko daleko nebyla řeka. Ondra do sebe skoro nic nedostal. „Ondro musíš, nebo to nedojdeš. Není důležité běžet, i kdybychom měli pouze jít i z kopce, to dáme. Už je to jen posledních 13km. Určitě nás čeká nádherná trasa. Vezmi si banány s sebou!“

    Posledních 13km. Cesta různorodá, občas jsme potkávali turisty. Taky jsme šli opět kolem řeky. Tam jsme se na chvíli zastavili. Nejdřív jsem se z ní napila. Zjistila jsem, že krásně chladí. Namočila jsem do ní nohy. Pocit úlevy. Jenže to nestačilo. Nakonec jsem si do řeky sedla. Hlavně jsem namáčela ruce. Zjistila jsem, že mě hodně natekly a moje prstýnky svíraly prsty. Aby neupadly, řeší se to odřezem prstýnku za pomocí hasičů. Ochladit se byl i Ondra. Ještě stále měl trochu energie udělat pár fotek. Zkusili jsme občas seběhy. Ještě to šlo. Už jsem zatínala zuby, protože mi praskl právě puchýř na druhé noze. Minuli jsme jednu přehradu, šli i běželi lesem. Slyšeli jsme v dáli houkání. Ondrovi problesklo hlavou, jestli se Martině něco nestalo. Stále jsme na ni mysleli. Byli to hasiči, kteří právě jeli na požár auta. Zrovna jsme chtěli přeběhnout silnici. Zastavovali právě kousek od nás. Pak už jsme dorazili do Josefova Dolu. Myšlenky, že se blížíme, nás celkem hnaly do cíle. Proběhli jsme obec a po schodech se zase drápali do kopce. Pokusili jsme se ještě seběhnout jeden kopec, ale další už nebylo možné. Stále jsem podporovala Ondru, že už to máme za chvíli za se sebou, že to všechno bez problému zvládneme. Cestou jsme potkali malého chlapce na kole. Zrovna pod poslední sjezdovkou, kterou jsme museli vyšlápnout. Klouček nám řekl, že už jenom kopec a už jsme v cíli. Najednou mi zvonil telefon. První myšlenka byla: Martina. Tak ne, Martin. Ten už byl v cíli a sdělil mi, že už máme tak zhruba 2-3km do cíle. Potěšitelné, uklidňující. Ale tohle jsem nemohla říct Ondrovi. Už tak toho měl plné zuby, bolely ho svaly. Ještě nás upozornil na cestu, abychom nezabloudili. Dorazili jsme na silnici a ještě jsme museli vyšlápnout na další vrchol. Tam jsme potkali jednoho z nás, který tam seděl. Nabídla jsem mu vodu. Jídlo nechtěl. Poslal nás dál. Dostali jsme se konečně na místo, kde jsme procházeli, když jsme šli na start. Na silnici napsaná poslední šipka, která nás dovedla do lesa. Cestou klikatou jsme už jen procházeli a slyšeli hudbu, která stále zesilovala. Ještě nás předběhla jedna ze závodnic. Povzbudili jsme ji. Pak už jsme viděli i cíl. Sebrali jsme všechny síly a zkusili ještě běžet. Ondra mi nabídl ruku, chytla jsem ji a běželi jsme společně do cíle. Sláva, jsme v cíli. Po 11 hodinách a 52 minutách. Krásné bylo, že závodníci, které jsme předbíhali a pak oni nás, nám v cíli podali ruce.

    Posledních 15km (dle oficiální délky tratě) jsme zažívali velké peklo. Horko, bolest svalů, šlapek, nateklé ruce, pesimistické myšlenky. Většina závodníků naměřila 68km. Došlo taky ke změně profilu v závěru tratě. Jenže to už nebylo časově možné zveřejnit.

    Závod byl nádherný. Zkušenosti k nezaplacení. Jen ty nohy. Ty dostaly pěkně na frak. Čekala jsem, že mě budou bolet svaly, ale ty puchýře byly horší. Ještě 3 dny člověk nemůže pořádně chodit. Nemluvě o tom, že jsou šlapky stále nateklé. Ale ještě pár takových závodů a tělo si zvykne.

    Nikdy bych neřekla, že jednou uběhnu tak dlouhý závod. Stále jen o tom čtu. Ale teď už vím, jak takto dlouhý závod opravdu bolí. Už teď mám myšlenky na další ultra. Příští rok určitě jdu znovu.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.