• Za zkušeností jsem běžel na dno, aneb moje Jizerské Ultrapeklo

    Tenhle ultra-trail byl můj první. Okořenilo ho vedro a to drsné vedro. Navíc jsem porušil zásadní pravidlo ultraběžců, za které jsem pak přes dvacet kilometrů pykal. I tak jsem se ale na Jizerském Ultratrailu protrpěl na sedmé místo.

    Po závodě se záchranou v ruce | foto: Vít Ryška

    Před časem, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet něco nového (závod delší než maraton v terénu), padla volba na závod Jizerský Ultratrail, a to z několika důvodů. Především – Jizerky znám jen z J50, tenhle závod se jevil jako dobrá příležitost poznat je i v létě. Závod je navíc v mé běžecké mezisezóně a zatřetí – měl ještě jakžtakž "lidské" parametry – 67 kilometrů a 2 400 metrů převýšení. Pořadatelé zvolili omezený počet závodníků a vyšší startovné – 1 000 korun na první ročník závodu není málo – avšak slibovali prvotřídní servis, což také nakonec dodrželi.

    Centrem závodu byl Penzion Hájenka v Josefově dole, respektive vysoko nad Josefovým Dolem nacházející se ve výšce asi 900 metrů. Svou polohou je ideálním východiskem na Jizerskou magistrálu – například na Knejpu jsou to pouhé 4 kilometry s minimálním převýšením.

    Den před závodem jsem kromě přesunu na místo řešil hlavně boty. Po studiu mapy, rozhovoru s organizátory a zohledněním počasí jsem nakonec zvolil silniční objemovky New Balance 890V3. Původně jsem měl nachystány NB Leadville 1210, ale po krátkém klusu jsem naznal, že by se mi uvařily nohy.

    Fotogalerie

    V den závodu ráno nás přivítalo slunce na modré obloze, teploměr po sedmé ráno ukazoval už nad 20 stupňů. Penzion na místě zvaném Peklo dostává svého významu. Jelikož vyloženě nesnáším vedro, které mi každý závod přinese žaludeční problémy, se mne načas zmocnily lehké obavy. Ale – dal ses na vojnu tak bojuj.

    Jak se vybavit na TRAIL

    Zleva: běžecký batoh Gregory Miwok 18, Salomon kotníkové návleky, 3l hydratační...

    Sbalil jsem plnou polní – batoh Salomon SLAB 5l, do camelu litr lehkého ionťáku, k tomu do kapsy koncentrát ionťáku s BCAA na doplnění, dvě ampule Magneslife, 3 plata GT tablet, 2 gely, peníze a mobil a šlo se na věc. Nesmím zapomenout na pořádné promazání vazelínou, hlavně prstů na nohou, podpaží a rozkroku. Zvládnu to? Nevím… za sebou mám pár maratonů a jeden závod na 53 kilometrů. Nijak jsem speciálně netrénoval, letošních 2300 kilometrů by mělo jako základ stačit. Prostě jsem si chtěl závod užít a nahlédnout kousek dál do sebe a svých fyzických a psychických sil.

    Osudná chyba: tempo

    8.15 – START! Vybíhám na svůj nejdelší a nejtěžší běžecký závod. Původní časový limit 6 hodin, který jsem si dal, ruším, protože nevím, jak moc mi slunce promluví do průběhu závodu. Trať zpočátku klesá do Josefova dolu a po čtyřech kilometrech začíná první kopec. V té době už se cítím jak politý kýblem vody. Nikam se neženu, vím, že minimálně 10 kilometrů se budu rozbíhat.

    Na 10. kilometru začíná první těžké stoupání – sjezdovkou na Špičák – 1,3 kilometru a 300 výškových metrů. Podle rad mých zkušených ultra-kamarádů – neběžím, jdu. Stoupám do stěny sjezdovky. Nahoře na nás vykoukne fotograf, na tu fotku se těším. Po seběhu Špičáku se krátce zastavíme na první občerstvovačce nad Mariánskými schody a běžíme dál, do Tanvaldu. Po seběhu do města začíná dlouhé táhlé stoupání na Jizerku. Už se mi běží docela dobře, Garminy pravidelně pípají po kilometru a já se konečně rozbíhám. Odpoutávám se od skupinky, zrychluji, a začínám si běžet vlastní tempo.

    Bohužel to byla fatální a největší chyba závodu. Pravidelné tempo je při tomto typu závodu klíčový faktor úspěchu a já jako ultra-začátečník jsem se toho odmítl držet. Doběhl jsem na Jizerku, doplnil vodu na cestu, pojedl kousek melounu a pokračoval dál ve vysokém tempu.

    Kilometry na rovině cvakaly pravidelně kolem 4.30, vedro jsem nevnímal, běželo se nádherně. Na další občerstvovačce – na 35. kilometru Na Knejpě se dozvídám, že mne dělí od čela závodu šest minut a od třetího místa minuta. Jsem překvapen, dosud jsem umístění neřešil. Vybíhám z Knejpy namotivován a v totální pohodě.

    Na 39. kilometru začíná cesta prudce klesat podél Štolpišských vodopádů. Po seběhu začíná cesta prudce stoupat na Hřebínek. Mám za sebou 40 kilometrů a asi 1 300 metrů stoupání a závod se láme. Bohužel v můj neprospěch. Předchozí euforické blouznění v tempu 4.30 se vrací jak bumerang a já se chůzí vleču pomalu do kopce. Mám žízeň, ale žaludek přestává zvládat množství vody, začíná ji odmítat. V tomto počasí smrtící kombinace. Zkouším gel. Ne, to nepůjde.

    Na Hřebínku, na který se sotva vyvleču, zapadnu do stánku a dávám studené nealko pivo, na které jsem měl půlku stoupání vyloženě chuť. Mezitím mne minou pozdější vítězové – Víťa Kněžínek a Zdeněk Kříž - a já se propadám na šesté místo. Z Hřebínku vybíhám šestkovým tempem, pln piva, nekonečných 24 kilometrů před sebou do cíle. Bolesti břicha asi po pěti kilometrech ustoupily a běh již nebyl tak útrpný. Nadávám si za svou vyloženou kravinu, ale nic s tím vším nenadělám, je třeba to dobojovat.

    Ploužím se na občerstvovačku na 54. kilometru, kde plním vak, dávám meloun a banán a sůl. Za občerstovačkou v kopci potkávám fandící spoluběžkyni Adélku z Brna. "Ploužíte se všichni stejně!" Vedro na vzezření závodníků zanechává nesmazatelnou stopu. Sunu se pomalu vstříc cíli. Nevnímaje vedro, únavu a okolí. Kolem 59. kilometru, pouhých 8 kilometrů od cíle, mi dochází síla úplně. Krutá daň za chybu. Motá se mi hlava, nejsem schopen běžet. Mám žízeň, ale každé větší napití mi dá žaludek sežrat. Piju po kapkách a přemýšlím, jak vyřešit rébus o jedné neznámé – jak se dostat do cíle. Zkusím to radikálně, dávám 5 GT tablet, hořčíkovou ampuli a zbytek banánu, a zapiju to dvěmi deci vody. Pomalu jdu, žaludek výrazně protestuje proti tomu, co jsem mu tam poslal, ale celkově se situace zlepší a já se znovu rozbíhám.

    Vít se schváceně ohlíží po soupeřích.

    Jednašedesátý kilometr - Josefodolská přehrada, pětašedesátý – Josefův Důl … konečně. Teď se ještě dostat do cíle. Je to asi 250 výškových metrů po sjezdovce a pak lesem. Nekonečné, 10 kroků, přestávka, 10 kroků, přestávka. Úděsné vedro. Kontroluji situaci – nikdo za mnou.

    Jsem teď na sedmém místě, a jestli to vydrží, budu nadmíru spokojen. Poslední pasáž v lese, mírně do kopce, přechází do roviny. Jdu, na víc se nezmohu. Čtyři stovky metrů do cíle, mírně se zvedající cesta. Jdu, nejde to. Sto metrů do cíle, alespoň pro diváky – parodie na běh. Cílem probíhám, ani nevím jak, padám na trávu a nejsem schopen pohybu. Je to za mnou, odevzdáno maximum možného.

    Sedm hodin a třicet minut. První ultra je za mnou, s hromadou nabytých zkušeností. Končím na sedmém místě, spokojený a umrtvený.

    Drsný závod, počasí to jen podtrhlo

    Dávám okamžitě studené nealko pivo a mířím do sprchy. Zimnice se střídá s pocity nekonečné horkosti, mám stále chuť na nealko pivo, dávám jích během dvou hodin osm. Obaluji se studenými ručníky a snažím se ochladit. Skvěle se mi osvědčuje hroznový mošt, je sladký a s ledem výborně osvěží a dodá přírodní cukry. Kontroluji nohy. Volba obuvi byla výborná, žádný puchýř či otlak.

    Dokumentace

    Podívejte se, jak Vítův výkon zachytily Garmin.

    Bylo to pro mne v mnoha směrech velké poučení. Jako největší chybu vidím zbytečné zvýšení tempa po 20 kilometrech, které mělo na výsledek velmi negativní vliv. I když se běží dobře, je nutné tempo držet na uzdě. Pokud ještě něco někdy takového poběžím, musím odladit stravu, protože dva kousky banánu a dva kousky melounu je na tak dlouhý závod zatraceně málo. A pokud chce člověk uspět v takovém typu závodu – zvládnutí seběhů je klíčovým faktorem úspěchu – je nutné tento typ tréninku pravidelně zařadit do plánu.

    Celkově závod ze všech hledisek hodnotím jako velmi podařený. Organizátoři udělali pro hladký průběh závodu maximu. Zejména musím vysoce ohodnotit kvalitu značení, nebylo nutné ani jednou použít obdrženou mapu a itinerář. Až na to počasí, ale to bylo pro všechny stejné. Zkrátka, bylo to Jizerské Ultrapeklo.

    Pohledem vítěze

    Jizerský Ultratrail vyhrál Vít Kněžínek, který recenzuje boty na běhání pro Rungo.cz. Takhle viděl závod: 

    „Kamarádi v týmu pořadatelů a snad v polovině startovního pole. K tomu se přidala unikátní trať po Jizerkách, kde se žádné jiné běžecké závody nepořádají, a ideální parametry 66 kilometrů (reálně 68) s 2 500 metry pozitivního převýšení. Takový závod nešlo neběžet.

    Jizerky jsou Šumava severu, takže po nastudování trasy padla jasná volba na silniční New Balance 890 kvůli velkému množství zpevněných a asfaltových cest a byla to volba perfektní. Při samotném závodě nás už cestou na start vítal penzion Peklo – a peklo to mělo být i na trati. Teploty okolo 30 stupňů ve stínu v kombinaci s náročností závodu si vybraly svou daň na většině účastníků.

    Ze začátku nemělo cenu nikam se hnát. Bylo zbytečné hned v prvním seběhu valit o sto šest a riskovat křeče do stehen v prvních fázích závodu kvůli pár vteřinám. Už první stoupání pak ukázalo, kdo se bude pohybovat na jakých pozicích. Spolu s Víťou Ryškou jsme běželi rozumným tempem okolo 10. místa až na druhou občerstvovačku na 25, kilometru, kde Víťa využil svých dlouhých nohou, natáhnul krok a zmizel v dáli.

    Za dalších 10 kilometrů už jsme se ale znova měli potkat, ale na rozdíl od něj jsme s dalším kolegou běžcem nezabočili k občerstvení, ale dál po trati. Hlava dokázala vedro vcelku efektivně eliminovat a běhavý profil závodu mi vyhovoval. Sil bylo dost, běželo se parádně. Tak to pokračovalo až do cíle, kdy se cestou dařilo nabírat jednoho běžce za druhým, před finálovým dvoukilometrovým stoupáním jsem doběhl do té doby vedoucího závodníka, se kterým jsme nakonec ruku v ruce doběhli v čase 6:42 do cíle na děleném prvním místě a každý jako vítěz svojí kategorie. Já v mužích do 36 let, o dvacet let starší Zdeněk Kříž z North Face v kategorii do 49 let. Finisherskou vestu budu nosit s radostí a za rok určitě znovu.

    Trať byla drsná.
    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.