Někdy během vánočních svátků mne napadlo, jaké by to bylo běžet v březnu půlmaraton v Jeruzalémě, ve městě s tak bohatou kulturně-historickou tradicí a charakteristickým tolika rozpory. Nápad jsem zavrhla, přece nepoletím tak daleko jen kvůli dvěma hodinám běhu. Oné myšlenky jsem se ovšem nezbavila, naopak přerostla v sen, jehož splnění jsem ani chvilku nelitovala. Z obohacující a inspirující týdenní cesty s běžeckým programem po Izraeli a Palestině čerpám energii ještě teď.
Běžecká kultura je v Izraeli velmi mladá, maraton v Jeruzalémě se konal teprve počtvrté. Iniciátorem letošní akce je opět čtyřiapadesátiletý Nir Barkat, primátor města a nadšený běžec. Počet účastníků maratonu, půlmaratonu a desítky rok od roku stoupá, a to i přes bombový útok v roce 2011 na autobusovém nádraží nedaleko maratonského expa.
Letos bylo přihlášených přes 25 tisíc atletů z 55 různých zemí, z toho kolem dvou tisícovek na maraton. Nedivme se, Jeruzalémský maraton je jedním z nejtěžších městských maratonů, převýšení je kolem 750 metrů (půlmaraton má 400 metrů).
Maraton se letos konal i přes opětovný bojkot palestinských nevládních organizací, který cílil především na sponzory jako New Balance a Crowne Plaza. Důvodem byl úsek trasy, který vede rok co rok arabskou čtvrtí ve východní části města, a to právě v pátek, dni muslimských modliteb. Proč nemůže být maraton třeba ve středu? Nerušil by tak ani židovské obyvatele ctící sabat, ani muslimy (pátek) či křesťany (neděle)?
Náš hotel se nachází jen 10 minut chůze od startu blízko budovy Knesset, nicméně start je už v 6.30 kvůli vysokým teplotám (má být až 30 stupňů) a nadcházejícímu sabatu (začíná již v pátek odpoledne). Takže vstáváme dost brzy, abychom se tři hodiny před startem nasnídali. Košer snídaně je vynikající a perfektně přizpůsobena našim potřebám.
Startovní zázemí na Ruppin Road nedaleko parlamentní čtvrti je oploceno a hlídáno ozbrojenými vojáky, kteří pouští jen ty se startovním číslem. Potřebuju klasicky na záchod, takže stojíme asi 20 minut ve frontě na jednu z budek. Kluci pokukují po keřích opodál, ale při pohledu na všudepřítomné ozbrojené složky myšlenku alternativního řešení zavrhují. Do startu zbývá pár minut, nervózní nejsem. Dneska totiž nepotřebuju žádnou strategii, nechci běžet na čas. Prostě se chci jen proběhnout s dalšími tisíci nadšenců z více než padesáti zemí, s lidmi různých vyznání i přesvěčení, s židovskými kluky s kipou na hlavě i s místními holkami, co běží zásadně v sukních, spolu se slepými, s lidmi s postižením, s kočárky a vozíky. Prostě přispět k běhu za toleranci, vychutnat si ho a cílem proběhnout po jednadvaceti kilometrech s upřímným úsměvem. Řadíme se za vodiče na 2:20. Zdá se mi to moc ambiciózní, ale dozadu se už posunout nemůžeme, je tam úplně plno.
Když zazní startovní výstřel, tleskáme a máváme, v té eufórii si zapomínám zapnout hodinky, ale to je dneska uplně jedno. Vodiče ztrácíme hned v první minutě. Přiznávám, mám z těch kopců respekt a i zkušenější a podstatně rychlejší říkají, že asi bude těžké najít tempo. Vybíháme s Petrem pomalu, první kopec číhá hned za první zatáčkou... za ním následuje další zatáčka a hned další stoupání. Vbíháme do stinného tunelu, kde se ozvěnou vrací výskot a nadšený pokřik běžících. Sice bychom asi měli šetřit síly, ale proč si jednou nevýsknout? Někde jsem četla, že rovné jsou na trase jen dva kilometry. Nevím, byla-li to nadsázka, ale celkem tomu věřím. Trasa vedla s kopce do kopce oklikou na Chrámovou horu. Fandící maskoti lemující starodávné jeruzalémské hradby odpoutávají pozornost od relativně strmého stoupání. Jednou z biblických bran vbíháme do úzkých křivolakých uliček. Tady předbíháme naše původně vyhlédnuté vodiče, kteří nyní vedou, jak se ukazuje, právě místního primátora.
Další čtvrthodinku probíháme liduprázdnými, dopravě uzavřenými ulicemi. Za chvíli nás čeká dlouhý kopec. Pole tisíců rychlejších běžců se před námi vlní jako nekonečný barevný had až k obzoru. Míjíme obytné domy, občas zahlédneme v zahrádkách pod palmami obyvatele, ale ti si nás nevšímají. Vychutnávám krátký pohled na nedalekou judejskou poušť.
Pole řídne, někteří běžci do kopců zpomalují, publikum téměř nefandí, jen pár dětí nadšeně natahuje ruce, plácáme si. Kolem trati stojí mladí, urostlí muži, zřejmě policie v civilu. Kolik bezpečnostních složek běželo, není známo, údaje o tom se dost liší. Není ale pochyb o tom, že průběh byl dost dobře střežen.
Občerstvovačky jsou úplně úžasné – předem včas označené a hlavně: voda a ionťáky se podávají v malých plastových lahvičkách. Vím, že papírové kelímky by byly ekologičtější, ale takhle si člověk může pití nést chvíli s sebou a nepolije se. V nabídce jsou kousky banánů i pomerančů.
I když se mi kopce zdají nekonečné, běží se nám dobře, držíme si příjemné, konstantní tempo. Petr dokonce zrychluje a nadbíhá, fotí o sto šest. Jeden z kopců se táhne obzvlášť dlouho a tak za nějaký čas doufám v otáčku, ale ta nepřichází. Přesvědčuji se několikrát, že nevadí, že tentokrát tam určitě za chvíli budeme. Konečně jsme hoře Skopus! Je více než osm set metrů nad mořem, nedaleko Herbejské univerzity a nabízí nádherný výhled na celé město. Pohled na dominující Skalní chrám a mešitu al-Aksá si ale nevychutnávám. Mou pozornost teď víc než jakákoliv pamětihodnost totiž přitahuje široká sprcha, hlídaná policisty se zmrzlinou. Po ní je otáčka již v dohledu a to motivuje – teď běžíme z kopce a brzdíme se, nevíme, co nás čeká dál. V protisměru se vinou další tisíce běžců, hodně z nich v oficiálních žlutých tričkách. Na šestnáctém kilometru si říkám, že je škoda, že běh za chvíli končí. Po dvou kilometrech ale názor měním, rýsuje se totiž další stoupání - a to nebere konce. Je celkem vedro, hodně lidí už jde krokem, baví se a smějí, jsou v pohodě. Už jsme v centru, objevují se místní fanoušci, ale i tleskající turisté. Petr zrychluje, takže se ho snažím držet, ale rychlejší tempo už nedám. O cílové rovince nemůže být řeč – cíl stojí na kopci, ale koho by to překvapilo? Probíháme s úsměvem v čase 2:18.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
