Ve schránce mi přistál e-mail. „Pracuješ dobře, můj nový nevolníku. Jsem s tebou spokojen. Neustávej ve svém úsilí, budu tě bedlivě sledovat!“, stálo v něm anglicky. Předpokládám, že mnozí z vás už stejný mail kdysi obdrželi také a nyní si jen nechápavě klepou na čelo a přemýšlejí, ve kterém překladači jsem si ho nechal přepsat, když ke mně hovoří takovými slovy. Vtip je v tom, že se s vámi dělím o obsah zprávy, jak jsem ji v oné chvíli viděl já. Byl to přesně týden, co jsem dobrovolně vstoupil do služeb sekty s názvem Endomondo. Týden, během kterého se řád a rytmus mého života poměrně zásadně změnil.
Když jsem v druhé polovině března absolvoval svůj historicky první běžecký závod a následně se o dojmy z něj podělil prostřednictvím reportáže, odehrálo se něco zvláštního. Do prostředí běžců a jejich webů, komunit nebo poraden jsem nezavítal prvně, ale přece jenom teď už jsem najednou měl dva důvody, proč se na ně pravidelně vracet. Začal jsem více číst články, občas jsem koukl na nějako video a postupně jsem se stále víc utvrzoval v dojmu, že jde o partu neškodných bláznů v elastickém oblečení, kteří jsou schopni trávit několik hodin denně bezcílným běháním po lese nebo dokonce kolem stromu, aby si zaokrouhlili statistiky ve svých měřících zařízeních.
Celý svůj sportovní život jsem se pohyboval v prostředí kolektivních sportů, kde Bohem byl trenér, jehož přání se plnila bez odmlouvání, soupeř byl jasně daný, stál na druhém konci kolbiště a cílem bylo dosáhnout vyššího skóre než on. Atmosféra sportu, ve kterém je člověk sám sobě trenérem i soupeřem, pro mě byla vzdálená a exotická, asi jako jídlo, jehož název se skládá z více pomlček než písmen. Ale protože mi momentálně běhání jako pohyb v podstatě dost vyhovuje, snažil jsem se zapadnout. Což se posléze ukázalo jako nejkratší cesta do pekel.
Soutěžení
Jelikož svůj první závod už jsem měl za sebou a motivace pro pravidelné výběhy se tím pádem vytratila, nainstaloval jsem si do svého mobilního telefonu aplikaci, která by mi mohla měřit kilometry, čas a podobné maličkosti, jenž při běhání nahrazují vstřelené branky. A protože jsem tuto inspiraci čerpal z osvědčeného zdroje, těžko může někoho překvapit, že zmiňovanou aplikací bylo právě Endomondo, používané „Rungem“ při jeho měsíčních výzvách.
Psal se konec března a všichni naháněli Marka. Mě se to samozřejmě netýkalo, pokud jsem nechtěl v průběhu posledních tří dnů měsíce uběhnout něco kolem pěti set kilometrů. Nicméně těch pár výběhů, které jsem s novou hračkou absolvoval, docela dobře stačilo, aby zasekla drápky závislost . Najednou pro mě začalo být cílem vyběhnout kopec rychleji, abych pokořil své kilometrové maximum, zkusit uběhnout o kus dál, aby se mi ve statistikách otevřela nová komnata, odložit předsudky před nočními výlety do okolních lesů, protože přes den na takové kratochvíle není čas. Zlomovým momentem potom bylo, když jsem na Endomondu našel jednoho ze svých přátel. V tu chvíli se mě totiž zmocnila temná strana síly.
Nikdy bych nevěřil, jak člověk může propadnout soutěživosti. Kamarád, o kterém jsem do té doby vůbec neměl tušení, že by se mohl věnovat jakémukoliv sportu, si svoje pravidelné výběhy plánoval vždy na brzké odpoledne. A nejen plánoval. On je také absolvoval, přičemž nutno přiznat, že v takových porcích, jaké bych s ním nikdy nespojoval. Moje večerní kontrola Endomonda se tak proměnilo v trýznivou torturu.
„Copak on byl zase běhat? Druhý den po sobě?“ Dobrá, vyběhnu také! „Copak on dnes uběhl sedm kilometrů?“ Kýho šlaka, dám je též! „Cože? Zase je přede mnou, protože si po obídku odkroutil svých pět?!“ Kilometry naskakovaly a manželka bledla. Její pobavené úsměvy vystřídala lehká obava o moje zdraví, která se jednoho večera, když jsem promočený a promrzlý přisípal domů a znovu o chvíli později vyběhl do ulic, jelikož jsem potřeboval nastřádat ještě tři sta metrů, proměnila v nesouhlasné vrtění hlavou. Naštěstí dřív, než se moje mánie mohla způsobit rodinnou krizi, zasáhlo samo Endomondo.
Pýcha předchází pád
Moje přirozené prostředí, ve kterém svoje denní kilometry polykám, je hodně kopcovité. Vyžaduje tedy, abych nejprve vytrvale bušil do kopce a následně si užil nějakou tu rovinku. Když jsem tedy náhodou měl možnost absolvovat výběh na prázdné cyklostezce podél řeky, mým nohám jako by narostla křídla, vzdálenost ztratila svoji moc a kamarád, který mi zrovna ten den svými deseti kilometry nasadil nedostižnou metu, znovu sestoupil z Olympu do reálného světa.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Běžel jsem. Běžel jsem krásně. Běžel jsem dokonce tak krásně, že když jsem se podíval na telefon, zjistil jsem, že mi do deseti kilometrů zbývá už jen jeden a sil mám přitom pořád na rozdávání. Stíhání úspěšně pokračovalo! Rozhodl jsem se využít situace a vyrazit ještě o kousek dál, abych si udělal náskok do příštích dnů. Mocná lačnost zaplavila moje ego a já hltal stezku pod sebou jen proto, abych vítězil! Abych v závěru mohl do dubnové výzvy nahrát o jeden kilometr navíc. Jak už to tak ale bývá, pýcha předchází pád.
Při opětovné kontrole displeje jsem totiž zjistil, že místo abych zapsal výjimečnou porci a ještě něco navíc, aplikace se složila a já tudíž zapíšu velkou a kulatou nulu. Stál jsem najednou uprostřed stezky, žhavý knedlík vzteku a ukřivděnosti se mi hnal od žaludku vzhůru krkem, ze rtů mi vypadlo nehezké slovíčko. Celá ta zlovolná schválnost situace úplně volala po tom, abych ve svém majestátu přestal sloužit zlému démonovi, kterého jsem si sám nasadil do mobilu a který mi překopal zlou mocí život, a abych mrskl s přístrojem do blízké řeky s výkřikem, že už nikdy víc!
Jak jsem tak ovšem pozoroval plynoucí řeku, horká pára najednou překvapivě odešla v jediném klidném šplouchnutí. Ulevilo se mi. Cítil jsem se svobodný, uvědomil jsem si, že už nemusím. Horečný závod posledních dnů byl ztracený a já věděl, že kamaráda kvůli tomuto incidentu už v dubnu nedoženu. Klusem jsem se vracel k místu, kde jsem měl zaparkované auto a překvapeně zjišťoval, že vztek nebo zklamání, které bych měl pociťovat, se jaksi nekoná. Mnohem silnější byl dobrý pocit z běhu, z těla, které se dokázalo nečekaně dlouho hnát podél vody, ze stromů, které jsem míjel a hlubokými dechy vnímal jejich vůni...
Uvědomil jsem si, že je sice skvělé mít možnost být sám sobě soupeřem a určitě je hodně zajímavým kořením, když na dálku mohu vyzvat běžce z celého světa, tu nejpodstatnější věc mi však aplikace ukázala díky funkci, kterou programátoři zřejmě neplánovali. Díky chybě jsem si uvědomil, že mě běhání asi fakt baví.
Well, Endomondo. You’re doing great...
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
