• Jak mě běhání dostalo do Bohnic

    aktualizováno  6:39
    Jednoho zářijového večera mi na facebooku přišla zpráva od mých běžeckých kamarádů. V ní byl obsažen link spolu s komentářem „co ty na to?“. „A na co,“ říkal jsem si v duchu, kliknul jsem na link a dostal se na stránky závodu ČEZ City Trail Run Prague.

    | foto: Jakub Hurychpro iDNES.cz

    Nejprve mě dostal samotný design stránek, pak informace, že se jedná o 16 kilometrů dlouhý závod, náročný, který není pro začátečníky a ve kterém se běží až do Bohnic. Do Bohnic?! Až nakonec jsem si všiml informace o převýšení přes 400 metrů – což mě jako kluka z kladenských rovin moc nepotěšilo. „Ale co, bude sranda“, řekl jsem si, a po krátké domluvě s ostatními běžeckými parťáky jsem i zaplatil startovné, trochu netakticky před tím, než jsem si prohlédl videotrasu.

    Nevím, jestli bych své rozhodnutí změnil (vzhledem k tomu, že do kopce se na Kladně dá běžet nejdéle asi 5 minut, a to k němu musím ještě 8 kilometr běžet – samozřejmě po rovině), ale už to nešlo vrátit. Zbývalo jediné, zapojit do přípravy i to málo kopečků na Kladensku. Přeci tam neumřu a neudělám svému rodišti ostudu. A tak, bez jakýkoliv ambicí či očekávání výsledků, jsem se na závěr sezóny odjel „zničit“ do Prahy.

    Před startem

    Na samotný start závodu v neděli 19.10. jsem spolu s kluky z Maratón klubu dorazili asi hodinu před startem. To se ukázalo jako dobrý taktický krok, jelikož se ve startovním zázemí v Hellichově ulici na Malé Straně ještě nepohybovalo tolik lidí a mohli jsme tak si v klidu vyzvednout své sety, převléknout se a trochu se „proběhnout“. Během prvních 400 metrů rozklusu v kopci pod Petřínem jsme další rozběhávání vyhodnotili jako bezvýznamné, protože nás spíše unavovalo, než rozcvičovalo (inu Kladno je na placce :D). Tak jsme se rozhodli, že radši budeme jen tak popobíhat na té jediné rovince za účelem se zahřát v té ranní „kose,“ která panovala v neděli ráno.

    Po zařazení do koridoru, kde už nás před ranním mrazem nechránilo nic kromě oddílového trika, jsme se snažili maximálně zahřát a natěšit se na závod. To se povedlo – moc mi pobavilo, když se ke mně dostal moderátor a já měl najednou mluvit do mikrofónu! Plácnull jsem pár slov, ale stejně si každý bude pamatovat asi jen to, že jsem z města Jardy Jágra :D Ale co, o to nešlo a tato scénka (spolu s dávkou Gutar Energy Shot), mi dodala chuť do závodu. Chuť do závodu, do kterého jsem šel bez ambicí, jen si ho prostě užít…

    Závod

    Start hlavní skupiny začal v 10 hodin ráno a zbylých 9 koridorů čítající vždy stovku běžců startovalo ve vlnách, vždy po 2,5 minutách. Já se na start ze druhého koridoru dostal asi v 10:05 a byl jsem opravdu rád, že tak brzo – zima mi byla fakt slušná. „Ale co, to se zahřeješ,“ uklidňoval jsem se tím, že před výběhem ti má vždycky být „trochu“ zima. A měl jsem pravdu – díky náročnému stoupání na Petřín mi první kilometr zahřál opravdu rychle! Věděl jsem, že na kopce nemám, tak jsem se držel svého tempa a běžel tak, abych neumřel hned na startu. První kilometr za 5:26 tomu docela odpovídal. Pak jsem se pokusil přidat na rovinatých úsecích, ale stále běžet tak, abych zvládl i další náročné úseky, které měli následovat. Po Petřinu byl další ze zajímavostí na trase Jelení příkop, kde, stejně jako i na dalších zrádných místech trati, platil zákaz předbíhání. Upřímně, stejně nebylo kudy, takže i kdybych chtěl (a že jsem chtěl :D), tak to nešlo. S tím jsem se smířil a vyhodnotil jsem, že si alespoň odpočinu a pak to napálím na rovině.

    V závodě jsem pokračoval ve stejném duchu celou dobu – kopce a schody na pohodu, přes kořeny, abych se nezabil a na rovince přidat a držet tempo alespoň 3:35-3:40. Takto mi to celkem vycházelo celý závod. Postupně jsme se trasou závodu propletli celou Prahou – kromě již zmíněného jsme běželi parkem ve Stromovce, přes Císařský ostrov, absolovovali jsme i dlouhé stoupání Botanickou zahradou a nakonec i cestu náročným terénem Bohnického údolí. Náročnost závodu spočívala i v různorodosti terénu. Od kostek, přes cestu, dřevěnou lávku, i trochu asfaltu a bahnitou cestu s kořeny stromů. To vše si na nás organizátoři přichystali.

    Já osobně jsem byl tratí úplně nadšen, pobaven a pohlcen zároveň. Na Letné mi pobavilo, jak se kvůli nám odkláněla doprava, nevrlí řidiči na nás troubili, ale strážníci nás stejně pustili se slovy, „že se z toho páni řidiči na chvíli nepo***** :D. Cestou do Stromovky jsem asi na chvíli „vypnul příjem“, protože mi překvapila informace, že už mám za sebou skoro půlku závodu! „Jako fakt?! Už?!, “ nevěřícně jsem koukal na ukazatel předávky štafet. Nicméně jsem usoudil, že asi jo, vycucnul jsem půlku gelu a mazal si to parkem, přes Císařský ostrov až do Tróji. Tam začalo dlouhé stoupání kolem vinice a Botanické zahrady. Opět bych se opakoval, ale zase jsem to vzal „na jistotku“, v klidu to vyběhl a cestou si užíval výhled na Prahu. Nádhera. V tu chvíli mi to došlo, ten závod mi úplně dostal! Následovala poslední občerstvovací stanice, jeden Turbosnack, zbytek gelu, trochu vody a pak ten „pravý trail“ v Bohnickém údolí. Tam jsem si po jedné pravotočivé zatáčce do kopce nebyl dlouho jistý, zda vůbec běžím dobře. Byla tam sice šipka, ale pak dlouho nic, což vhledem k důkladnému předchozímu značení a k tomu, že jsem již letos takto zabloudil na jinak povedeném závodě v Beskydech, vedlo k tomu, že se moje stresové mechanismy aktivovalo naplno. Právě to zřejmě zajistilo, že jsem na své poměry kopec vyletěl. Když jsem poté na konci svého strastiplného stoupání spatřil organizátora ukazující směr doprava, měl jsem největší chuť ho obejmout. Neztratil jsem se a mohl jsem v klidu pokračovat dál. Do cíle už moc nezbývalo, já už moc nemohla, ale i tak jsem se rozhodl se sebe vymáčknout poslední zbytky sil. Jak se píše v knize Eat and Run (česky Jez a běhej), od fenomenálního ultramaratonce Scotta Jureka, „někdy prostě musíš“. A já jsem musel, ten závod mě totálně dostal. A já jsem tam hodlal nechat poslední zbytky sil, i kdybych měl v cíli „padnout na hubu“.

    V cíli

    Do cíle jsem nakonec doběhl po svých, v čase 1:03:11. Byl jsem v Bohnicích! Nečekal bych, jakou z této zprávy může mít člověk radost. „Dobrý, přežil jsem to,“ říkám si, „a ten čas není vůbec nejhorší“, pochválil jsem se a pak se dostavil onen nával euforie, jaký můžete zažít jen v cíli závodu. O to větší, když se vám povede, o to větší, když jste si to takto užili. Následovala cesta do zázemí pro tričko „Finisher.“To jsem si hrdě nasadil a promenádoval se v něm v prostoru cíle, kde jsem čekal na svoje parťáky z MK Kladno a svůj „podpůrný“ tým v podobě mé přítelkyně Terezky a její maminky, které mě věrně provázejí téměř na každém závodě a zajišťují mi psychickou i materiální podporu :). Co se mých parťáků týče, Karel i Jarda doběhli výborně. Na to, že jeden byl celé léto pracovně pryč a téměř neběhal (běhejte si na Sahaře v poušti!) a druhý začal běhat relativně nedávno (a to před měsícem běžel maraton pod 4 hodiny!) si myslím, že to bylo více než dobré. Konkrétně 77. místo pro Karla a 134. pro Jarouše – i za ně mám radost. Ale co vám budu povídat, moc mě potěšil i můj výsledek. Seděli jsme ve stánku food-festivalu, já jsem jedl vynikající dýňovou polévku a fazolovou tortillu (vždyť běhání je hlavně o jídle, ne?! :D) a v tom mi přišla SMS, že jsem se mezi amatéry umístil na 9. místě! Jakože, cože?! Nevěřil jsem. Když jsem si uvědomil, že by to asi mohla být pravda, stav euforie dosáhl maxima, tohle jsem fakt nečekal. 

    Moje dojmy ze závodu tak zahalila růžová clona a nakonec jsem musel přehlédnout i těch pár nedostatků, které se vyskytly. Nevím, jestli by nebývalo lepší postavit koridory podle výkonnosti, vedlo to pak „zácpě“ na úzkých místech a výbězích do schodů. Trať měla měřit 16 kilometrů, což podle mých GPS hodinek neměla (naměřeno 14,7) a asi to neměla ani podle výsledných časů. Patnáct možná, ale 16 si myslím, že ne. Asi by se našly i další drobné nedostatky, a najdou se možná i tací, kteří si na ně budou stěžovat. Ale byl to první ročník a chybami se člověk učí. Hlavně těch „chyb“ bylo minimálně. Z celkově parádního dojmu ze závodu to nic nebere.

    Slovo závěrem

    Abych shrnul své dojmy, závod byl parádní, a to zejména svou unikátností. Šel jsem do toho s pokorou, chtěl jsem si to „jen“ užít. Ale tak to má být, běhání je o tom si to užít, je jedno, jak dlouho nebo kolik běžíte, musí vás to bavit. Pak to můžete posunout dál, a čím víc to budete posouvat, tím víc vás to bude bavit. To říkám každému, protože tak jsem to dělal taky. A tohle jsem kolem sebe viděl na City Trail Run. Cestou jsem potkával běžce z koridorů přede mnou, vždy jsme se pozdravili, prohodili pár slov a povzbudili se na další pouti náročným závodem – žádná závist, i přes to, že mohlo být demotivující, že jsem je doběhl třeba o pět minut. 

    Možná to bude znít jako klišé, ale asi i díky tomu mě ten závod tak moc bavil – ze všech bylo cítit, nadšení, odhodlání, touha ze sebe něco vymáčknout, posunout hranice svých možností, udělat něco pro svoje tělo, ale i podpořit ostatní. To mě bavilo a to se mi líbilo. V kombinaci s netradičním proběhnutím Prahou ve mně závod zanechal jen samé pozitivní dojmy a vždycky budu jen s radostí vzpomínat na to, jak jsem se běháním dostal do Bohnic. 

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK
    1.Wingsy 2 od Salomonu 1200 kilometrů poté aneb jak to vidí běžecký nýmand54


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.