• Jak jsme si užili (přežili) Vltava Run

      15:46
    Už ani nevím, co mě to napadlo. Že poběžíme Vltava Run, štafetový běh kopírující od pramene k ústí řeku Vltavu. Dvanáct lidí na střídačku, za víkend celkem přes 350 kilometrů, na každého zhruba tři desítky.

    | foto: Eva Fryšarovápro iDNES.cz

    Nejprve se pro můj nápad nadchnul velešikovný běžec David Kučera, který pravidelně vyhrává různé závody a osobák na desítce má něco přes 31 minut. Jsme dva, tak já to tedy přihlásím. Oba máme spoustu běžeckým kamarádů, to poskládáme. Do třetice souhlasil David Pejšek, nyní zvaný Pejsek, který má za sebou několik ultra závodů.

    Sice nejsem takový elitní běžec, ale zase mi nechybí organizační schopnosti, tak se to hezky doplňovalo. Také se podařilo přesvědčit emulze EFFFI, aby se staly pro náš běh partnerem. Pojmenovali jsme po nich náš tým, na oplátku jsme byli vybaveni ozkoušenými emulzemi pro lepší zahřátí před výkonem, na podporu regenerace a prohřívání. Navrch jsme dostali antibakteriální stélky do bot Cidetex a zelená funkční trika. Tak tedy EFFFI team.

    Jenže po pár dnech mi závoďák Dave hlásí, že se mu Vltava Run nečekaně kryje s jiným, důležitějším, závodem (na něm si mimochodem zaběhl svůj nový osobák, 5 000 metrů na dráze za 14:31,04 a pověsil si na krk bronzovou medaili) a ten upřednostní.

    Fotogalerie

    Jímá mě mírná panika, co bude. Kdo bude chtít běžet takovou šílenost? Nakonec se s celkovou účastí 177 týmů ukazuje, že zájem o netradiční zážitek je obrovský. Loni mimochodem běželo „jen“ třiatřicet týmů. Jenže to samozřejmě předem netuším, a tak oslovuju, koho se dá, aby ona závodní dvanáctka vůbec vznikla.

    Po pár infoschůzkách se ovšem ukazuje, že to nebyl dobrý nápad. Vztahy skřípou, ambice se různí, panuje dusno. Po různých nic moc zkušenostech s organizováním volejbalu se proklínám, proč jsem se zase do něčeho takového pustila. Naštěstí se pak situace řeší víceméně sama a čtyři kousky odstupují. Vzhledem k tomu, že zbývá necelých čtrnáct dní do uzavření registrací, bych měla být nervózní a tradičně hysterická, mi se ale naopak ulevilo. Každopádně se vrháme do lovení nových nadšenců. Úkol je to nelehký, sítě máme sice široké, ale kdo chtěl běžet, už někam patří, dalším se to kryje s jinými závody, nebo si netroufají.

    To bychom ovšem nebyli my, abychom to nedali! Nakonec jsme tedy ve složení: já, Davito Pejšek, Robert Urban, Dita Bosch, Casey, Evička Fisherová s Bobem, Roman Zahradníček, „mizuňák“ Jirka Čepura (mimochodem ten na otázku, zda s námi nechce běžet, vypálil během vteřiny, že jo!), Al Ex a klucí z Running Mallu Honza Hazucha s Pavlem Soukalem.

    První meeting v Pizzerii Kmotra ukazuje, že „prdel si sedla na hrnec“, a byť se mnozí vidí poprvé, atmosféra je báječná. Cíl máme stejný: zdolat limit, nezranit se a užít si to.

    Nepřipravený jelito? Tentokrát ne!

    Teď už jen zbývá rozdělit jednotlivé úseky. Štafeta musí běžet ve stejném pořadí, kdo běží první, běží rovněž třináctý a pětadvacátý. Díky hloubkové analýze a výpočtům doktora Urbana to nakonec nad obědem v indické restauraci vymyslíme na výbornou s tím, že i složení aut je více než sympatické.

    Přibližně týden před samotným závodem mě spolu s přímořským vzduchem na Sardinii ovívá také běžecká motivace. Ke svému vlastnímu údivu vstávám časně ráno a skoro každý den pobíhám po pobřeží. Původně jsem se bála, že se mi běžecké boty nevejdou do batohu a já se na Vltavu vrhnu tradičně jak nepřipravený jelito.

    Víkend V se blíží. Facebook plní výzvy, že týmy shání doplnění. Trochu nervózně očekávám, až mi někdo od nás napíše, že si vyvrknul kotník, dostal angínu nebo na to prostě kašle.

    Je pátek, část týmu míří vstříc šumavským lesům a nikdo nic nehlásí. Doufám tedy, že se potkáme i na trati. Původně jsme si mysleli, že budeme vybíhat jako jedni z prvních, tedy po šesté ranní, ale z výpočtu organizátorů vychází až desátá a šílené časy. Třeba že bych měla desítku běžet 45 nebo 50 minut. Nejsme ale jediný tým, který si stěžuje, a tak je vše přepočítáno a my vystartujeme v 9.30 s odhadovaným finishem v 18.33. Závod končí ve 20 hodin, vata hodinu a půl není moc sexy, ale jelikož časy jednotlivých běžců vypadají už reálněji, pokud se nic nepo…, musíme to zvládnout.

    Sehnat ubytování pro čtyři lidi na Kvildě si vyžádalo asi deset telefonátů last minute, všude plno. Ale rovněž jsme nakonec sehnali. Ubytovat se (byť majitele a celé ubytování hodnotíme poněkud uboze), vyzvednout startovní čísla a trička, pořídit pár fotek a samozřejmě se navečeřet! Trochu poblbnout na pokoji a spát. V místní posteli, nejspíš i díky horskému vzduchu, se spí báječně! Pouze Aleš, který ulehl na zem do spacáku nebo Robert, který složil hlavu na přistýlce, to nemohou potvrdit.

    Snídáme osvědčené nakopáváky: ovesné kaše, rýžové nákypy, mažeme se EFFFInami, dumáme, v čem poběžíme, instalujeme startovní čísla. Aleš málem dostal místo dvanáctky čtyřku, ještěže si bystrý Robert všiml!

    Loni závod propršel, dnes nás vítá azuro a slunce. Ke startu to máme asi dvě minutky chůze, Robert se rozcvičuje, fotíme, sdílíme, fandíme. V 9:30 pak Rob ovládá čelo startovní desítky a mě organizátoři vezou na druhý úsek. Atmosféra je tu moc příjemná, s ostatními běžci člověk vstoupí do řeči cobydup. Pobíhám, poskakuji, běžecká abeceda, nakonec ještě odhazuji dlouhý rukáv, dělá se opravdu teplo.

    Za chvíli je tu už Robert a společně se řítíme z kopce. Jeden úsek mu byl málo, a tak doprovází ještě mě. Nepřepálit začátek, radil trenér Michal, a tak letím tempem, které je mi spíš cizí. Vrací se mi to za chvíli, kdy musíme na pár desítek metrů přejít do svižné chůze. Po tradičně kritických pěti kilometrech se mi ale už běží lépe. Taky Robert málem přišel o klíče od auta, ještěže mám šnečí tempo a běžec za námi je našel a dohnal nás.

    Chce se mi zvracet. Budu to muset vzdát?

    První desítku mám za sebou a na další předávce už čeká Dita, zatímco my se jedeme setkat s autem číslo 2, abychom jim předali startovní čísla a trika. Z týmové komunikace na WhatsAppu chodí uspokojivé zprávy, že všichni jsou tam, kde mají být. V autě číslo 2 sedí Jirka, Casey, Honza a Pavel. Pozdravíme se, poklábosíme a pak už vybíhá Casey. Zatím se držíme časového plánu, dokonce pár minut stahujeme.

    Teď poběží kluci a naše auto se vydává za poslední skupinou ve složení Evička, Bob, Davito Pejsek a Roman. Potkáváme se s nimi na benzínce v Rožmberku. Evička připravila řízečky, dokonce koupili i kyselé okurky! Týmové zázemí je dokonalé. Obohatíme i třetí auto a pak v místní restaurace obědváme. Na to se vracíme k pumpě, kde máme dost času se poflakovat, odpočívat a vychutnávat si zmrzlinu, Aleš poběží až před devátou večer.

    Čas držíme stále v dobré rovině. Aleš už musí mít povinnou noční výbavu, reflexní vestu, čelovku a blikací pásek. Podobně vybaven je i Roman, který mu předává štafetu. Zatímco Aleš z rožmberského náměstí vybíhá, přesunujeme se do Zátoně, odkud podruhé vystartuje Robert a po něm jsem na řadě já.

    Jenže po cestě se mi udělá brutálně špatně, začne mě tlačit oko, hlava mě třeští, motám se, polévá mě pot. Budu zvracet? Něco špatného jsem snědla? Mám to z permanentního čučení do mobilu? Nebo úpal? Na chvíli (nejen) mě přepadají myšlenky, že nebudu moct pokračovat v závodě. Z toho je mi ale špatně snad ještě víc. Těším se na tuhle challenge hodně dlouho, je to pro mě vrchol všeho, mám víceméně natrénováno, celé to punktuju… A pak bych to nezvládla?

    Alešovi úsek trvá podezřele dlouho, nakonec se dozvídáme, že zabloudil a musel se vracet, přidal si kilometry. Alespoň mám čas se oživovat. Píšu trenérovi Michalovi, co mám dělat. Radí chladit zátylek. Zatímco Robert běží, ležím na láhvi se studenou vodou, piju, zhluboka dýchám, podřimuju. Pak se mi jako lusknutím prstu a zázrakem dělá dobře, vše nepříjemné mizí a já skutečně mohu vyběhnout vstříc nočnímu úseku. Je něco kolem půlnoci. Aleš se rozhodl, že mě nenechá běžet samotnou, Robert se zase přidá k Ditě. Hodní kluci! Jak jsme běželi tmou a samotou, být tam bez doprovodu, asi mi není úplně příjemně. Tím spíš, když pak míjíme dva podnapilé výrostky vracející se z hospody.

    Já každopádně běžím za Michala, v duchu mu děkuju a soustředím se na běžecký styl. Moje mantra je „prsa, koleno, odvalit“, stále dokola si to opakuji. Nakonec se mi běží fantasticky a devět kilásků uběhne jako nic. Na předávce už na nás čekají dvě posádky auta, od nichž sklidím potlesk a uznání, že jsem přes své málem umření nakonec běžela.

    Óda na trenéra Michala

    Nejlepší trenér je člověk, který vám srovná hlavu, když po půlmaratonu bulíte jak želva, že s tím běháním můžete seknout. Kterýmu můžete v jedenáct v noci uprostřed Vltava Runu napsat, že se asi poblejete a co s tím. Nejlepší trenér s váma nejen vypiluje styl, ale je to i blízký kamarád, spřízněná duše. To je Michal Vítů z Running Mall! Michale, díky za vše!

    Asi v půl druhé dorážíme do Týna nad Vltavou, kde je pro nás vyhrazena sokolovna s nepřetržitě fungující hospodou, doplňujeme energii, večeříme. Pak rychlá sprcha a alespoň na chvíli zdřímnout.

    Vstáváme přesně za 3 hodiny 20 minut, to nám musí stačit. Usnout ale není jednoduché, vedle pořád někomu zvoní budík, někdo se bezohledně nahlas baví. Běžci přichází a zase mizí. Přesto si trochu odpočineme. Ráno se dozvídáme, že rychlí kluci Pavel s Honzou nahonili cenné minuty. Že auto číslo 3 si spletlo místo předávky a dorazilo se zpožděním. Vůbec jim nebylo divné, že jsou kolem úplně sami. Naštěstí jsme přišli jen o pár minut.

    Aleš vybíhá kolem osmé ranní, ale ještě nás čeká asi půlhodinka v autě. Vléváme si do žil život kafem. Pro změnu je nevolno Ditě. Všichni se modlíme, abychom si před ranním úsekem došli na velkou a nepotkalo nás to na trati. Jsme šikovný, daří se.

    Osobáky se dělají samy, když to člověk může pustit z kopce

    Po Alešovi zase běží Robert, na to já, poprvé sama. Ale nebloudím, trasa je velmi dobře značená. Mám dobrý traťový profil, a tak se celkem rozbíhám. Přestože jsem ještě před chvílí měla totálně ztuhlé nohy, povedlo se mi je rozhýbat (zase díky Michalovi za jeho rozcvičkové rady). Jakmile ale přijde trochu mírný stoupák, funím jak kanec a tempo rozhodně neudržím, dokonce na chvíli přejdu do chůze, abych nahodila dech. Moje auto v jednu chvíli popojíždí kolem mě a povzbuzuje. Zrovna v kopci. Fakt super, nemůžu polevit. 

    Zase jedu svoji stylovou mantru, poslední dva kiláčky se pak jen řítím z kopce. Musím dávat pozor, kam a jak šlapu, abych si nenabila čumák. Pak už slyším povykování, to bude asi blízko předávka. Dělí mě od ní jen most. Cílová rovinka, takže zase přidám na rychlosti. Uff, jsem tam. Nakonec jsem oproti odhadu stáhla asi šest minut a podle Polaru si vytvořila „best average pace!“ Tož osobáky se dělají samy, když to člověk může pustit z kopce.

    Mám to komplet za sebou, štafetu předávám Ditě a autoposádka popojíždí dál. Čekáme na Ditu a uklízíme bordel v autě. Zpocené oblečení, několik párů bot, prázdné lahve od vody. Napadá mě, že přeskočím do druhého auta, abych vyfotila také zbytek týmu. Poté, co Ditka předává Caseymu, nasedám tedy k Jirkovi a Pavlovi s Honzou. Mám sice dobré nápady, ale trochu prvnímu autu závidím, že se mohou osprchovat a hlavně najíst. Dávám si alespoň proteinovou tyčinku. Naštěstí je na další předávce možnost se schovat v budově bývalých smíšených potravin, otřít se a převléknout se do suchého. Organizátoři jsou opravdu vstřícní!

    Caseyho střídá Jirka, fotím a pak zas jedeme dál. Dozvídám se, že jsme s Ditkou nebyly jediné, komu bylo zle. Proběhlo zvracení na trati a díky nepříjemným serpentýnám i během cesty autem. Cestou na předávku se trochu ztratíme, naštěstí se ale zase rychle najdeme a stíháme. Poněkolikáté děkujeme mobilům a navigacím. Jak bychom to asi zvládali bez nich? Díky nim se totiž i informujeme, kdy bylo komu předáno, sdělujeme si historky, zážitky, smějeme se. Okolní příroda je fantastická, stejně tak trať závodu.

    Jirka, který doběhl, si to ale nejspíš nemyslí. Po patnácti procentním klesání přemýšlím, jestli to s ním švihne nebo jednu švihne mně za to, že na něj tenhle úsek vyšel. V ten moment se však vzpamatuje a celý závod si moc pochvaluje. Může porovnávat s podobným závodem Od Tater k Dunaji, a my jsme prý lepší.

    Teď běží Honza Hazucha. Povede se mu zabloudit hned pár metrů od předávky, kdy přehlédne šipku jak kráva. Naštěstí si to včas uvědomí a vrací se na trať. My se mu ale samozřejmě strašně řehtáme.

    Líbil se ti článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Další předávka je na Živohošti. Zatímco jinde byli vůči běžcům vstřícní a nebyl problém dojít si kdekoliv na záchod, v místní restauraci se rozhodli vydělávat na nebohých závodnících a za toaletu chtějí dvacku. No nic, jdu do už asi po dvacátý do přírody. V cíli vyfotím levitujícího Honzu, ten předá štafetu Pavlovi a jedeme se potkat s poslední grupou. Všichni se radují, že už to mají za sebou. Časová ztráta je asi 20 minut, limit stíháme.

    Pavel předává Davidovi, já přeskakuju do auta k Evičce a blížíme se ku Praze. Úseky se začínají zkracovat, na Evču pak zbývá „jen“ 5,5 kilometrů. Odhaduje, že jí čeká pohodový úsek, ale nakonec přece jen láteří nad kopcem.

    Dáváme si chlazeného ovocného Birella, Bob má před sebou svou poslední desítku. Organizátoři nás varovali před ucpaným úsekem mezi Davlí a Zbraslaví, ještěže Roman chytře vymyslí, jak to objet. Na další předávce se totiž dozvídáme, že zácpa byla velká a někdo musel na štafetu čekat i patnáct třicet minut. Dobře to vyřešili i ti, co přejeli vlakem.

    Za rok znovu, v září do Valtic

    Auto číslo 3 už jede do cílového Braníku, Romana nabere Robert v autě číslo 1, jakmile vysadí Aleše. Máme z něj legraci, jelikož je po osmnácté hodině a on tak musí mít dle pravidel noční výbavu, přestože je stále brutální světlo.

    Za chvíli jsme už všichni u cílové rovinky, vyhlížíme Aleše a počítáme, za jak dlouho tu asi tak může být. Kamarádovi Michalovi Křenkovi, kterého tu potkám, dávám foťák, ať to naše vítězoslavné protnutí cílové pásky zdokumentujeme. Někteří tajně doufají, že se o cílovou pásku neporaní.

    Aleš se řítí, smějeme se, fandíme, cloumá s námi euforie. S rukama nad hlavou si užíváme posledních sto metrů a na krku netradiční medaili z netradičního závodu. Zvládli jsme to bez zranění. Je těsně před sedmou, takže za 33 hodin, 25 minut. Průměrné tempo nám vychází asi na 5:40 na kilometr.

    Uděláme povinné fotky na stupních vítězů, protože tady je vítěz zkrátka každý, a míříme ještě chvíli posedět. Pivo, jídlo, vtípky, nadšení, že to máme za sebou a že to bylo super. Ještě týž večer se shodujeme, že za rok to dáme znovu. Co víc, že v září poběžíme Lidový běh z Valtic do Prahy.

    Více fotek na Facebooku

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.