Poprvé jsem vyběhla se svou švagrovou. Naše první trasa měřila 3,5 kilometru. A po téhle trase jsme, s mnoha zastávkami, funěly jak nějvětší kuřačky ve městě ( a to ani jedna nekouříme). Pořád jsme si říkaly: "Ono to přijde, budeme to dávat líp a líp".
Já to vzala zodpovědně a studovala jsem na internetu i v papírové literatuře informace o správném stylu běhání, jak se vyvarovat zraněním, jak předcházet píchání v boku nebo v rameni a podobně. A opravdu. Výsledek se dostavil a brzy nám bylo 3,5 kilometru málo. Tak jsme trasu prodloužily na 5 kilometrů, později na 7 a ke konci jsem sama běhala i 11 kilometrů. Sice občas s nějakou tou zastávkou, ale za hoďku a čtvrt jsem byla většinou doma.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
"Co kdybychom se přihlásili na závody?" navrhla jsem švagrové a manželovi. Ťukali si trochu na čelo, ale nakonec jsme se přeci jenom všichni tři do Prahy na destikilometrový We run prague 2013 přihlásili a koncem léta jsme se nechali odpoledne od Žlutých lázní odstartovat Bárou Špotákovou. Vydržela jsem běžet celou cestu. Což byl můj hlavní cíl, a tak jsem byla strašně spokojená. Můj čas byl lehounce nad hodinu, ale udělala jsem si svůj osobáček, takže spokojenost nejvyšší!
O dva týdny později jsme v závodění pokračovali a vydali jsme se na desítku do Chrudimi. Zde jsem si udělala nový osobák. Sice jsem asi dvakrát šla, protože terén byl podstatně náročnější , ale i tak jsem si čas o dvě minuty zlepšila ( v cílové rovince jsem dokonce předběhla dvě dámy v mém věku... hohohooo!). V cíli mě objal manžel, který doběhl pár minut přede mnou a mně se chtělo brečet. Vyčerpáním a spokojeností.
Letos jsem se o jednom tropickém červnovém víkendu zúčastnila běžeckých závodů na 10 kilometrů ( ze kterých se nakonec vyklubalo jen necelých devět a já si bezprostředně po doběhu myslela, jakej jsem si neudělala osobáček) . Kamarád doběhl s parádním časem, a protože se mu závodní atmosféra líbila, přihlásil se i na závodních 10 kilometrů do Liberce. Já jsem tuhle kopcovitou trasu ale odmítla, protože se mi nechtělo platit za kopcovitý terén, který bych uběhla za bezesporu tragikomický výsledek a ještě by to se mnou kleplo... a pětikilo by bylo v háji. Kamarádka mi ale poslala internetový soutěžní odkaz, na kterém bylo možné po zodpovězení soutěžní otázky vyhrát startovné. "Mariko, já jsem zvyklá běhat po rovinkách, tohle je podle informací nejnáročnější trasa z celé Runtour, neblázni. Vždyť bych to tak akorát ušla, ne uběhla," smála jsem se. Ale protože jsem soutěžní tip, koncem týdne jsem na soutěžní otázku odpověděla, ale nedoufala jsem, že by mě mohli vylosovat.
V pondělí po obědě, když jsem dala syna spinkat a otevřela jsem e-mail, jsem se musela zasmát: „Dobrý den, stáváte se jedním z našich 3 šťastných výherců volného startovného na RunTour v Liberci." No, tak to je pecka. Píšu Marice smsku a manželovi nadšeně volám, že máme plán na sobotní odpoledne.
Ve čtyři hodiny se startoval závod na 5 kilometrů. Běželo se po nezpevněném terénu v lese. Úvodních asi 1,5 kilometru bylo neuvěřitelné převýšení, dloooouhýýýý, tááááhlýýýý kopec. Na 2,5 kilometru byla občerstvovací stanice, kde se podávaly kelímky s vodou, pak se běželo nastřídačku po rovince, z kopečka, do kopečka a tak pořád dokola a závěr pětikilometrové trasy byl půlkilometr do kopce, takže nic příjemnýho.
My, co jsme běželi hlavní závod od 17:00 hodin 10 kilometrů, jsme tuhle trasu museli podstoupit dvakrát. Deset minut před startem jsem se šla zařadit na startovní "rovinku". Marika šla se mnou i s foťákem, aby vše zdokumentovala. Chvěly se mi ruce, tepovka na sporttesteru ukazovala 95 tepů (standardně mívám v klidové fázi mívám okolo 75) a já cítila, jak stoupá adrenalin.
Najednou startování:" Tři... dva... jedna... prásk ! Skupina asi 430 běžců se pomalinku opatrně rozeběhla. Nebylo kam chvátat, neboť nás hned na začátku, jak jsem už psala, čekalo prudké stoupání. Běžela jsem do kopce sice krokem, ale běžela. V uších jsem měla puštěný seznam pohodovek, aby mě neznervózňovalo moje funění a dusot ostatních běžců. HA! Už nebudu první, kdo z běhu přejde do chůze. Na tohle vždycky při závodě čekám, až uvidím, že někdo jde, teprve pak, až je mi " nejhůř", přejdu do chůze, ale řeknu si, že jsem to nevzdala jako první. I přes hudbu v uších slyším kolemběžcího pána ve středním věku, jak hlásí: "Máme první kilometr za sebou, já to tady znám". "Všeználek", povím si, ale informace se hodila.
K občerstvovací zastávce je to po mírném seběhu zase do kopce. Malý chlapeček drží dva kelímky a nabízí běžcům. I když vodu ještě nijak razantně nepotřebuju, stejně si kelímek s úsměvem a poděkováním vezmu a trochu svlažím hrdlo. Pak následuje seběh, rovinka, zase nějakej ten kopeček a já najednou začínám cítit bolest v pravé části břicha. No, to je teda gól. Na úseku, kde bych mohla PŘIDAT do kroku, musím PŘEJÍT do kroku a rozdýchat. Málo vzduchu? Blbě, povrchově dýchám? Co to ku... je? Asi se nějakým vnitřním orgánům nelíbí otřesy?
Každopádně poslední půlkilometr první půlky závodu je masakrující. Začínám litovat, že jsem se přihlásila na desítku. To bych si ji dala radši orosenou, i když pivo nepiju. Navíc je trať před cílem napůl na sluníčku a já mám pocit, že mi svaly ztvrdnou nadobro. Musím se vzchopit a přejít do běhu, než se mi v chůzi podlomí kolena. Hele, Marika u trati! To mě nakopne. Směje se na mě a křičí, že už mám půlku za sebou! V běhu odpovídám, že teď už je to jenom kousek, a chci tomu věřit.
Jak se připravit jako rekreační běžec na závod? |
Jenže druhé stoupání už není tak optimistické jako první. Kopec ani omylem nevyběhnu. Nasadila jsem Indiánský běh a je to peklo. Nohy začínají docela pekelně bolet. Stehna zpropadený. Dostávají pěknej " záhul". Na občerstvovací zastávce už nenabízejí jen kelímky, ale i malé lahvičky s vodou. Drapnu ale jen kelímek a z kopce se snažím běžet s polopokrčenýma kolenama, abych mírnila sílu dopadu, krátím kroky... sice to vypadá, že běžím s něčím v gatích, ale funguje to! Břicho přestává bolet a dokonce běžím i rychleji. Tahle technika běhu se mi začíná líbit.
Zastavuju už jen na 8,5 kilometru na prodýchnutí - nohy zase tvrdnou. Sakra, honem, běž, v cíli čeká Marika! Nasadím pomalé tempo, ale běžím. Podél trati lidi tleskají, usmívají se, povzbuzují a najednou... vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, najednou mám tolik síly... stáhnu ruce v pěst a běžím. Ruce se dynamicky pohybují dopředu a daleko dozadu za tělo. Nohy zvládají kopec jako rovinku.
Sprintuju do cíle poslední stovku. Dokonce předbíhám jednoho závodníka, který mě předběhl pod kopcem. Neuvěřitelný, co to bylo? Bonus z hůry. Probíhám cílovou bránou! Marika mačká spoušť foťáku, objímá mě a mně se chce brečet. Myslím, že jsem měla i slzy v očích. Byla jsem tak šťastná, že to mám za sebou!
Zvládla jsem 10 terénních kilometrů na nejnáročnější trase celé Runtour 2014. Paní organizátorka mi sundává měřící čip, já sahám v cíli po banánu, jablku, vodě a ionťáku... trochu se do mě pouští zima, ale jinak je mi najednou báječně.
Najednou mě nic nebolí. Něco jako poporodní stav. Zvládla jsem to celé za 1:01 hod. Maximální doběh jsem měla v hlavě "povolený" hoďku a čtvrt, takže jsem byla neuvěřitelně šťastná. Takovejch vyplavenejch endorfínů ... z těch jsem žila ještě další týden.
Za tři týdny mě a manžela čeká náš druhý ročník, We run Prague - 10 kilometrů historickým městem. Včera jsem se byla proběhnout a desítku jsem zvládla za, svůj zatím nejlepší čas 51 minut. No tak tohle, kdyby se mi podařilo v Prahe, tak snad radostí skočím do Vltavy. O týden později snad vyjde 10 kilometrů v Liberci a na ty jsem hodně zvědavá, jestli se ukáže, že jsem se za ten rok (ne)zlepšila.
Za ty dva roky jsem se do běhání docela slušně zažrala, zjišťuju, že je to fenomenální způsob relaxace mysli a drilu pro tělo. A člověk má, aspoň se mi to daří, pořád možnost se zlepšovat. I´m loving it!
