Že bych mohla někdy v životě uběhnout 42,195 km, vzdálenost kterou spousta lidí neujede na kole, by mě před pár lety, co? Ani ve snu nenapadlo! Ale není to jen o dnu, kdy běžíte. Jsou to ty měsíce tvrdé dřiny, pravidelné tréninky, dostatek odpočinku a při dítěti v neposlední řadě podpora v rodině.
Běhat jsem začala od roku 2009. Začátky byly i pro mě krušné - po pár metrech mě píchalo v boku. Ale to mě neodradilo. První závod na 10 km jsem absolvovala v roce 2010. Pak následovaly další. V roce 2012 první půlmaraton, který byl v mém běhání jakýmsi mezníkem. Téhož roku jsem otěhotněla a dopřála si devítiměsíční běžeckou pauzu. Ale hned po šestinedělí, ačkoliv jsem plně kojila, už jsem opět pravidelně nazouvala tenisky.
Jakmile jsem půl roku po porodu zdolala svůj další půlmaraton, byl další cíl jasný! Dala jsem si rok na přípravu. Když běžet maraton, tak bylo důležitou otázkou který. Hodně běžců si zvolí ten pražský. Je po rovině, tudíž se dá zaběhnout dobrý čas. A je tam spousty fandících diváků. Já tuhle možnost ale hned zavrhla. Nemám ráda davy, fandící diváci mě spíše rozptylují a ruch velkoměsta mi nevyhovuje. Chci raději běžet v terénu, řekla jsem si. V úvahu tedy připadal maraton okolo Boleváku, který je sice po rovince, ale stále dokola. To by bylo ubíjející, to ne. Rozhodla jsem se tedy pro BAROKO MARATON v Plasích. Běžecké články uvádí:
„CHCEŠ-LI OCHUTNAT PRAVÝ MARATON, běž BAROKO MARATON.“
Začala jsem se tedy připravovat. Poctivým tréninkem mi byly všechny závody, které jsem si zaběhla. Velkou zkouškou byl závod na 33 km, který jsem běžela v květnu, abych si vyzkoušela, jestli na to vůbec mám, protože počty naběhaných kilometrů měsíčně u mě rozhodně nikdy nedosahovaly doporučených 200 km jako minimum!
Trénovat při dítěti není zrovna jednoduché, ale zvládnout se to dá. Důležitá je podpora v rodině. Když jsem začala podrobněji studovat tréninkové plány na maraton zdálo se mi to jako strašná věda. Rovnou jsem je zase zavřela a nechala to na svou intuici, kterou se v běhání řídím vlastně od začátku a nikdy mě nezradila. Co jsem na mateřské, tak jsem musela tréninky omezit ze čtyř na tři výběhy týdně. A to se vlastně nezměnilo až do dne D. (V době nejintenzivnějšího tréninku jsem pouze jeden trénink běžela rychlejším tempem a jeden delší výběh - 15 až 20 km.) Týden před maratonem jsem trénink úplně vysadila a „ležela“ formu - je důležité být dostatečně odpočinutá.
Až do dne před maratonem jsem byla úplně klidná. A přímo jsem se těšila. Noc před jsem nemohla spát, byla jsem nervozní a natěšená, asi jako dítě, když se poprvé těší k moři.
A JE TO TU...
„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“ Emil Zátopek
Na startu společně se mnou čeká skoro 600 lidí. Čtvrtina však běží půlmaraton. Zazní start a my, co jsme dále, stále ještě stojíme. Chvilku trvá, než se štrůdl rozpohybuje. Hlavně pomalu, v klidu, nepřepálit prvních 20 kilometrů, říkám si. Obkroužíme „zahřívací“ kolečko pro diváky a jde se na to. Nikam nepospíchám. Nikam se neprodírám. Běžím zvolna a cítím, že si to teprve teď začínám uvědomovat. Jsem z toho dojatá a vlhnou mi oči.
Než se půlmaratonci od nás oddělí, běžíme všichni společně - dosti nahuštěně. Hned dva kilometry za startem začne první stoupání, ale tentokrát mi přijde kopec nějak menší, než když jsem ho běžela naposledy při půlmaratonu. Prvních deset kilometrů běžím hodně zvolna. Užívám si scenérii a krásné krajiny. Každých pět kilometrů následuje občerstvovačka. Na každé se do sebe snažím dostat kus banánu. Na občerstvovačce, kde se oddělíme od půlmaratonců, mi pořadatelé hlásí, že jsem třetí žena. Což je sice pěkné, ale ještě příliš předčasné k nějaké radosti. Ale bylo by fajn si pozici udržet. Z principu nemám žádné hodinky. Nechci se stresovat a jediný čas, který při běhání mám, je ten v mé hlavě.
Zdá se mi, že na občerstvovačku v Manětíně jsem příliš brzy. Jedná se o nejvzdálenější bod trati, někde na 20. kilometru, pak už by měl okruh zase ubíhat zpět. Mám dost sil, tak trochu přidám. Až do 26. kilometru se mi běží úplně lehce. Tak lehce, že mám chuť si ještě povídat s běžci okolo. „Docela rychle to utíká,“ komentuji to s běžeckým kolegou na trati. „Ještě ale nevím, co mě čeká,“ rychle dodám. „Nic pěkného.“ směje se běžec a má pravdu.
Pak to přijde. Velké, hodně velké stoupání. Někteří z běžců přede mnou zařadí i krok. Ale já se nevzdávám, sice ve šnečím tempu, ale přece jen ho vyběhnu. Dokonce někde za sebou ztratím i toho kolegu, kterého jsem se dlouhou dobu držela. Co jsem se ale stihla dozvědět, tak to byl zkušený maratonec, proto trochu uvažuji, že byla chyba mu utéct.
Pak chvilku běžím sama. To není moc příjemné. Tak se snažím doběhnout další skupinku běžců. To se mi podaří zhruba na 30. kilometru. Držím se jejich tempa, které začíná být trochu svižnější. Přichází další nepříjemné stoupání, takže do sebe hodím iontový gel. Pořád mám ale dost sil a před sebou jen 12 kilometrů. Což mi přijde úplně neuvěřitelný! Občas se na trati najde někdo, kdo tleská a fandí, i když běžíme především lesními cestami nebo údolím řeky Střely.
Líbil se vám článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Na 35. kilometru se postupně přibližuji ke skupince s druhou ženou. Je to motor, co mě žene. Takže ji nakonec předbíhám a ztrácím za sebou, i s dvěma dalšími chlapy, se kterými běží společně. Chvilku jsem zase sama. Dobíhám dalšího běžce. Má svižné tempo, ale musím se ho zuby nehty držet. Přichází 37. kilometr a s ním trochu krize. Začínám sledovat každý kilometr a cítit k téhle vzdálenosti neuvěřitelnou pokoru. Trasa už ale opět navázala na půlmaratonskou, kterou už jsem před třemi roky běžela, takže kilometry před sebou znám. Už jen 7 km! Vím, že už zbývá jen kousek, že už to dám. Zavěsím se přímo za kolegu a běžím mu doslova v patách. To mi hodně pomůže. Zvláště ve chvíli, co přijde další stoupání. Z kopce dolů běžíme vedle sebe. Zase si vyměníme pár dojmů.
Poslední občerstvovačku už míjím bez zastavení. Ceduli PLASY a cifru 40. kilometr vítám v euforii. Závěrečné dva kilometry si už vychutnávám a jsou to nejkrásnější 2,195 kilometru v životě. Do cíle dobíhám setinu minuty za kolegou, šťastná, že jsem druhá ze všech žen. V cíli už mě vítá manžel. Dcerka to zaspala. Mám pocit, že mi jdou nohy šejdrem do stran. Ptám se manžela na čas. 3 hodiny 40 minut? Nechce se mi věřit! Nakonec se ale dozvídám přesný čas: 03:36:38! Neuvěřitelný! V tak těžkém terénu.
Jsem šťastná, že se mi to povedlo, a krásný čas vnímám ještě jako bonus navíc. (Cíl byl pod čtyři hodiny) Splnila jsem si svůj sen a je to neuvěřitelný pocit! Druhý den po maratonu jsou pocity ještě jasnější. Nejen, že cíl je splněn, ale nebolelo to a užila jsem si to. (Tedy mám na mysli bolest během závodu, že jsem maraton běžela, mi nohy připomínaly ještě třetí den, ale maraton se neběhá každý den.) Tímto bych chtěla povzbudit všechny maminky na mateřské - opravdu to jde!!!
Napište svůj článek i VYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
