Jak jsem přemohla to „zlo“ jménem běh

  15:30
Vždy jsem tvrdila, že budu dělat jakýkoliv sport, ale běhání není pro mne. Tvrdila jsem, že běhání dokazuje starou známou „pravdu“: Sportem k trvalé invaliditě. A největším zlem v rámci sportování byl pohyb, kterému se říká BĚHÁNÍ…
Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Reuters

Vždy (tedy od té doby, co jsem ve věku cca 14 let začala trénovat karate, součástí kterého byl, v rámci tréninkového zahřívání, běh naboso v tělocvičně po dřevěných parketách) jsem tvrdila, že budu dělat jakýkoliv sport, ale běhání není pro mne. Tvrdila jsem, že běhání dokazuje starou známou „pravdu“: Sportem k trvalé invaliditě. Bolest kloubů, ztuhlé svaly. Mnohem lepší je jízda na kole, plavání a další „méně opotřebovávající“ sporty. Ztuhlost krku, či brnění v rukou při dlouhé jízdě na kole a „hektolitry“ vypité vody při plavání jsem brala jako nutné zlo, které doprovází každý větší či menší sportovní výkon, nicméně toto zlo mě vždy přišlo menší jako zlo, kterému se říká BĚHÁNÍ…

A tak jsem sportovala i nadále svým způsobem: kolo, plavání a sem-tam nějaký výšlap na vyšší kopeček Bílých Karpat, či Beskyd, co jsem ale nepovažovala za nějaký extra výkon, ale spíš za trochu delší či „vyšší“ (myšleno zdolaným převýšením) procházku přírodou, než tu, kterou si obvykle dopřávám při sběru hub, bylinek či lesního ovoce…

Nicméně, po „lenivé“ i když mírné zimě přišla nabídka jít vyšlapat pár vrcholů tatranských. A to se neodmítá, hlavně ne, když Tatry považuji za „mé“, jakožto jsem rodilá Slovenka i přesto, že jsem prochodila sice Nízké Tatry, ale na ty Vysoké se zatím jen zbožně dívala a měla k nim úctu a respekt… a v reálu se tam nikdy nedostala, na důvodech v této chvíli nesejde. Teď ale přišla ta chvíle. A zrovna, jako na potvoru, sice se zima mírná chýlila ke konci, ale kolo v tu chvíli nepojízdné, na krytý bazén se tak často (jako vesničanka) nedostanu… Co teď? Nemůžu přece utrhnout sama sobě ostudu před mými moravskými přáteli, že nevyšlapu ani pár desítek metrů nad chatu, aniž bych nebyla červená jako rajče těsně před hnilobou, když tvrdím, že každý Slovák (nepočítaje Žitný ostrov) má hory v krvi… V tu chvíli mne zavalilo obrovské břímě a vyvstala odpovědnost za reprezentaci celého  národa slovenského, který prostě nemůže se nechat zahanbit a své vlastní hory (samozřejmě s respektem k počasí a úctou k přírodě) pokořit minimálně tak jako ostatní, ne-li mnohem lépe.

A tak, s vědomím své mizerné kondice po zimních měsících, kdy mým největším sportovním výkonem bylo nasekání dříví do kamen na dvoře (i to přikládám spíše zásluhy mé kvalitní sekeře nejmenované značky, než mé síle), jsem se rozhodla.

A to ani ne tak zásluhou svou, jak mé přítelkyně… Sedíc u kamen, doporučila mě knížku od Harukiho Murakamiho: „O čem mluvím, mluvím-li o běhání“. Nevím zda-li znáte, či neznáte… já ji nečetla ale kvůli běhání. To ani náhodou. Motivace číst tuto knížku byla jiná. Pan Murakami tam totiž minimálně z poloviny knihy popisuje své psaní. A to je to. Také píšu. Sem tam. A tak jsem chtěla vědět, jak to dělá on. A on k tomu navíc běhá. A co víc, srovnává běh s psaním. Nebo spíš naopak, psaní s běháním… Že je to o vytrvalosti. I běh i psaní. A když se začne, tak se má pokračovat i když někdy se nutno zatnout. Je potřeba někdy zabojovat, protože někdy se nechce. Ale pak to naskočí a jde to. I to psaní, i to běhání.

Takže sedíc s knížkou u kamen jsem si řekla, OK, nejde to jinak. Musím vyběhnout.  Není jiného sportu, co bych teď mohla dělat (a funění v posilovně fakt za pohyb nepovažuji). Tak vyběhnu. Alespoň za humna. Nepůjdu po asfaltce, ať klouby tolik netrpí, a to půjde. A když to bude špatné, seknu s tím a budu zase urputně tvrdit, že běh je masochismus…

Předsevzetí zní, proběhnout se každé ráno, před tím, než pojedu do práce, protože tím tomu dám řád. Odpoledne po práci, znám se, bych hledala tisíce výmluv, proč se nejít proběhnout (třeba počasí, nutnost nasekat dříví, či udělat s dítětem úkol). Ale ráno… není možné se vymlouvat. Místo bohapustého labzování po domě, navléknout na sebe oděv běžecký, boty a jde se. Alespoň zefektivním mé ranní činnosti a nebudu jen tak zevlovat mezi kuchyní, pokojem a koupelnou. Jde se na to. Už zítra!

Ráno vstávám a stojíc před policemi s oblečením, dumám co na sebe. Zjišťuji, žádné takové věci nemám. V cyklokalhotech je blbost jít běhat, tamto cosi mezi nohama, co je pohodlné při jízdě na kole, při běhu nejspíš neocením, a triko také mám jen letní. No co už. Odradit se nenechám. Motivace Tater je veliká a břímě, že zastupuji celý národ slovenský před svými moravskými přáteli ještě větší. Oblékám co přijde pod ruku. Krom sportovní podprsenky a svrchní „no wind“ bundy, je to vše čistá bavlna. No, bude to legrace. Když se zastavím, či zmoknu, tak „prochladnu a zdochnu“, opakovala jsem si v duchu jednou dětskou říkanku. V zápětí jsem se uklidňovala, že stejně napoprvé to nebudu nijak přehánět a jdu to jen zkusit. A uvidí se. Kvůli jednomu pár minutovému pokusu nebudu kupovat rovnou výbavu za stokoruny či nedej bože tisíce. U botníku se zarazím, protože boty běžecké samozřejmě také nemám. V letních teniskách při teplotě kolem nuly to asi nebude to pravé… a tu mi padly do oka mé turistické polokožené polobotky merellky. Tak, alespoň neuklouznu až tolik na tom bahně, které na mé plánované běžecké trase být může a hlavně, jsou nepromokavé, což při ranní rose či spíš námraze se celkem hodí. Pohled do zrcadla mě sice rozesměje, ale neodradí. Po ránu mě i tak nikdo neuvidí, klidním své letmé zaváhání, nejdu sekat parádu do městského parku a těm pár srnkám, které případně potkám, je to fakt jedno.

Po asfaltce před domem jdu cca 50 metrů pěšky. Ne, asfalt je můj úhlavní nepřítel č. 1, po tom běhat nebudu. Ani za nic. I když jdu na túru, snažím se mu vyhnout co jen to je možné, protože mě pak po dlouhé chůzi po asfaltu bolí kyčle. Nechápu, proč spousty turistických tras jsou po asfaltu. No nic, toť jiné téma. Takže asfalt úspěšně za mnou a přede mnou krásná stezka mezi potokem a polem, kudy chodíváme s dcerou pozorovat bobry a která vede několik málo kilometrů do vedlejší vesnice s mírně zvlněným profilem (nepočítaje cca 20 metrů prudkého stoupání a pak velmi pozvolného klesání)… No, ale budu ráda, když uběhnu alespoň tam po ten strom v dálce, nicméně pro první rozběhnutí a otestování jestli mě klepne rovnou, nebo až další den, to stačí. Vystartuji, jako by mne někdo střelil brokem, po pár metrech dychčím jako pes chladící se s vyplazeným jazykem na slunci… Asi budu muset zpomalit, napadá mě… tak zvolňuji a strom se pomaloučku přibližuje. To dáš, už je to jen kousek. Super. Jsem tam. Zastavuji a vydýchávám se. Ještě to uběhnout zpět. Ale to i kdybych se měla doplazit. Po minutě vydýchávání se vracím zpět. Je to mírně z kopečka, co mě vyhovuje, nicméně začíná se mi v puse tvořit pachuť krvi. No, to je daň za to, že jsem to vůbec zkoušela. Na asfaltce zastavuji a docházím domů. Protahuji se a kontroluji čas. 10 minut. Tak to by šlo. Když dám každé ráno 10 minut, to není zas takový čas, abych se na něco vymlouvala. No uvidíme, jestli mě ráno bude něco bolet, zapíjím pachuť krve čajem a chystám se do práce.

Ráno nic. Nic nebolí. Dobrá, pachuť, nepachuť, dokud nic nebolí, budeš běhat, a až si spravíš kolo, pak to vyměníš, tu chvíli se prostě přemůžeš. Lépe běhat, než nic. Tak oblékám to co včera, nazouvám boty, ze kterých musím nejdřív oklepat bláto a jdu na to. Trasa stejná jako včera, nicméně vyběhnu volnějším tempem, ať mě neklepe pepka po pár metrech a za chvíli jsem u stromu, pár krát vydechnu a běžím zpět. Super, chválím sama sebe, dnes to bylo více na pohodu a pachuť krve je mnohem slabší. Další den znova a po chuti krve není ani památky. Tak fajn a zítra, si dáš to stoupání, ať trénuješ ty kopce, nařizuji si. Další den přibíhám ke stromu a dívám se na stoupání, které začíná hned za ním… Dám tě, nedám tě… hm… alespoň to zkusím. Vyběhnu do poloviny, druhou se vyškrábu. Co teď, zas hned dolů? Hm… to se mě nechce, tak zbíhám na druhou stranu, která se táhne pozvolna dolů k železniční trati a pak dále podél ní. Zběhnu doprostřed a brzdím při představě, že to budu muset vyběhnout zas zpět. Opět se vydýchávám a běžím zpět. Hm, cítím, že to byla více zabíračka, ale mám z toho dobrý pocit. Zítra to zkusím zas. Ale to už se mně čas běhání natahuje na 15 minut, kdy takto běhám po zbytek týdne. A pak mě to už nebaví. Stále stejná trasa, stejné škrábání se do kopečku, kdy se mě někdy fakt nechce. Škrábu se na hlavě a přemýšlím… Vždyť já můžu utíkat i na druhou stranu, do vesnice, která je na druhou stranu. A tam je to sice delší ta asfaltová část, co půjdu pěšky, ale jinak je to rovinka necelé dva kilometry do sousední vesnice. To bude super trasa, říkám si. A v duchu si říkám, že když uběhnu polovinu, tak budu borec. Protože zas tak blízko to není. Nicméně ani daleko, chůzí jsem to šla nejednou, ale se sběrem bylinek cestou mě to trvalo vždy tak hodinu. A tolik času po ránu fakt nemám.

Utíkám tedy na druhou stranu. Z kopců Ždánických lesů mě pozorují srnky, mávám jim a ony se zděšeně dávají na útěk. Stezka vede podél trati, jsou tu vzdálenostní ukazatele, tak budu vědět, kde je ta pomyslná polovina. Ještě stále není. Nicméně zapřu se a běžím, to dám, polovinu zvládnu a uběhnu tam i zpět celkem necelé dva kilometry. To budu fakt dobrá. To jsem naposled uběhla počítám ve škole u oblíbených dvanáctiminutovek nebo právě na trénincích karate. Ale teď, na rozdíl od té dávné doby, nic nebolí. Zatím. Doufám to tak zůstane, říkám si v duchu a držím si palce. Doběhla jsem do poloviny, vydýchávám a za chvíli pádím zpět. Paráda, říkám si potichu ve sprše. Do Tater zbývá dva a půl měsíce, jsem zvědavá, jestli to vydržím celou dobu. Nic se nedá dělat, reprezentace je reprezentace. Nemůžu trhnout ostudu.

Referuji průběžně mé ranní běžecké drobné úspěchy přítelkyni. „Jsi dobrá, píše mi, ale blázen. Takhle se nezačíná. Ale hlavně vydrž, když už jsi začala. A obdivuji, že jsi schopná ráno. Já bych u toho spala. A kup si boty.“

Já nespím, naopak, nakopne mě to. Hodně. Těch 15 minut běhu je pro mě ranní budíček. Hm… boty. Merellky se mně každodenní zátěží začínají rozpadat, přeci je už mám několik let. Mrzí mě to. Na lehkou turistiku to jsou fajnové botky. Nicméně budu muset zajet pro boty do Londýna, píšu přítelkyni, a to tak brzy nebude. Z její strany přišel vykulený smajlík přes sms. Tak vysvětluji: nediv se, po ránu je tolik rosy, případně námrazy, která se mě na botách pak průběžně topí, že mám boty díky tomu, že se již rozpadají, celé promáčené, tak potřebuji boty vhodné do anglického mokrého počasí…

Nicméně merellky slouží, ještě měsíc. A to už suverénně běhám až do vedlejší vesnice a zpět. Necelé 4 kilometry. Málem nevěřím sama sobě, co jsem schopna. Přítelkyně jde se mnou proběhnout mou trasu a upozorňuje mě: strašně rychle běháš, na to, že jsi začátečník, zpomal, jinak to dlouhodobě nevydržíš. Kontruji, že ráno mě prostě honí čas. Když se ráno zdržím, tak nestihnu vlak a do práce včas nedojedu, už i tak jsem ranní čas věnovaný běhání natáhla s rezervou na půl hodiny, tj vstávám dřív. Ještě dřív bych to už asi fyzicky nezvládla.

Rosy už ale bývá po ránu čím dál víc, resp. v noci někdy prší a obilí na poli začíná vzrůstat. Nic příjemné mít už po pár metrech v botách zcela mokro a prodírat se vzrůstajícím obilím. A navíc, čeká mě sekání zahrady. Seču kosou, což je po ránu, kvůli dostatku rosy, nejlepší. Přemýšlím co dál s běháním, dvakrát vynechávám a raději seču, ať mi zahradu nepohltí divočina. Takhle to ale nejde. Běh mi chybí. Nějak jsem si zvykla. Tak běhej večer, radí přítelkyně. No, to by byla má smrt, to jsem večer už tak utahaná z celého dne, že nemám šanci, odpovídám. Ale zkusím to. Protože sečení je sice fajn, ale do tatranských kopců mě nevytáhne. A ten pohyb nohou také nenahradí. U sekání se sice také fajn přemýšlí, ale běhání je trošku jiné. A navíc je fajn, jak mi všichni fandí. Srnky vždy stojí na svých pozicích na kopci a už neutíkají, jen stříhají ušima a pozorují, jak běžím… kdoví co si říkají, něco o bláznu, který běží, když ho nikdo nehoní. Sem tam zajíc, ale ti jsou lekaví, jen ten jejich bílý zadek poskakuje po poli. Nicméně, po ránu na jaře či na podzim (a nejednou i v létě) jsou mlhy. V jedno krásné mléčné ráno vidím vždy jen na nejbližší keř, tak 6-7 metrů před sebe, i vyskakuje na mne vždy další a další z té mlhy, nejdřív jako bledý stín, pak postupně více a více přidává černě do bílé mléčné kávy, a až je v mé úrovni, zcela ho rozeznám. Některé nižší, jiné vyšší, a zase nízký keř, cesta má jít rovně, ale on stojí jakoby na půl na cestě, hm, asi se nějakému keři ulomila větev. Blížím se, zakopnu, zanadávám a keř se rozeběhne, jsem blízko a on utíká na druhou stranu. Divočák. Brzdím, jak to jen umím a hrůzou zůstávám stát. Pro to ráno, bylo po běhání. Běhat v mlze, to si už příště asi rozmyslím.

K večeru ale mlhy nejsou. Tak že bych to zkusila odpoledne? Mezitím dostávám darem i přes mé protesty od přítelkyně běžecké boty. Pokud chceš běhat dál, tak je potřebuješ a nebudeme o tom diskutovat, uzemní mne rázně. Neprotestuji. Jsou úžasně pohodlné, nohy jako v bavlnce, běhám po prodejně tam a zpět, až se na mne (nejspíš neběhaví) zákazníci dívají podivně. Ale je to jedno, mám boty! Od této chvíle prostě už běhat musím. Jen najít ten správný čas, abych mohla běhat dál a bylo to příjemné, což už po ránu moc nebývá. Odpoledne hned po práci to také není ono. Vyčerpaná prací, navíc rodičovské povinnosti, jednou to jde, jindy ne, jednou je dítě na kroužku a já musím spěchat, ať ho stihnu vyzvednout, jindy dělá úkol a vypadá, to, že to zvládne samo, nakonec konzultujeme po celou dobu mé zpáteční běhací trasy, protože pak už bude moc hodin a má další povinnosti. Tak běž až úplně večer, já také tak chodím, je dlouho světlo, tak to bude na pohodu, radí mě má „guru“. Zkouším. Vybíhám kolem sedmé, kdy dítě najezené, nachystané do školy už jen vegetí u pohádky, čte či něco kreslí.

Polní cesta je už ale hodně zarostlá. Obilí ke kolenům švihá do lýtek a dělá nechtěnou masáž. Proto volím tu mou prvotní trasu. Nostalgicky se dívám na přibližující se strom a za ním převýšení. Vybíhám nahoru, v nijak šíleném tempu, kladu nohu před nohu, ani se nenaděju a už běžím po mírném svahu dolů. No, vida, kdo by to byl před časem řekl, povídám sama sobě v duchu. Běží se mě dobře, už jsem dávno přeběhla můj kdysi původní cíl zpřed více než měsíce a stále běžím, necítím větší námahu. Paráda. Vytyčuji nový cíl, kdy si říkám, že by nebylo marné doběhnout podél celé železniční trati až k farmě na konci té druhé vesnice, celkem tam i zpět něco málo přes 4 km. Cestou zpět musím zpomalit téměř do kroku jak se přede mnou vynoří můj oblíbený kopeček z pozvolné strany. Pomalu ho vybojuji, mám pocit z posledních sil, až na vrchol seberu poslední energii, z kopečka dolů a doběh domů. Přibíhám k bráně s dobrým pocitem, že jsem se za ten měsíc přeci jen někam dostala a sama pro sebe musím zkonstatovat, že to běhání není až tak strašné.

Nicméně po vyřešení časového problému kdy chodit běhat vyvstal problém jiný a to asfalt. Po dva týdny běhám k farmě a zpět. Dál ni krok. Asfalt. Úhlavní nepřítel č. 1. Svěřuji se s problémem mé přítelkyni. Tak to zkus, vždyť máš dobré boty, takové fajnové nemám ani já. No, ale jsou to přeci „trailky“ oponuji, ty se na asfalt nehodí. No nevím, říká mi, já myslím, že jim asfalt neublíží a směje se. Pár dnů ještě váhám, ráda bych běžela dál, denní světlo se prodlužuje a já končím vždy na hranici asfaltu, postojím, zadívám se toužebně do dáli, kam se mírně vlní asfaltka jako had až dál do nitra Ždánických lesů a kam já „nemůžu“.

Další den si trasu prodlužuji lesem. Slunce již zapadlo za kopce, na lukách světla ještě dost, ale v lese je šero. Les se začíná probouzet do svého nočního života, houkají sovy, v křoví to šustí, dlouhé stíny děsí. To nebude to pravé ořechové, říkám si v duchu a další den zastavuji opět na nepřátelské hranici. Tak nic nedá se jinak, zkusím to, zhluboka se nadechnu a udělám první běžecký krok po asfaltu, pak druhý, třetí… Vnímám každý svůj krok, každý pohyb, dopad, pozoruji v čem je to jiné od běhání po terénu. Je to každopádně rovnější. Nezakopávám, nesleduji každý centimetr cesty abych si nerozbila nos a mohu více vnímat okolí i sama sebe. To, jak běžím, jak dýchám, jak zní večer a jakou má barvu a vůni. Po sto metrech to točím, v hlavě mi bliká kontrolka: Nepřežeň to, víš jak to bylo tehdy, také tě vše bolelo až po pár hodinách po tréninku či ráno. Ano, pamatuji si to natírání kolen a někdy i kyčlí a úpění v posteli a to mě bylo o dvacet let méně. Nicméně, teď mám dobrý pocit. Nepřítel (ten můj, vnitřní) byl poražen. Utíkala jsem po asfaltu. A celkem to šlo. Vlastně bylo to fajn. Příjemná změna po samém tom terénu.

Doběhla jsem, protáhla se a čekala. Osprchovala se a čekala. Rozečetla knížku a opět čekala. Už se mě chtělo spát, tak jsem čekat přestala a usnula. A ráno se dočkala. Dočkala se toho, že se nestalo vůbec nic. Nebolelo mě vůbec, ale vůbec nic. To je bomba, radovala jsem se v duchu, pomalu můžu začít ukrajovat metry i po asfaltu.

Ještě necelé dva týdny do Tater, vypadá to, že bych mohla mít něco natrénováno a ostudu si netrhnu, (nebo ne až tak velkou, uklidňuji se). Nicméně od doby, kdy jsem překročila hranici asfaltu se něco stalo. Něco ve vzduchu. Začalo pršet. Ne sice každý den, ale přeci jen. Poprvé jsem smutně hleděla z okna, a přemýšlela, co teď. Nevymyslela jsem nic, počkala až se setmí a šla spát. Druhý den to šlo, sice bláto lítalo jako od kopyt koní na Velké Pardubické, ale proběhla jsem se. Zablácená a spokojená, vstupovala jsem pod kapky ve sprše. Další den to opět nešlo. Přestalo pršet sice pár minut předtím, než obvykle vyběhnu, ale… Brodit se čerstvým blátem a kalužemi plnými vody, no, ať se nikdo na mne nezlobí, jako divoké prase jsem se nenarodila. A tak opět nic. Tímto získávám chtě-nechtě frekvenci běhání jednou za dva dny. I tak spokojenost. Dokonce větší. Mám pocit, že svaly tak nějak více fungují, když dostanou den odpočinek.

A pak přišel vrchol a důvod toho všeho snažení: mé Tatry. Tušíte správně, ostudu jsem si neutrhla a národ slovenský reprezentovala dostatečně a se ctí. Jaké to bylo v Tatrách nebudu popisovat, to by bylo na samostatnou kapitolu, nicméně, co se běhání týče, ještě bych si dovolila několik řádků k tomu napsat. Přišla jsem totiž z Tater s dobrým pocitem po dobře odvedeného výkonu. Den, dva jsem, co se pohybu týče, nedělala nic. Měla jsem totiž ještě pár dnů ztuhlé nohy, zjevně při vysokohorském výšlapu zabírají ty svaly tak nějak ještě více komplexněji než u běhání a ke konci pobytu už byli cítit.

Prostřed týdne, jsem začala zakopávat o běžecké boty. Zvedla je a uklidila do botníku. Další den jsem k večeru seděla na lavičce na zahradě a nevěděla coby a říkala si sama pro sebe: „Co teď?“ jen tak jít běhat? Bez cíle, bez motivace? Přeci nejsem blázen, abych běhala jen tak, mám dost práce přeci na zahradě, je jaro, je potřeba přesazovat, sázet, zastřihávat, obnovit polorozpadlé vyvýšené záhonky na salát. Je toho dost. Ještě pár dnů jsem to vydržela, ukojit své chutě kompenzací prací na zahradě.

Mezitím se na mne začali valit „věci běhací“. Tam článek o běhání, jinde odkaz na Rungo.cz, v obchodě akce na věci na běhání, na FB vidím, jak ten běhá, tam ten také, tam ta se chlubí prvními 5km, tak to uběhnu taky, proletí mi hlavou.

A pak to přišlo. Jdu ze zahrady a znovu po týdnu zakopnu o boty. Zakleju a dcera spěšně vysvětluje, že  v botníku hledá sandály. S úsměvem jí sdělím, že je to OK, jdu do pokoje, navleču na sebe věci, ve kterých chodím běhat, dám jí pusu a jdu. Do kopečku, do polí i na mou úhlavní nepřítelkyni asfaltku. Běžím a říkám si, tak proč ne, i když Tatry jsou už za mnou. Není to tak svazující, když si běžím jen tak pro sebe, zjišťuji, že nemusím přidávat na vzdálenosti, na rychlosti, nic. Jen tak si běžím, málem ani čas nesleduji, běžím, jen tak se mi hlavou honí myšlenky a už jsem dál, tak daleko, jak jsem ještě nikdy nebyla. Trošku se toho leknu, otočím to a s úsměvem na rtech, pomalu se vracím. Tak to je příjemné. Běžet jen tak z radosti, bez povinnosti splnit nějaký úkol (byť svůj). Pak začíná být teplo, já rozšiřuji běžeckou výbavu o trička a kraťasy, a často při běhání myslím na jeden článek napsaný cestovatelem a fotografem Petrem Horkým, kde se zmiňuje o tom, jak začal běhat on sám a jak nějaký badatelé přišli na to, že běh je pro člověka vlastně ten nejpřirozenější pohyb, co může dělat a byť se to nezdá, umíme vytrvalostí (ne rychlostí) doběhnout i psa či antilopu. A proto, píše se dál, jsme prý na takovém stupni vývoje, na jakém jsme, protože jsme prostě ostatní ne udolali rozumem, to mají i ostatní primáti hodně podobný, ale jsme je jednoduše „uběhali“ A já mu to již ráda věřím.

PS tak to jsou mé začátky. Teď běhám dál jak po terénu, tak po asfaltu a čím dál tím víc o běhání čtu a studuji, tím víc si uvědomuji, jak strašně špatně a šíleně jsem začínala, nicméně následky zatím (už to tak vypadá) nejsou žádné, až na to, že jsem se stala na běhání závislá. Nicméně je super, že jsem vůbec začala, až se sama tomu divím… A děkuji, že jsem byla schopna prolomit ten blok z puberty, že běhání mne zničí.

Napiš svůj článek i TY

Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

Psaní o běhání je někdy náročné.

Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

Marek

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...