• Jak jsem běžela z Plzně do Prahy

      8:30
    Mnozí moji přátelé mi řekli, že jsem blázen. Možná měli pravdu, ale běh z Plzně do Prahy pro mě byl zkouškou síly vůle a odhodlání. A výsledek? Když se chce, tak jde všechno!

    | foto: Klára Děkanovskápro iDNES.cz

    Nápad běžet z Plzně do Prahy vznikl na základě mého, ne právě dobrého psychického rozpoložení. Ihned poté, co se mi tato myšlenka zrodila v hlavě, jsem neváhala, zorganizovala si diář a od kamarádky si půjčila batoh. Na mapě jsem zjistila, přes co, že bych to měla běžet (píšu si to na papírek), připravila si sváču a vyrazila. 

    Start

    Trolejbusem přifrčím k Tescu na Rokycanské a čučím do mobilu. Nějak mi není úplně jasné, kudy odsud poběžím. Když zahlédnu turistické značení na Rokycany – 15 km, konečně vybíhám. Netrvá dlouho a musím sundávat bundu. „Hergot, ten batoh se nějak pronese.“ Sundávám ho ze zad a zjišťuju, že je rozevřený. Chvíli mi trvá, než zjistím, že zapínání nedrží. Co teď?

    Najdu sluchátka a provléknu je skrz šňůrky batohu, snad to vydrží. Adrenalin ve mně buší, zmáknu to? Najdu cestu? Stihnu se ubytovat, než se setmí? V tom se z batohu začne ozývat vyzvánění, začnu jej tedy rozepínat... Volá kamarádka: „Ahoj Klárčo, co děláš? Běháš? Běžíš do tý Prahy, jo?“ Kecám s ní a mezitím se protahuju. Domluvíme, uklidím telefon a běžím parádní cestou, než ztratím turistické značení. Orientuji se tedy intuitivně. 

    Dobře já, ukazatel na Ejpovice. Přebíhám přes křižovatku, díle už musím běžet po silnici. Batoh mi na zádech skáče, připadám si děsně svázaná, nemohu pořádně pohybovat rukama… Když proběhnu Ejpovicemi, čeká mě stoupák nahoru. Jelikož mi není silnice úplně příjemná, snažím se běžet po poli. Není to o moc lepší, ale naštěstí netrvá dlouho a jsem v Rokycanech. 

    Cestou necestou

    Zajásám a běžím k supermarketu, kde chci koupit vodu a provázek na zapínání batohu. Naštěstí seženu vše, co potřebuji a tuním si batoh. Sluchátka (posloužila dobře) měním za koupenou pásku. Dalším kusem pásky přitahuji popruhy batohu ke svému hrudníku. Naliju do sebe litr vody, sním višňový šáteček a mastím dál. 

    Nohy sice trochu ztuhly, ale já nemam v hlavě nic jiného než název další obce a tou jsou Svojkovice. Občas běžím po poli, občas na okraji lesa, občas po silnici. Na silnici nemám úplně dobrý pocit, což mě utvrdí i zatroubení (že by pozdravení?) kamioňáka v protisměru. Trochu sebou škubnu a probíhám Svojkovice. Za nima zabíhám do lesů, pak už moc neběžím, nýbrž jdu chroštím a narážím na potůček. Sundavám pásku z batohu, batoh hážu na zem a protahuju záda: aůůůů… 

    Koukám na Caledos: „Cože, teprve 21,5 km?“ Oukej, lovím banán, chvíli odpočívám, přeskakuji potůček a dál se prodírám chroštím. Chvíli trvá, než se dostanu zpátky na silnici. Ceduli Holoubkov vítám s otevřenou náručí. Probíhám kolem několika chlapíků. Smějou se na mě a povzbuzují, ať mi to běží. Taky se usměju a probíhám Holoubkovem. Trošku se začínám bát, abych to stihla ještě za světla. Ale věřím si a sluníčko mě popostrkuje vpřed. 

    Cesta do Mýta je nekonečná, začínám trošku bláznit, do kopce střídám běh s chůzí. Mýto! Fotím ceduli a po cestě do obce Kařez si lehám na poli a sleduji západ slunce. Jo, to je ono! Nádhera, je mi báječně! Vím, že už to mám za pár, ubytování plánuji před obcí Cerhovice v Bouchalce. Trapézy už mám odumřelé tak, že zasťiňují kyčle a lýtka. Proběhnu Kařez a ve stoupáku brečím vyčerpáním. 

    K Bouchalce dobíhám jen silou vůle. Starší dáma na recepci se mě ptá, zda mám rezervaci a zda jsem sama. Odpovídám, že nemám rezervaci, ale jsem sama. Má volné poslední dva pokoje, ale žádný z nich není jednolůžkový. Říkám, že se nedá nic dělat. Předkládám občanku a paní se podiví, že jsem z Plzně. Jak jsem se sem dostala? „Běžela jsem“, odpovídám. „Cože? To jste jako běžkyně?“ „Tak trochu“, směju se. Paní kroutí hlavou, nicméně mi dává dvoulůžkový pokoj se slevou. Plazím se tedy na pokoj, osprchuji se, protáhnu a jdu na večeři. Objednávám si kuřecí směs na žampionech s rýží a navrch palačinku s ovocem a šlehačkou. Sním to všechno, div ne s talířem a usínám s úsměvem na rtech.

    Druhý den

    Druhý den ráno se budím dříve než budík a zjišťuju, co všechno mě bolí a jak moc… Cítím stehna, lýtka a hýždě, alespoň ty záda polevily. Začínám balit a připravovat se na cestu. Nesmí chybět ani pořádná snídaně, kterou si nesu z domova. Na recepci potom vrátím klíč, rozloučím se a zapnu Caledos. Jauvajs, nohy mám ztuhlé jak dva betonové sloupky, snad to rozhýbu! Netrvá dlouho a přecházím do chůze.

    No, tak to nebude žádná sranda! Proběhnu Cerhovicemi a protahuju se. Před Žebrákem fotím hrad, slunce mě pálí do zad a začíná mi být konečně trochu lépe. Míjím ceduli obce a běžím do večerky pro vodu, banán a corny. Fotím ještě ovečky a zastavuji na sváču. Na poli vleže rovnám záda. Po čtvrt hodince odpočinku vyrážím dál. Běží se mi dobře, dokud nemusím do kopce, ten vybíhám jen do první třetiny, dále musím jít. Když míjím Bavoryni, troubí na mě starší pán ve žluté Fabii a naznačuje, jestli chci svézt. Kroutím s úsměvem hlavou. Těsně před Zdicema se historie opakuje, tentokrát chlápek v Avii. To vypadám tak zoufale? 

    Líbil se ti článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Zdicemi probíhám s představou, že v Berouně si dám něco dobrého. Fyzicky na dně se ocitám v Králově Dvoře – první úsek města je stoupák. Nutím se alespoň do rychlejší chůze. Z kopce to pak jde trošičku lépe, už je to jen kousek, a i když se zdá nekonečný, dočkám se. Zastavuji u OBI. Navštívím toalety a koupímsi v automatu slazené cappuccino. Sedám si s ním rovnou na parkovišti na obrubník a telefonuji. Po kapůču a banánu jako když do mě střelí a běžím do centra na náměstí, tam v infocentru kupuji pohled. Píšu ho na lavičce. 

    Nakonec se v Berouně rozhodnu ještě zdržet a dát si pořádné jídlo. No a co jiného než hamburgera ve vyhlášeném Black Dogs. Sice si tu připadám jako exot (zpocená, v běžeckém oblečení a zapráskanýma teniskama), ale co, obsluha to očividně přežila a já si skvěle pochutnala! Vybíhám dál. Po rozhejbání končetin se mi běží parádně! 

    Blížím se do cíle

    Parádně znamená, že necítím při každém doskoku svaly na nohou a trapézy také nejsou nejhorší. Probíhám obcí Vráž, z kopce mi to sviští a za Vráží mi moje morální podpora, která jede zrovna dnes na Prahu, nabízí ionťák a ledový kafe. Fajnově se mi běží až do obce Loděnice, kde mě pak čeká nechutný stoupák lesem. Silnice je úzká, klikatá a velké převýšení mě doprovází skoro až do Rudné. Uskakovat před auty do příkopu naštěstí nemusím. 

    Před Rudnou fotím ceduli a musím se usmívat, protože pak mě čeká jen Zličín (jak se mylně domnívám). Za chvíli se bude stmívat, proto se nutím do rychlejšího běhu, což se mi povede realizovat tak v půlce Rudný. Ani nemůžu uvěřit, jak je ta obec dlouhá! Zatínám zuby a zrychluju. Začínám si mluvit pro sebe. „Cíl je v dohledu. Houby, ještě Chrášťany...“

    „Oukej, to dám!“ V rychlosti nepolevuju. I Chrášťany jsou nekonečné, ale konečně vidím v dálce světýlka Prahy, jupííí! Už je skoro tma, takže právě včas…Fotím zastávku Depo Zličín a za tmy dobíhám se slzama v očích před Metropoli. 

    Volám mámě: „Mami, jsem tady.“ Slyším, jak jí ze srdce spadl balvan.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Jak jsem běžela z Plzně do Prahy

    P27e61t56r
    H92a51r36a40n47t
    Foto Smekám, pěkná porce km a odvahy. Jen kdyby byla mapka trasy, abychom si mohli představit kudy jsi běžela.
    K62l81á95r43a
    D65ě27k29a63n36o58v56s59k40á
    http://maplorer.com/permalink.php?file=2015-04-01_21_27_55_o_20150401122501-10071-data.gpx

    V diskusi jsou 2 příspěvky, poslední příspěvek 4. 4. 2015, 20:51



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.