• Ivana: O mém běžeckém orchestru aneb jak šel čas a kterak mě doběhl

      14:44
    Adidas Women's Challenge má ve zvyku rozhýbat líná těla. Naopak Ivana Bažantová-Jandová je aktivní žena, jejíž tělo se nyní dostalo do nucené odstávky. Kromě pohybu, ovlivňuje významně Ivanin život hudba, která se tudíž prolíná i do běhu a vyjadřování o něm.

    V pohybu vždy šťastná. Ivana Bažantová-Jandová | foto: archiv PIM

    Orchestr je těleso (rozuměj zde moje živoucí tělo). Podmínkou jeho fungování je dobrá souhra, zvládnutí potřebné techniky a kýženého výrazu. Cílem je prožívat i předávat krásu či radost a v zápětí ji přijímat zpět z náruče posluchačů.

    Můj malý orchestr mi hrával dobře už dávno, co moje paměť sahá. Nevím, kdy byl založen, ale mám doklad o jeho prvním veřejném provedení (Bože, už to bude pomalu padesát pět let!). Když se mu začalo dařit, dosáhl tedy patřičné úrovně, bral příležitostné kšeftíky, byl zván jako doplněk na různá společenská setkání, téměř každoročně se účastnil i nějaké soutěže, kde získal tu pohárek (třeba i s nápojem), tu papírové ocenění (nebyl to však papír směnný). Všichni byli nadšení, měli kariéru před sebou. Ta se však nakonec podařila jen asi dvěma vyvoleným, kteří se dali na sólovou dráhu (dirigent Hlavička a paní Rukavičková-Prstíčková, která hrála na různé klávesové nástroje). Dále se jeho členové setkávali nad duši oblažujícími partiturami spíš jen tak pro radost svou i těch druhých, občas nastudovali něco i na objednávku (případně z nutnosti, aby si udrželi nějaký status) a hrávali různé žánry: klouzavý pro bruslení, stále se opakující dvoudobý pro bicyklisty, svižný galop pro jízdu gardy jako za Franze Josefa, občas si zahráli Lehára (někteří ho chtěli stále opakovat, ale zkušební podmínky to nedovolovaly), střihli si jazz (to aby nebylo tak nápadné, že někdo pokulhává v rytmu nebo dokonce chce zahrát dobu jako první), dávali si i Bacha, při němž se však pěkně zapotili.

    Jak běžel čas, členové orchestru se pak nějak začali rozcházet, každý měl dost svého, někdo pilně pokračoval ve cvičení (třeba bratři Pažení, zvaní Bračové), nebo pan a paní Gamba (kteří se takto stali opravdovými gamblery, protože paní Nováková si vzala temperamentního Itala a musela s ním tedy držet krok). Zato pan Břicháček se stal odstrašujícím příkladem pro hudební mládež i pro své kolegy. Jakýkoliv part byl v jeho provedení jen šmíra, v pauzách (bylo jich dost, hrál na tubu) se cpal vším, co získal svým šmírováním kolem ledničky (prý jde s dobou, čímž praktikoval „dva v jednom“). Pan Lopatka trpěl bolestmi a otravoval tím celé své okolí, pan Kříž se úplně zasekával a odmítal spolupracovat. Pan Napnutý z Krče nebyl schopný se vůbec srovnat s podmínkami, které v orchestru vládly, a pořád se dožadoval nápravy. A co ženy! Paní Dušná při jakékoliv pasáži nebo zrychlení odpadávala a vydávala nepříjemné zvuky, paní Hlavičková, manželka pana dirigenta, skákala pořád na jiné řádky v partu,a tak se kvůli ní často zastavovalo, i když tvrdila, že to umí, že to má nastudované. Navíc spoustu členů orchestru nemohlo chodit na zkoušky, protože zaskakovali jinde, a to docela často. Zvláště paní Srdečná nebyla schopna odmítnout nikoho, kdo ji o výpomoc požádal, zatímco ve vlastním orchestru hrála pod psa.

    Paní Hlavičková však nosila všechny zprávy o dění v orchestru domů a sdělovala je panu Hlavičkovi, a to většinou v okamžicích, kdy se navrátil z turné, kde řídil jiná, ovšem světová tělesa. Vydržel to její komentování poslouchat několik let, ale pak mu došla trpělivost. Zahloubal se. Pln zkušeností, znalostí a s odhodláním se vydal jednoho dne opět na zkoušku svého milého ansámblu. Byl přijat s jásotem a nadějí. Sehnal novou zkušebnu, stanovil pravidelné povinné zkoušky i podmínky domácí přípravy, kontroloval stav nástrojů, vyjednal několik koncertů, přijal nového koncertního mistra (pana Fagiana, kterého přivedl pan Gamba) - a ejhle, orchestr začal fungovat zase jako za mladých let. Tak to vydrželo dvě sezóny, než se to začalo zase sypat. Paní Srdečná prožila v rodině životní šok, bratři Pažení zběhli na podnikání, pan Gamba začal hrát někde jinde na něco jiného (prý je šance získat víc peněz a navíc se u toho může také sedět), pan Fagiano přestal s orchestrem komunikovat a paní Hlavičková se z toho úplně zhroutila. Tak se orchestr zase rozeběhl, respektive rozutekl.

    Přečtěte si, jak Ivana prožívala maraton z pozice diváka.

    Padesátileté výročí orchestru bylo v nějakém plátku připomenuto malou notickou, aniž by se členové u této příležitosti vůbec sešli. Vypadalo to na smutný konec jedné kapely, ale...

    Jednoho léta poté se již unavený pan Hlavička svěřil paní Hlavičkové, že už toho hodně zažil a že si nechá celé léto pro ní a pro sebe, vždyť čas utíká a vlastně ani spolu moc nebyli. „A co tedy budeme celé léto spolu dělat?“, zeptala se paní Hlavičková. Dumali pár dní, padaly různé návrhy, až dospěli k myšlence, že spolu jim bylo nejlépe, když paní Hlavičková hrála pod taktovkou svého manžela krásnou hudbu v orchestru ve společnosti ostatních a dávali radost sobě i druhým. Touha spojit sebe i ty druhé a vůbec celý svět prostřednictvím ušlechtilých zvuků je přivedla k pocitu naděje a blaženosti. Aby toho dosáhli, svolali všechny bývalé členy a vyzvali i nové zájemce na prvního července. Přišla většina, někteří už trochu životem opotřebovaní, noví se zvědavostí. Elán Hlavičkových v nich zažehl jiskru odhodlání, starší i nové party krásných skladeb je nadchly natolik, že se se železnou pravidelností pustili znovu do práce. Stejně už je doma nikdo neposlouchal, takže ve zkušebně jim bylo příjemně, aspoň byla zábava a leccos se mohlo probrat. Nastolil se režim jako před lety. Samozřejmě to šlo zprvu ztuha, paní Dušná se opět pokoušela o své výkřiky, paní Srdečná často ťukala přerývaně smyčcem do pultu a žádala přestávku... Ale jak šel čas, orchestr se lepšil a lepšil. Pan Hlavička se s ním začal cítit pevný v kramflecích, zůstal u něj až do pozdního podzimu a napsal manažerům do jedné agentury, aby se ucházel o účinkování na velkém festivalu. Napřed nikdo neodpovídal (takový národní zlozvyk), až pak přišla ohromující zpráva. Ano, zahrajete na mezinárodním festivalu, který se v průběhu sezóny bude konat na více místech! Euforie a rychlé pasáže nebraly konce. Podmínkou bylo účastnit se přehlídky a předvést svoje nejlepší programové číslo. Co vybrat v Roce české hudby za virtuózní kousek? Symbolicky se zvolila předehra k Prodané nevěstě.

    Nastal den D, trubky se leskly, hobojista měl připravenu sadu strojků, kalafuny svištěly po žíních, tubista držel už měsíc dietu. Přehlídka dopadla výborně, padaly hlasy o nadprůměrnosti. Dirigent Hlavička byl spokojený a uvědomil si, že pro úspěch a osobní spokojenost nemusí jezdit ani za kanál, ani za velkou louži, že doma je to také skvělé. Hned druhý den bylo možné podstoupit ještě další předehrávku (jakousi servisní prohlídku celého tělesa, respektive jednotlivců i s nástroji). Byla to zabíračka, všichni se z ní pak zpocení ploužili domů se strachem, jak prospěli jako jednotlivci z celého ansámblového soukolí, které musí běžet jak hodinky. Dopadlo to celkem dobře, někteří dostali výzvu, jak si zlepšit prstoklad, nátisk, jak lépe využít bránice (k hraní na nástroj, ne ke smíchu). Na další zkoušce se ale začaly dít věci. Pan Zubatý pořád sténal, byl odulý a cukal sebou, pan Doseděl pořád stál, že nemůže dosednout, že ho trápí pozadí, pan Nožička pajdal na obě nohy a po zkoušce nemohl pořádně vstát, paní Srdečná chyběla, protože musela na opravnou prohlídku svého nástroje, a paní Čapíková, že musí nutně na operaci. Pan Hlavička jen lomil rukama a vykřikoval: „Vy jste mě ale doběhli! Vždyť zmeškáme první termín Pražského festivalového Bubnu, který se koná v dubnu! Jak se ta sezóna vůbec může rozběhnout? Vždyť to je běh na dlouhou trať a takhle se to nedá! A já do vás vkládal tolik naděje! Vy bando jedna nespolehlivá!“

    Zoufalost zachvátila celý ansámbl. Takové práce, takové odhodlání, taková šance. K dovršení všeho přiběhla po třech nedělích zkroušená paní Čapíková a s prosebným výrazem nejen v očích, ale i v celém těle a s třesoucím se hlasem pronesla pianissimo: „Pane dirigente, prosím vás, nezlobte se, připadám si jak černá ovce, ale já za to nemůžu, to ty malé kuňky, tedy buňky, ony se prý samy rozeběhly a prý se musí zastavit. Já teď budu, slibuji, měsíc pravidelně na zkouškách, udělám všechno, co mi řeknete, ale já pak musím znova na operaci. Nezlobte se na mě, já prý za to fakt nemůžu. I když ... já nevím... třeba jsem málo hrála...“

    Rozhostilo se ticho. Pan Hlavička zůstal nehnutě stát, stále ještě nakloněný nad paní Čapíkovou. Pak se narovnal, významně se rozhlédl po členech orchestru, usmál se na paní Čapíkovou a s klidem v hlase pronesl: „Vy to zvládnete a dobře zahrajete i potom, jako že se Hlavička jmenuju.“ Pak se obrátil k orchestru a nařídil: „Tak, vážení, a teď si dáme Vltavu.“

     

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.