Na startu prestižního závodu Hamilton Herald Around the Bay Race v roce 1906 se tomu indiánskému nýmandovi smáli. "Postavička, co vzbuzovala soucit, navlečená v plavkách, laciných keckách a s vlasy, které jako by někdo zkrátil tomahawkem," psal jeden z novinářů. Přihlížející se však neznámému běžci, na něhož se sázelo i v kurzu 500:1, nehihňali dlouho.
Závod na 20 mil (asi 32 kilometrů) devatenáctiletý přivandrovalec odnikud vyhrál v čase 1:49:25. Byl to rekord trati.
A neměl být Longboatovým posledním, celá jeho běžecká kapitola jím jen začínala. Ale nepsalo se v ní jen o časech a rekordech, běželo v ní i o rasismus a tlak sportovního byznysu.
Z vesnice do vesnice. A pak do velkoměst
Tom Longboat se narodil v roce 1887 v irokézské rezervaci Šesti národů, v kmeni Onondagů. Narodil se jako "Všechno", právě to totiž znamenalo jeho indiánské jméno Cogwagee. Rodina žila na malé farmě a Tom musel odmala pomáhat na polích i ve stájích, ale našel si čas i na lakros a běhal.
Vyrážel do sousedních osad a vesnic, honil se s bratrem po rezervaci a dával si s ním závody. Při jednom ho porazil, ačkoli jel bratr v koňské bryčce a vyrazil s půlhodinovým předstihem.
V roce 1906 si ho vzal pod svá křídla běžec z kmene Mohawků Bill Davis a pak už přišel zmíněný hamiltonský závod. A po něm další dvě výpravy indiána do velkého světa, nejprve na známý patnáctimílový závod Ward Marathon do Toronta a poté znovu do Hamiltonu na běh na deset mil Christmas Day Race. V obou misích zvítězil.
Pak se "Rychlonohý syn lesů" a "Indiánský železný muž", jak o něm psaly novinové titulky, vydal na v té době největší světovou běžeckou událost, bostonský maraton. Proti 125 soupeřům už někdejší drban v roce 1907 nastupoval jako favorit a sázkové kanceláře na něj odmítaly uzavírat jakékoliv sázky. Věděly proč. Longboat totiž závod vyhrál s těžkým přehledem. Jeho čas 2:24:24 byl rychlejší o pět a půl minuty než předchozí rekord a byl překonán až poté, co byla snížena obtížnost trati, takže za původních podmínek nikdy.
To už se fanfáry kolem Longboata rozezněly naplno. Tisk psal o "nejúžasnějším běžci, který kdy v Bostonu běžel", činitelé města Toronta, za které závodil, se předháněli v poděkováních za propagaci města. Torontské oslavy byly bombastické. Indiánský běžec objížděl ulice v otevřeném vozu s britskou národní vlajkou na ramenou, pohledy fascinovaných slečen mířily jen na něj, všude světlice. Město Toronto mu slíbilo vyplatit 500 dolarů.
Bylo to něco výjimečného, protože svět vrcholového sportu byl tehdy světem výlučně bílých, což měl osud ještě připomenout.
Kolaps na trati
Po Bostonu Longboat vyhrál, co mohl, a přišla výzva největší. Olympijské hry v Londýně roku 1908. Dostat se na ně vyžadovalo značnou diplomacii, protože mnozí zpochybňovali běžcův amatérský status. Žil totiž zdarma v hotelu svého trenéra a promotéra Toma Flanagana a neměl žádné zaměstnání, a i proto ho nakonec Amatérský atletický svaz Nové Anglie už v roce 1907 vyloučil ze svých řad. Ve finále pomohl trik. Flanagan zavedl pro Longboata obchod s cigaretami a s civilním zaměstnáním se cesta na olympiádu otevřela.
Vítězná však nebyla. Vyzradíme to rovnou: Longboat na 32. kilometru zkolaboval. Spekulovalo se o lecčems. Zaprvé o počasí, bylo pekelné vedro a závod nedokončila řada jiných borců. Ale hodně se mluvilo i o nepovolených látkách a nebyly to jen spekulace laiků a novinářů. Podle jedné verze měl za dopingem stát sportovní moloch, který by měl z Longboatova vítězství prospěch, podle jiné naopak konkurence.
Potvrzeno nebylo nic. Jisté je, že v běžcově životě se od té doby leccos změnilo.
Prodal mě jako koně
Ne, vyhrávat nepřestal, jen definitivně přestoupil do profesionálního sportu. A jen se stalo zjevným, že je jako běžec "primitivního původu" v jeho světě cizím elementem. "Směje se jako negr v záhonu vodních melounů," napsal o něm jeden novinář. Ne, nemyslel to zle, dokonce se považoval za Longboatova přítele: co je na tom zlého? Rasismus byl tak všudypřítomný, až nebyl vidět.
Kromě mnoha jiných čelil i obvinění z alkoholismu. Jeho dcera říká, že pil rád, protože měl rád společnost, alkoholik však nebyl. Závodníci (zleva): A. Meadows, Abbie E. Wood, Bill Queal a Tom Longboat
Začalo to, když se Longboat pokusil vyvléci zpod Flanagana, který mu vládl tvrdou promotérskou rukou. Nejprve se sám vykoupil ze smlouvy. Určitě to nemá ze své hlavy, lamentoval Flanagan, to jiní s tím indiánem manipulují, aby ho mohli oškubat. Nakonec se zase dali dohromady.
A Longboat vítězil. Například v prosinci 1908 v Madison Square Garden svého soupeře Doranda Pietriho uhnal tak, že v bezvědomí nedokončil. Odveta dopadla o měsíc později stejně, Pietri opět zkolaboval.
Na kolena šel ovšem i vyspravený tandem Longboat – Flanagan. Manažer běžce odprodal dál za dva tisíce dolarů. Longboatův komentář: "Prodal mě jako závodního koně." Flanaganův: "Odmítal poctivě trénovat."
Proto je potřeba říct něco o běžeckém stylu a zvyklostech rychlého indiána.
Sofistikovaný přístup "primitiva"
Vlastně se opravme, na hamiltonském závodu, který jsme zmínili v úvodu, se Longboatovi nesmáli jen kvůli jeho vybavení a ofině. Dojem na ně neudělal ani jeho styl. Většina tehdejších závodníků totiž mávala pažemi mnohem víc než dnešní běžci, zatímco Longboatův běžecký způsob byl mnohem uměřenější, podobnější dnešnímu.
Flanagan však mluvil speciálně o Longboatově tréninkovém systému. A nebyl sám, mnozí jiní křičeli spolu s ním: Vida, to ta indiánská lenost! O biologicky daném povalečství mluvil hlavně tisk, který se cítil podvedený pokaždé, když indián nesplnil svou národní povinnost ke Kanadě a automaticky nezvítězil, jak se od něj očekávalo.
Šlo o to, že Longboatův tréninkový režim neznal jen dny intenzivní přípravy, ale střídaly se v něm dny tvrdého a lehkého tréninku s dny na regeneraci, intenzivní běh s chůzí. Dnes žádné novum, tehdy anomálie. Kanadský atlet a odborník Bruce Kidd po sto letech Longboata brání: "Měl silný smysl pro vnímání vlastního těla, ctil sofistikovaný přístup k tréninku, který vycházel z irokézských tradic." Ostatně, flákač to věru nebyl. Denně nachodil přinejmenším dvacet mil a posiloval s činkami, dvakrát týdně se vydával na dlouhé běhy o různých rychlostech.
Asi i díky tomu byly obchodní známkou jeho běhů zdrcující finiše: byl schopen najít rezervy a soupeře bez milosti uhnat.
Z nýmanda hvězdou, z hvězdy nýmandem
Jeden čas se domohl toho, že se stál sám sobě trenérem, a šlo mu to k duhu. A mnoho velkých závodů měl ještě před sebou, hlavně duely s největším rivalem Alfiem Shrubbem. Vyvrcholily v roce 1909 před narvanou Madison Square Garden v souboji, který dostal označení "největší maraton století". První půlka patřila Shrubbovi, jednu chvíli vedl o osm kol. Po patnácti mílích začal Longboat nastupovat, po třiadvaceti byl pozadu už jen o dvě kola. Míli nato Shrubba předhání, a zatímco soupeř opouští vyčerpaně trať, dobíhá Longboat do cíle.
Pak přišla válka. Narukoval do ní a působil jako kurýr. Muž, jehož list Toronto Daily Star označil v roce 1908 za nespolehlivou bytost, která se teprve musí stát spolehlivým občanem a dobrým mužem, byl pro státní zájmy dvakrát zraněn, jednou dokonce prohlášen za mrtvého. Doplatil na to ztrátou manželky, která zprávě uvěřila a vdala se podruhé.
Válku však přežil, ale štěstí ho nečekalo. K běhu se nevrátil, střídal pracovní místa, pracoval i jako popelář, musel dát do zástavy mnohé své medaile, aby je už nikdy neviděl. Zemřel v rezervaci v roce 1949.
"Často jsem si říkal, že kdybychom jej nechali v rezervaci a brali ho ven jen na závody, dosáhl by ještě mimořádnějších výkonů," prohlásil jeden z jeho trenérů.
Jeho jméno došlo ocenění až časem. V roce 1985 vyplatilo město Toronto jeho dětem deset tisíc dolarů. Místo oněch pěti set, které mu tehdy slíbilo, ale nikdy nedalo.
Přídej se k nám na Facebooku a zapoj se. Rungo.cz můžeš tvořit i ty.
