Ona
Na Ponitrianské stovce Štěpán dokázal, že se nevzdává.

Na Ponitrianské stovce Štěpán dokázal, že se nevzdává. | foto: archiv Štěpána Koska

Hvězda Rungo.cz Štěpán: Na svém prvním ultra závodu skončil čtvrtý

  • 4
Závod Ponitrianská stovka absolvoval se zhmožděnou nártní kůstkou. Urputný boj v horách na trati s celkovým převýšením čtyři tisíce metrů nakonec kůstka odnesla zlomeninou. Ale srdce bojovníka mu vyneslo čtvrté místo. Pro Štěpána Koska to byl přitom první ultra závod.

Proč běhám: Kdykoliv začnu běžet, a je jedno jestli na autobus, maraton či ultra, probudí se ve mně něco neobyčejně čilého, vytrvalého a soutěživého, něco co jsem u všech ostatních sportů marně hledal: vzrušení beze strachu.

Jak jsem začal: Za svůj počáteční zájem o běh vděčím kamarádům z partičky Studené CREW, kteří se ze dne na den v noci před závodem rozhodli běžet místní Memoriál Q. Š. (přespolní běh na 7 500 metrů). V té době jsem považoval opravdu za nemožné uběhnout vzdálenost delší než tu, co jsem znal ze školy, tedy 1 500 metrů. Po skončení závodu to na Facebooku okomentovali: "7 500 metrů jsme si dali jako malinu." O rok později jsem již stál s nimi na startu a totálně vyčerpán jsem závod dokončil.

Štěpán Kosek

věk: 24 let

odkud: pocházím z krásného městečka v Orlických horách Jablonné nad Orlicí

Běžecký sen: Mým běžeckým cílem je UTMB v roce 2015.

Osobní výhry a rekordy: Za svůj zatím největší úspěch považuji nedávno úspěšně absolvovanou Ponitrianskou 100 (Nitra-Handlová), která byla současně i mou první stovkou vůbec. Týden před startem jsem trénoval na polské straně pohoří Králického Sněžníku. Celý den pršelo a pohoří bylo v husté mlze. Při sestupu jsem si pohmoždil nártní kůstku. Po návštěvě ortopeda jsem měl pocit, že moje noha trpí snad vším, čím lidské chodidlo trpět může. Ponitrianská stovka tu byla za pár dnů a já stále nevěděl, jestli jsem schopen se postavit na start, natož uběhnout vzdálenost 105 kilometrů s celkovým převýšením čtyři tisíce metrů, vedoucí přes horské hřebeny dvou pohoří.

Během týdne se však můj stav zlepšil a já vyrazil na Slovensko zkusit svůj první ultra závod v doprovodu kamaráda Petra, kterého se mi podařilo přesvědčit, aby mi dělal podpůrnou skupinu. Znamenalo to pro něj trčet celý den na domluvených místech v bohem zapomenuté krajině a nosit mi zavazadla, protože jsem musel šetřit chodidlo. Patří mu velký dík!

Po prvních kilometrech závodu, kdy jsem dokázal například svést z cesty osmičlennou skupinku běžců do úplně jiného údolí, než určovala trať závodu, jsem doběhl na hrad, kde jsem ale nepotkal žádného jiného běžce. Při snaze nalézt správnou cestu a neustálém bloudění se začalo ozývat i téměř zapomenuté chodidlo. Na čtrnáctém kilometru byla bolest tak nepříjemná že jsem byl nucen zastavit a zavolat Petrovi, ale ten se se mnou mohl z technických důvodů potkat až na stanovišti na pětapadesátém kilometru v Jedlových Kostolanech. Když jsem se tam dostal, byl jsem mile překvapen svým umístěním: patnácté místo!

Petr mi navíc doručil vše, co jsem si mohl přát (hole, Nimesil a jako bonus překvapený výraz, že už jsem tam). Za sebou jsem ale měl tu lehčí půlku závodu, přede mnou byly skutečné hory a opravdová stoupání. Přesto se mi povedlo předběhnout dalších jedenáct závodníků. Na posledních šesti kilometrech vedoucí od poslední kontroly na Velkém Griči jsem do cíle v Handlové takřka sprintoval. Z Nitry do Handlové mi cesta trvala 13 hodin a 17 minut, to znamenalo celkově čtvrté místo.

Po sundání pravé boty jsem zpozoroval malý otok v oblasti palce, do rána se z něj stal otok v oblasti celého nártu. Nechal jsem si nohu prohlédnout od armádních lékařů, kteří se ihned nabídli, že mě svezou zpět do Nitry na rentgen. Po kolečku ambulance – rentgen – ambulance mi bylo oznámeno, že mám zlomenou nártní kůstku.

Oblíbená trasa: Miluji trail. Silnice mi nic neříkají, i když na Ponitrianské stovce jsem byl s ohledem na svůj stav rád za každý metr silnice nebo alespoň zpevněné cesty.

● Na prvním místě svého seznamu oblíbených tratí musím uvést Jiráskovu cestu. Vede nad spojovací silnící Jablonné nad Orlicí – Orličky údolím Hradiska. Tuto cestu znám opravdu dobře a běhám ji za každého počasí a ročního období (v letním nejraději naboso).

● Międzylesie – Králický Sněžník – Dolní Morava

● Zvířecí stezky kolem soutoku Zdobnice s Říčkou (Pěčín)