Jak jsem začala: Nepravidelně běhám od puberty. Běhání mi vždy zvedlo náladu, ale nikdy jsem se nedostala k soustavnému tréninku. Sem tam jsem prostě používala běh na únik z depresí a úzkostí, jichž bylo v mém životě požehnaně. Bývala jsem totiž obtloustlá, neoblíbená, věčně nakvašená holka se sociální fobií. Jsem neurotik jak se patří a různé krize, zejména vztahové, se mě držely neustále.
Skutečně běhat jsem začala 31. srpna 2013, vím to přesně. Impulzem mi byl kolega z práce, dlouholetý běžec, který mi byl dlouho nápadný svou neskutečně nakažlivou pozitivní náladou (říkám tomu endorfinová aura). Věděla jsem mlhavě, že začal s běháním v době těžké osobní a rodinné krize a že mu to moc pomohlo. U jednoho společného oběda, kdy jsem si tradičně stěžovala na to, jak se mnou život zametá, jsem si řekla, že tomu musím přijít na kloub a vyrobit si auru vlastní. Hned večer jsem vyběhla. Rovnou v silonkách, což nedoporučuji nikomu.
Proč běhám: Říkám si, že mám v těle neobvykle výkonnou chemickou továrnu, při běhání totiž prožívám výjimečné pocity štěstí. Běhám kvůli euforii, radosti, volnosti, zostřenému vnímání svého těla, kvůli souznění s přírodou, kvůli čerstvému vzduchu a nebi nad hlavou, kvůli Slunci a Měsíci a hvězdám. Kvůli pocitu, že každý sval a kloub v těle dělá přesně to, k čemu byl stvořen.
Čím víc běhám, tím víc se mění moje tělo, je silnější, pružnější, je mi v těžkých chvílích oporou. Mám sílu stát si za svým, stát pevně oběma nohama na zemi, ustát náročné situace, postavit se problémům čelem. Je-li třeba, dovedu teď také kopnout, dupnout si nebo utéct.
To, že jsem se u běhání seznámila se spoustou úžasných chlapů, je už pak jen takový velmi milý bonus navíc. Co si budeme povídat, je to vítaná a legální kompenzace pocitů z ne zcela ideálního manželství.
A v neposlední řadě: božsky mi pak chutná jídlo. A pivo.
Anastázie Bartoňovávěk: 30 výška: 170 váha: 55,5 odkud: Praha |
Běžecký sen: Vždy napůl v legraci odpovídám, že by byl super maraton smíšených dvojic. Ale vážně, já svůj běžecký sen žiju už teď. Až dopíšu, vyběhnu si do nočního města, co víc si můžu přát?
Za svůj největší úspěch považuju zdolání 28 kilometrů koncem loňského roku v rámci oběhu Prahy, co vymysleli kamarádi. Oběh měřil téměř 80 kilometrů, asi na padesátém jsem jim dotáhla svačinku a pití a pak to s nimi doběhla do konce. Bylo to úžasné! Příští rok bych si to ráda uběhla celé.
Moje trasa: Nejraději mám trasu, kterou běhám z práce, přes Krčák, Braník a podél Vltavy do centra. Někdy běhám sama, jindy s kolegou. Někdy to vesele prokecáme, někdy mlčíme a přemýšlíme. Pokaždé je to jiné a pokaždé skvělé. Není lepší tečka za náročným pracovním dnem v nemocnici.
Nejčastěji ale běhám po večerech různá kolečka u nás na sídlišti. Doma zkrátka udělám všechno potřebné, uspím syna a vyrazím. Pustím si do sluchátek muziku, zapomenu na všechno a vyrábím si auru.
