Konečně! Je pátek 13. června, což znamená, že se společně s přítelem vyrážíme popasovat s 63 km dlouhou trasou na Horskou výzvu do Krušných hor. Toník mě vyzvedává po 16h. v práci a jedeme směr Boží Dar. Cestou ještě vlítnu do obchodu a nabírám nějakou tu energii, pro jistotu i hořčík, kdyby náhodou. Po cestě do sebe soukám nudle a potom si ustelu na zadní sedačce. Budím se tak 30 minut od cíle, a to vlastně jen kvůli tomu, že jsme nějak prudce zatočili. Resp. jsme se otáčeli u sousedů v Německu. Toník se trošku kochal a zapomněl odbočit.
Po příjezdu do Božího Daru si hned jdeme pro startovní balíček – čísla, trička, mapy, propagační materiály od sponzorů. Už cestou k registračnímu stanu míjíme palačinkárnu – výborně! Neváháme a cestou zpátky k autu jdeme dovnitř. Oba si dáváme čerstvý zázvorový čaj s medem a zjišťujeme, že tady nabízí i domácí hamburgery. Tak tomu prostě nezvládneme odolat. Z palačinky se tak rázem stane motivace v podobě cílové odměny. Po jídle ještě koukneme do mapy a odebíráme se do auta ke spánku. Mně se naštěstí zadaří, Toníkovi se začne chtít spát až ve chvíli, kdy máme vstávat. V půl 11 na sebe začínáme vrstvit oblečení. Popravdě, nějaká ta čepice a rukavice by vůbec nebyly na škodu, docela nepříjemně to fouká. Jsem ráda za prodloužený rukáv u bundy a čelenku ze Spartan race, kterou cpu pod kšiltovku, aby mi nefoukalo do uší. Naposledy kontroluji, zda mám mapu a čelovku, a vyrážíme na start.
Chvíli před půlnocí už organizátor podává info o trase a občerstvovačkách, rozsvěcíme čelovky, a s úderem půlnoci startujeme. Všechny kategorie, tj. muži, ženy, mix i dogtreking vyrážejí spolu. Pomalým tempem se rozbíháme, Toník je vcelku překvapený, že nemám námitek.
Trasa je zatím příjemná, začátek vede po asfaltové cestě, potom se stáčíme mezi louky a do lesa. Jsem překvapená, že nepotkáváme žádné větší kopce, takže do Abertam na 1.občerstvovací stanici (cca.14,5 km) přibíháme v 1:45. Občerstvovačkám nemůžu nic vytknout, jsou to spíše hody, takže dáváme čaj, já do sebe soukám rohlík s vysočinou, Toník i meloun. Dobrovolnice nám v mapě odškrtávají první kontrolní bod. Další tři nás ještě čekají, a proto se po 10 minutách vydáváme dál. Docela se do nás dala zima, takže se opět rozbíháme. Na trase nás nic závažného nečeká – rovinky, pár malých kopečků, hned zase něco málo z kopce.
Do kopců jdeme krokem, ty běhat odmítám, navíc je ta chůze většinou stejně „rychlá“. Až na jedinou věc se cítím suprově. I když si průběžně upravuji čelovku tak, aby mi svítila přesně pod nohy, pořád zakopávám. Všechny kameny i kořeny vidím, nicméně bych očividně potřebovala nějaký kurz zvedání nohou. Toník už se tomu začíná vcelku smát, moje palce to tak vtipně neberou. Sem tam prohodíme pár vět a ve 3:45 už nás na 26. km vítá Jáchymov a další kontrolní bod. Pití ve vaku ještě pořád mám, není třeba doplňovat, takže si akorát beru hrozinky, ověřený rohlík s vysočinou, a zapíjím to colou a ionťákem. Mix je to šílený, ale chutě jsou chutě. Zdržujeme se zase nějakých 10 minut a vydáváme se dál. Pár schodů nahoru a „kocháme“ se Jáchymovem. Za chvíli dobíháme ženský pár. Ten nás ale opouští ve chvíli, kdy si spletou cestu a místo na trasu long odbočují na half. Vzpomněla jsem si, jak jsem předloni byla vzteklá, když jsme zjistili, že jsme sešli. Tenkrát to od mé hůlky schytal pařez. Kousek se vracím, abych je na to upozornila. Bohužel mi v lese zmizely docela rychle. No, snad si toho všimnou. Po chvíli opouštíme Jáchymov.
Na další kontrolu to je nějakých 14 km. Podle výškového profilu to má být pořád v pohodě, navíc už svítá, vypínáme čelovky a konečně taky vidíme nějakou tu zeleň. Trasa vede i skrz pastviny, kde jsem málem nabořila ohradník. No, tak hlavně že nás organizátor před startem upozorňoval, ať si na to dáme bacha. Ještě zbývá, aby na nás vyběhla nějaká kráva. Při mém štěstí bych při úprku zakopla a ukázkově se rozplácla. I za světla s přehledem zvládám zakopávat o každý druhý kořen nebo kamen, radši se přes ně nepokouším o rychlejší pohyby. Vysluhuji si novou přezdívku - telátko.
Zhruba 3 km před další občerstvovačkou dostávám hlad, je čas podívat se do zásob. Soukám do sebe jakousi nugátovou tyčinku. S nugátem má společnou možná tak barvu, ale jinak to chutná dobře. Kolem 6:40 nás vítají holky ve Stráži na 40.km (díky za fotky). Tak ještě půlmaraton a kousek a jsme v cíli. Vyklepáváme prach z bot, doplňujeme vaky, jíme, studujeme závěrečný úsek v mapě. Ta je spíš informativní, protože pořadatelé trasu označili perfektně. Další pochvala patří mým garminkám. Měří dokonale. Škoda jen, že mi zhruba za hodinu kleknou. Trochu mě bolí chodidla, občas mě z kopce píchne v koleni, ale jinak jsem vysmátá.
Užívám si to. Kolem 7 vyrážíme na poslední úsek. Tušíme, že to nebude takový med jako doteď. Hned co vlezeme do lesa, dáváme si krásné 3 km do kopce. Ty bláho, po té občerstvovačce to dá docela zabrat. Omlouvám se za moje extra hlasité funění, ale prostě mi to pomáhá. Na pastvině nad lesem si ještě dáváme slalom mezi lejny a po něm zase stoupáček lesem. Hlásím, že za sebou máme maraton a také to, že garminky už melou z posledního.
Zhruba na 43,5 km Toník žhaví běžeckou aplikaci v mobilu a přebírá měřící štafetu. Dostáváme se zase na rovinu, nicméně běžet se nám nechce. Teda alespoň mně ne. Netrvá dlouho a stáčíme se na asfaltku. Tvrdá a nekonečná. To je něco na moji hlavu. Trochu takové deja vu z minulé HV v Krkonoších. Tam to byla sice bílá polní cesta, ale můj problém zůstává stejný. U každé zatáčky doufám, že právě za ní už musí být konec. Není, což mě ubíjí. Zkoušíme kousek popoběhnout, ale moc to nejde, trochu se mi bouří žaludek, takže spíš trošku zpomalujeme. Toník chroupe tatranku, já si dávám zbytek nugátové tyčky. Asfaltka pak přechází do jiné asfaltky a za pár minut přecházíme hlavní silnici. Za ní nás naštěstí nečeká asfalt, ale kamenitá cesta taky nic moc. No, alespoň nějaká změna. Taky už vidím očekávaný bonus na konec - Klínovec. Doháníme nějaký mix, ten se v půlce cesty rozbíhá, takže ho zase ztrácíme.
Toník nastoluje jasnou taktiku. Musíme si je udržet na dohled, na vrcholu Klínovce se nebudeme zdržovat a předběhneme je. No jo, jenže oni běží a my jdeme. Po chvíli už běžíme taky. Docela to jde, ale žádný zázrak. Moje nohy potěší odbočka do dalšího kopce – tráva. Krásně měkká tráva, která na vrcholku přechází v lesní cestu a pak se stáčí na louku. To je balzám! Na louce mě zase začne zlobit žaludek a za Toníkem se pěkně táhnu. Ptám se ho, jestli má ještě banán, na nic jiného se necítím. Naštěstí ano. Zastavujeme. Jím. Z louky se dostáváme na silnici směr Loučná. Další asfalt a tentokrát už i krize. Snažím se přijít na jiné myšlenky, říkám si, že ještě kousek rovně, pak mírná zatáčka, most, a jsme pod Klínovcem. Což není moc výhra, protože pak je to 1,5 km na vrchol. Tak krátký úsek a mně se to zdá nekonečný, hrozně jsem zpomalila. Něco si pro sebe povídám, pak mě povzbuzuje Toník. Naštěstí to nějak dávám a dostáváme se pod kopec. Toník se ještě posilňuje tatrankou, já se pomalu vydávám napřed.
Nechci se zastavit, protože bych se taky mohla zaseknout. Tupě střídám nohy, hůlky, koukám do země. V půlce kopce předcházíme kluka z toho mixu, který nám předtím utekl. Očividně se dost trápí, partnerka nikde, resp. ve skupince před náma. Jsem ráda, že Toník mi nikam neutíká. Je přede mnou maximálně pár kroků, průběžně se otáčí, zpomaluje, čeká, povzbuzuje. Pod vrcholem mě dokáže i zrychlit, ždímu zbytky energie, funim jak lokomotiva, žaludek stažený. Jsme tady!!!! Teď už jen poslední kontrola a zbylé 4 km do cíle. Doufala jsem alespoň v nějakou odměnu v podobě pěkného výhledu, ale je pěkná zima, fouká ledový vítr, a je pod mrakem. Tak snad jindy. Jakmile se mi zklidní dech, umírňuje se i žaludek. Beru si kousek jablka, zapíjím to ionťákem. Pěkná ledárna. No nic, žádné zdržování a vstříc cíli! Kousek jdeme, kousek běžíme, v lese radši jdeme (ano, pořád zakopávám).
Z louky už vidíme Boží Dar a nafukovací bránu, kterou jsme probíhali na startu. Ještě kousek jdeme, ke konci se rozbíháme, podběhneme silnici, a dostáváme se do města. Kolemjdoucí a závodníci, kteří už jsou dávno v cíli, nás povzbuzují, takže ani nemyslím na to, že jsme zase na asfaltu. Nahazuji úsměv a v 11:36 probíháme cílem. Máme to za sebou. Jsem vyčerpaná, ale zároveň šťastná. Na chvíli si sedneme, odpočineme, a potom už si to štrádujeme na palačinky...
Jsme maximálně spokojení. Bylo to super. Opět. A těšíme se na další :)
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
