Moje sestra mi dala k narozeninám výlet do Beskyd a od té doby jí dělám společníka na delších tratích. Není to príma? Já jsem jí za odměnu vzal na Spartana, Klínovec a Beast (min 20km).
Takže Horská výzva, musím uznat, byla první, na kterou jsem se skutečně těšil. Krkonoše, nikdy jsem tam nebyl, sestra x-krát na dovolené, samá pozitiva, vyprávění a fotky. Samozřejmě, že krkonošské kyselo a jiné. To jsem tam mimochodem ochutnal, ale zřejmě špatný lokál, takže nikdy více. Nebo možná za rok.
Zpátky k věci, tou je cesta tam, děs běs, autobus, autobus, metro, autobus a autobus, cca sedm hodin cesty. Výšlapek k ubytování a začíná to příjemné. V Peci pod Sněžkou prochajda, test místního krmení (předzávodní Hamburger s hranolkama a Krakonošovo pivčo). Následuje odpočinek, příprava a v 23:10 pomalý přesun na start. Poprvé lituji, že má sestra ještě štěně, mohli jsme mazat oba s hafanama, tak snad příště.
Samotný start se uskutečnil v 23:55, a moje první depka z těhle akce tak trochu nastoupila (nesnáším to, vadí mi, že vidím jenom to, co si osvítím, jsem přece v horách kruci).
Běžíme statečně zhruba 3-4 km do kopečka, pomalu přechází euforie a nastupuje rozum. Hůlky do asfaltu a šupajda dál. Potkáváme pár pejskařů, kterým už se uklidnili pesani, tak si můžou taky vydechnout.
Mám z toho super pocit, i když je to v noci. Segra je samo sebou bez sebe, vždycky když se na ni ohlídnu, nebo se jí zeptám, jak si vede (to je další, co mi celkem vadí - ségra se pořád snaží být prostě happy a kazí mi tím všechny fotky).
Zapomněl jsem popsat výbavu, ale to je asi vedlejší, samá dobrá strava v pytlíčkách, nějaká ta bunda (co kdyby), obvaz, kamera, telefon, čelovka a jiné harampádí. Jo a já si vlastně zapomněl vak na vodu, takže jsem vzal sestry a plnim ho celou cestu na všech občerstvovačkách za trest do plna, abychom přežili.
Asi se mi nebude dařit popisovat to geograficky, snad odpustíte. Po nějaké době dorazíme do Špindlu, první občerstvovačka, bohatá samo sebou. Vyrážíme dál. Kousek za mostem přes řeku, nevím jakou, nebudu dělat vzdělance a lovit to na www, první bloudění, tahání mapy.. Po chvilce někdo hlásí: Tudy! Tak mažem s nima.
Svítání daleko, je mi ouvej. Tlačíme se dál, míjíme pejskaře a jiné druhy běhavců. Jsem na ně nějakej fixovanej, bude to tím, že doma na mě taky jeden čeká, tak projevuji lítost. Před dalším kopcem nám svítá. Po chvilce vypínám čelovku a naplňuje mě blažený pocit, je zhruba 3:15 v noci. Nejsme ani v půlce, kruci. Blíží se nádherné stoupání s takovou kličkovanou, koukám na horu, vidím hada z čelovek, to jako až tam? No príma, tempo trochu ustává, čekám na sestru, kterou nepouštím z dohledu. Předejdem jednu slečnu/paní, ta nám hlásí, že si to takhle ze zimy nepamatuje, že když tu byl sníh (nebyly vidět ani značící kůly podel trasy), tak to sypala rovně dolů... Musím se smát, blázen, říkám si, blázni, říká si ona, že jsme před ní.
Následuje stoupání s prvním krásným panoramatem, zapínám kameru a natáčím si to. Je to nádhera. Poprvé se zastavujeme a nepokrytě se kocháme, asi to bylo u Kotle, čert ví. Názvy lovím z paměti. Až k polským hranicím popobíháme, kocháme se, jdeme, je to príma pocit, je světlo.
Na Polských hranicích začíná další nádhera, ty výhledy, každou chvilku něco natáčím, je to super, príma výlet. Následuje klesání po takové stezce kamenité, nevím, jak to popsat, jako z pohádky, se sestrou politujem lidi, co se s tím dřeli, a opatrně mažem dolů, potkávám běžce, co mi říká, že to tady za mlada jezdil na kole. Říkám si, že i přes zákaz, bych si to chtěl jednou sjet taky, za tu pokutu by to stálo!
Další úsek mi trochu vypadl, asi jsem jel na setrvačník. Vím jen, že jsem se hnal za dívčí dvojicí před náma, burcuju ségru, že se na ně musím za každou cenu podívat, nejde to. Při dalším stoupání mi začíná trochu stávkovat a odpočívat více, holky mi mizí a i moje naděje na to, že si zvednu náladu. Sluníčko svítí, je nádherně, nesleduji čas od rozednění a je mi víceméně hej.
Holky zase doháníme cca po hodině, vidím, že jedna z nich si dává také na čas, jejich náskok stahujeme (poprvé se potkáváme s jedním starším nadávajícím mečounem) a dokonce z kopce je doháním, prohlížím a míjím. No co Vám budu povídat, krásný byly. Už je nikdy neuvidím, povzdechnu si a sypeme dál.
Dál si zase pamatuji, že doženem nějaký kluky stojící před schodama. Říkaj, ať si dáme na čas, že bude čtyři kilometry dlouhé stoupání, samé schody. Jdeme dál, v půlce mi odpadá sestra, hodně zpomalujem, není ji dobře. Nesedlo jí krmení z energo pytlíčku. Holky nás předhání, super pocit. Kluk, no. Chvilku jdeme s nima, před nima, za nima až nám mizí. Monika (tak se sestra jmenuje) vyhlíží konec. Je v nedohlednu. Dohání nás nějaký samotář, že má žížu. Monika na mě volá, ať mu dám cucnout. Ucucnul si zhruba tak, že mi zbylo na napití a byli jsme na dně. Další mini ranka. Naštěstí víme, že na konci nás čeká další občerstvovačka. Luční bouda?
Nahoru jsme se dopachtili, Monika chytne normální barvu a začíná mít opět radost, jaký príma výlet si pro mě připravila. Na téhle občerstvovačce se zdržujeme asi nejvíc, ani mi to moc neva, hrnu do sebe salám pod tlakem, doplňuji palivo a dostáváme info, že od Sněžky dolů, je to hodně z kopce, ať se šetříme. Tak i činíme. Cestou potkáváme dva maníky, co zrovna dávaj dohromady nějakou novou kamenitou stezku, Monika říká, že je dost možný že jsou to dobrovolníci, no potěškoště, chudáci. Minuli jsme taky chlapíka s náááádherným Českým vlčákem.
Mažem kolem Sněžky, jako správný kartograf jsem myslel, že závod táhne přes ní, no ještě, že myslet znamená... Pouštíme se do klesání (ty dvě slečny už jsem neviděl), bylo fakt dlouhý, nechutně, až jsem zapomněl na stoupání. Potkáváme dva maníky, Budějovičáky (ahooooj kluci), super párek, něco jako my, jeden vysmátej a druhej morous jako já, tak deset minut si notujem, jak je to strašný a dlouhý, jak je vedro, a že jsme tu vlastně z donucení. Vypráví nám, že byli na Výzvě na Šumavě.
Potkáváme houfy turistů, kteří se neustále ptají, jak je to daleko. A jak je to daleko dolů? No daleko. Príma mažem dál, je to z kopce až do Pece, tam to nekončí, ještě musíme na mini okruh kol kolem.
Před námi výšlap na Růžohorky (to si pamatuju, hezký název), je ultrahnusnej, nohy to už cítí, potkáváme další dva kluky, co mi koukaj po sestře. Vytahuju telefon a podávám o sobě zprávu (píšu kámošům a rodince, kteří si o informovanost řekli), volám mamině, ta nás lituje a nevěří vlastním uším, že ještě nejsme v cíli. Nahoře potkáváme spoustu závodníku v místním „hostinci“ Monika se hlásí o limču, dávám striktní zákaz, když už to máme za pár, nebudem se zdržovat přece. Vidím tam sedět toho mečouna starýho brumlavýho.
Z kopce nás pak zase dohnal a předběhl, jako klobouk dolů, zaslechnu, jak si stěžuje, že je to nejhorší závod, který kdy absolvoval. Trochu mě naštval, protože já byl kupodivu nadšen.
Líbil se ti článek?Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí. Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme. |
Klesáme dolů, až do další občerstvovačky. Cítím, že mě bolí achilovka a nárt na levé noze a opouští mě koleno na pravé. Víme, že do cíle zbývá pět kilometrů po silnici do kopce. Vytahuju stahovák, vážu si koleno, hrnu do sebe salám a sůůůšu. A mažem pryč. Mečouna jsme sekli v lesním klesání, už ho taky všechno bolelo, mrzouta.
Cestou si všímáme, že oproti mapě se trasa stáčí na turistickou trochu bokem od silnice, tak neváháme, pravidla jsou pravidla, ale zhruba po dvaceti minutách si všímám, jak nasranej mečoun se svým otráveným doprovodem v klidu letí silnicí, jsem nasranej. Popoháním Moniku, nejde to, už toho má plný brejle. Pokouším se ji ještě popohnat, uklidňuje mě, a zkouší to uhrát na sportovního ducha, ať si prej to jedno umístění strčím za slamák.
Před cílem vytahuju zase kamerku, natáčím náš finiš. Super pocit být tam, objímačka, gratulace, občerstvení (zlé pohledy na mečouna) a hurá na ubytko. Poválet se, zajít na vyhlášení, koupit sušenky pro mamču a jít zase spát.
V pět ráno se probouzím, nemůžu spát, zapínám telefon a koukám, takovejch kešek po okolí? A všechny blízko! Abych neotravoval Monču, tak vyrážím na lov, po půl hodině zjišťuji, že to blízko jenom vypadá, pro jednu jsem šel tři kiláky, pak zpátky, všechno mě bolí (koleno, nárt i achilovka), ale cooo.
Snídaně, balení, odchod (Rakytníková zmrzlina je V Y N I K A J I C Í), čeká nás autobus, metro, autobus, občerstvění v Plzni (Pozávodní tradiční fastfood) a autem domů.
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů. Marek NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!! |
