Bandité, dálkoplazi a lovci trofejí
Běžecká komunita je u nás dost velká na to, aby byla – podobně jako národnostní menšina – oficiálně uznána včetně vlastního jazyka. Bohužel ještě nejsme tak pokročilí jako třeba fotbalisti nebo jezdci na koni, kterým občas, když se mezi sebou baví, není rozumět. Ale všechno se může změnit a našlápnuto k tomu už máme.
Když mi kamarádka jednou řekla, že její bratr letos běží maraton jenom na černocha, opravdu jsem nevěděla, co si myslet. Dnes už vím, že tenkrát běžel coby bandita. Tedy běžec, který se účastní závodu bez zaplaceného startovného, bez čísla, a tedy i bez cílového času, čistě pro radost. Opakem takového jedince jsme my, lovci trofejí, medailí a sběratelé triček, kteří ten kus kovu na stužce berou jako motivaci k tréninku a potřebují, aby byl jejich čas zvěčněn, až budou s kolegy v práci probírat svoje osobáčky a triky, jak jich dosáhli.
Často pomohlo nějaké to palivo, které si dali před závodem – třeba energeťák ve formě nápoje nebo gelu, kterému některé běžkyně říkají láskyplně gelíček. Anglicky mluvící běžec by možná dodal, že hodně sází na LSD. To se pak běží samo. Tedy samozřejmě ne potom, co požijete omamnou a psychotropní látku, ale když si pravidelně dopřejete pomalý běh na delší vzdálenost, tedy long slow distance. Pak se vám nestane, že budete v cíli (nebo co hůř, ještě před ním) vyšťavení a cílová fotografie vás zachytí s jazykem na vestě, tedy že budete vysátí nebo zavaření, protože jste to na začátku moc přepálili a pak běželi celý závod na krev.
Specifická pojmenování, ne vzdálená těm, která známe z učebnic biologie, přísluší i jednotlivým druhům běžců. Vytrvalostní běžci na dlouhé tratě si vysluhují různá jména – třeba dálkoplazi, sušinky, chrti nebo třeba zátopkové. Ti, kteří běhají více na pohodu a užívají si (ideálně zalesněné) přírody kolem, jsou houbaři.
My, kteří běháme raději kratší distance, podle všeho žádné pojmenování nemáme. Možná naštěstí. Nicméně stejně si musíme dávat pozor, jakým stylem běžíme – abychom nebyli klokani nebo dinosauři. To jsou ti, kteří při běhu neví co s rukama, moc s nimi nehýbají a drží je staticky ohnuté před sebou. Netřeba snad ani dodávat, že většina běžců řeší zásadní životní problém, o kterém se dovedou i hodiny dohadovat: zda běhat přes patu, nebo přes špičku. Pojmenování příslušníků nesmiřitelných táborů je nasnadě: pataři a špičkaři.
Fanoušci všech zemí křičí kupředu
A pak se divíme, že nám někdy normální (rozuměj neběhající) lidi nerozumějí. Ale to my jim často taky ne. Třeba když stojí kolem tratě závodu a snaží se nám naznačit, abychom přidali. To se lehce řekne, ale hůř udělá. Každé fandění ale bezpečně nakopne už jenom tou silou jednohlasně křičícího a tleskajícího davu.
Jak fandit neslyšícím běžcům Pokud chcete podpořit v běhu neslyšící běžce, žádný jazyk vám nepomůže. Není od věci mít po ruce transparent vyjadřující podporu, ale také můžete být originálnější: zatleskejte jim v českém znakovém jazyce. Dělá se to tak, že zvednete ruce nad hlavu a budete třepetat roztaženými prsty. Neslyšící samozřejmě znají i „normální“ tleskání, ale vaše znalost toho „jejich“ je určitě potěší a zároveň dáte najevo, že fandíte přímo jim. Neslyšící běžci nebývají nijak speciálně označení, často ale běhají v tričkách svých týmů. A běhají hodně dobře – na loňském půlmaratonu v Praze byla jejich štafeta dvanáctá. O jejich (nejen sportovních) akcích a úspěších se můžete dočíst třeba na webu iniciativy Tichý svět. |
Detaily většinou moc neslyšíme nebo nevnímáme, o to jsme radši, když naše uši z jednolitého hluku vypreparují nějaké to jeď, utíkej, do toho, pojď nebo jedem. Většinou jde o slova, která svým významem pobízejí kupředu nebo se snaží „dodat energii“ (jako třeba makej, dej to tam, nandej jim to). Slyšet můžeme ale i dávej či dokonce hobluj (známé spíše lyžařům nebo třeba motorkářům, kteří „hoblují“ trať) nebo jdi přes koně (tedy v cílové rovince vystartuj a všechny předběhni po straně) nebo rajtuj – obojí je vypůjčené z dostihového sportu.
Horší je to, vyrazí-li běžec na závod v cizině, kde nadšené výkřiky zapadají v davu o to víc. Všeobecně platí, že nejoblíbenější jsou pokřiky pohánějící kupředu. Takže tam, kde my máme naše jedem nebo do toho, bude anglický fanoušek řvát Go, go, go!, splývající často až v neartikulovaný křik, případně Go ahead! a samozřejmě oblíbené Come on! nebo Go on!.
Italové jsou jako fanoušci proslulí široko daleko, a pokud si chcete užít závod jako profík alespoň co se týče počtu diváků, rozhodně byste se měli vypravit do Itálie. Zdejší fanoušci na vás budou pokřikovat především Andiamo! (čti [andjámo], Pojďme!), případně Dai! (čti [daj], Dávej!) či Presto! (Rychle!) a všemožně gestikulovat – pochvalné gesto je spojený palec a ukazovák se zbylými prsty roztaženými směrem nahoru (podobně, jako potápěči ukazují „OK“).
Pokud vyrazíte třeba na maraton do Berlína, Frankfurtu nebo Mnichova, určitě uslyšíte typické německé Los!, které opět neznamená nic jiného než pobídku kupředu, podobně jako Mach weiter! (čti [mach vajtr], Jen tak dál!). Rádi své pokřiky doplňují (stejně jako třeba Rakušané) také zvuky z různých „udělátek“. Zvuk z trubky nebo řehtačky přímo do ucha není nic moc, ale do cíle rozhodně popostrčí. Švýcaři zase rádi vykřikují své oblíbené Hop!, citoslovce, které se stalo prakticky národním symbolem švýcarských fanoušků. Jejich západní sousedi ve Francii zase volají na běžce také téměř kultovní Allez! (čti [alé], Kupředu, do toho!), které často také píšou barvou na trať, především v obtížných pasážích do vrchu.
Jak nefandit My běžci jsme zvyklí na leccos a rozhodně nás nerozhází ani nějaké to sprosté slůvko vyletivší z davu fanoušků. Rozhodně nesportovní jsou ale nadávky zaměřené proti konkrétním závodníkům. Slušný fanoušek nehází žádné předměty na trať a nedotýká se závodníků a nic jim nenabízí (byť v dobrém úmyslu). Mnoho běžců to nemá rádo a nijak je to nepovzbudí. Plácání po zádech si tedy pro všechny případy schovejte až za cílovou pásku. Rozhodně nás ale potěší transparenty, podle kterých mezi fanoušky poznáme ty „svoje“. |
Maďarští fanoušci pokřikují Gyerünk! (čti [ďerynk]), výraz, který umí správně vyslovit (natož ještě nadšeným tónem a aniž by nebohého běžce vyděsili) opravdu jen oni, a o něco libozvučnější Hajrá! Výrazy v překladu znamenají překvapivě opět Kupředu! a Jdi do toho! Na ně! Stejně špatně můžeme rozumět na závodech v Polsku, kde na nás z davu fanoušků pravděpodobně bude doléhat Szybko! Szybko! (čti [šipko]). Možná to zní trošku jako nadávka, ale nenechte se mýlit. Poláci nám tím jen chtějí dát najevo, abychom běželi Rychle! Rychle! V cíli zde pak můžeme (podobně jako ve Francii) slyšet Bravo!, které známe i z našich končin a stejně tak ho můžeme zaslechnout třeba v jihoslovanských zemích.
V bývalé Jugoslávii jsou fanoušci také pověstní a třeba Slovinci, kteří jsou jinak celkem zdrženliví, se umí na závodech odvázat. Závodníky ženou do cíle výrazy Dajmo!, Bravo!, ale také třeba Potakni ga!, které by se dalo přeložit jako Sejmi ho! Není ovšem myšleno nijak zvlášť hanlivě. Naopak v Chorvatsku nebo Srbsku na nás mohou křičet Hajde! Výraz (čte se [chajde]) pochází pravděpodobně z tureckého hadi a je příbuzné s naším hajdy. A pokud vás lákají exotičtější závody, třeba proslulý kopcovitý maraton v Jeruzalémě, připravte se, že Izraelci vás budou povzbuzovat slovy ! (čti [jalla]), která nemají žádný zvláštní význam, jde o citoslovce používané právě při fandění.
Běžci se shodují, že psychicky pomůže jakýkoli pokřik. Nejsme ořezávátka, takže zvládneme i vaše nadávky, protože sami moc dobře víme, že když je člověk ve vleku emocí, nějaké to slovíčko mu ujede. Každopádně tedy choďte fandit, a to zvlášť, pokud neběháte. Protože jakmile uvidíte běžce před cílem, budete chtít začít. A pokud ne, aspoň zažijete neopakovatelnou atmosféru a možná se i přiučíte pár nových výrazů.
ESHOP RUNGO.cz |
