Jsem ročník 1949 a běhat jsem začal 5.9.1980 s cílem redukovat nadváhu, což se mi podařilo a zároveň se běh pro mne stal nezbytnou součástí mého života. Zhruba po 9 měsících jsem uběhl 1. maraton (3:01) a mé nadšení pro běh se ještě zvýšilo. Chtěl bych zdůraznit, že boty ve kterých jsem tehdy běhal by si dnes nikdo ani neodvážil vyzkoušet (gumotextilové kopačky, hadrové tenisky a všelijaké typy tehdejších "botasek" , vrcholem byly maratónky ze Slovenska -Partizánske). Trika a trenýrky z bavlny, které po delším běhu dřely - po jednom z maratonů jsem měl kolem krku šrám jako by mne někdo škrtil. Postupně jsem běhal více a více a 10 let jsem se zlepšoval v maratonu až na 2:38, což bylo mé životní maximum. Získal jsem mnoho nových přátel a kamarádů, každý rok jsme se pravidelně scházeli na tzv. "Ukončení sezóny", kde jsme koncem roku probírali ten uplynulý, trochu popili a zpívali s kytarou.
Postupně jsem redukoval účast na závodech, honit se na závodech už mi nepřipadalo tak zajímavé. Začal jsem běhat pouze pro potěšení a to mi zůstalo dodnes. Běhám zlomek toho, co jsem běhával, ale mám z pohybu pořád radost. Jednou za rok se zúčastňuji půlmaratónu, celý bych asi už neuběhl. Všude kam přijedu tak běhám.
Líbí se mi nové prostředky jak svůj běh monitorovat, hlavně uběhnutou vzdálenost a tempo (používám Nike+). To mne dokáže motivovat, nemusím myslet na to kam poběžím a i když se mi zrovna nechce tak vyrazím a cca po 3 km už jsem rád, že jsem počáteční lenost překonal. Vlastně jen pozoruji jak krajina okolo mne ubíhá, nohy nevnímám, spíše mám pocit, že na něčem "jedu". Závislost jak vyšitá, ale krásná. Doufám, že mi ještě dlouho vydrží a přeji autorovi článku, aby na tom byl v budoucnu obdobně.
