• Deset a půl hodiny pekla aneb jak jsem přišel o ultramaratonské panictví

    Přihláška a zaplacení startovného jsou tou nejlepší motivací, proto jsem se přihlásil... „Už to máš nahoru jen kousek“, pokřikovala na me čtveřice turistů zkoumající turistické ukazatele... ten „kousek“, jak říkali, trval přes půl hodiny.

    | foto: Jiří Čechurapro iDNES.cz

    Všechno začalo víceméně přesně před rokem právě na Jizerce. Já jel tehdy na kole a potkával jsem skupinky i jednotlivce ověšené camelbaky, batohy, vestami s lahvemi, gely a číslem na hrudi. Protože bylo vedro a na mnoha z nich byla vidět námaha, únava i vyčerpání, kladl jsem si v duchu otázku „Proč to dělají?“. Někteří z nich šli, někteří se posouvali pomalým dopředným pohybem, připomínajícím běh. Poté jsem na to všechno na nějaký čas zapomněl.

    Fotogalerie

    Připomněla mi to až kamarádka, někdy na jaře mi vysvětlila, že existuje takový dlouhý běh v Jizerských horách a že by se mi mohl líbit... Docvaklo mi, že jsem byl tehdy jeho svědkem. A aby toho nebylo málo, dostal jsem od kamarádky k Vánocům běžecký kalendář, díky jemuž jsem absolvoval své první „traily“ jako Zimní běh na Blaník, Mácháč Run nebo můj doposud nejdelší podobný běh Silva Nortica Run, který mi učaroval. Nicméně JUT byl v tu dobu mimo moje fyzické i psychické možnosti a nakonec i chápaní. A protože přihláška a zaplacení startovného jsou tou nejlepší motivací, tak jsem se přihlásil.

    Čím více se blížil termín závodu, tím víc jsem nabýval pocitu, že jsem to tentokrát přehnal... Víkendové závody na biku a následná únava a regenerace do půlky následujícího týdne mi nedávaly moc prostoru pro běžecké tréninky, což mě o to víc utvrzovalo v mých pocitech. Pořád jsem studoval mapu, koukal na fotky z prvního ročníku a snažil se mentálně připravit na nepřipravitelné. Jizerské hory znám relativně dobře ze sedla kola, ale bylo mi jasné, že mi tyhle znalosti budou v tomto závodě slušně řečeno k ničemu.

    Odjezd na „místo činu“

    Vybaven teorií, kašemi na snídani, sušenými datlemi a ananasem, vlastními „iontovými“ nápoji a gely (made in „čistý sport“) a vším potřebným k běhu, hlavně kompresními doplňky, vyrazil jsem v pátek odpoledne vstříc horám. Ubytován jsem byl na chatě Peklo... Jak symbolické jméno. Už při vyzvedávání startovního čísla a itineráře jsem při pohledu na šlachovité, vyskákané „pavouky“ pochopil, že tu nejspíš nemám co dělat. Ale ani toto mě neodradilo od účasti. Příprava camelbaku a vytvoření hromádky oblečení mi nezabralo mnoho času. Spát jsem šel brzo. Ještě před usnutím jsem ale nahlédl do brožurky s informacemi k běhu, kde byly kolonky pro traťové kontroly, mapka s rozpisem zajímavých míst a... itinerář. A tady jsem narazil. Brýle!! To si jako mám ještě přibalit brýle? Vždyť to ani nepřečtu... a pak zabloudím a zhynu hladem a žízní. Ještě že máme ty chytré telefony, kde jsem byl schopen po náležitém zvětšení rozeznat písmenka na ofocených stránkách itineráře. Spokojen jsem mohl tedy usnout. Start byl stanoven na 7:00, a tak mě čekalo brzké vstávání.

    Budík v 5:40 jsem ani nepotřeboval... dávno jsem byl vzhůru. Snídaně, kompletace batohu, ionťák, gely, BCAA a „hurá“ na start. Na staru se to už půl hodiny před výstřelem hemžilo jak v mraveništi, trochu jsem si ale připadal jako na startu Jizerské 50. Hůlek a holí tam bylo nepočítaně. Já jsem si raději nic takového nepořídil, nebyl jsem pojištěn proti újmě na zdraví a majetku cizích osob. Ani já sám bych si nerad ublížil. Zařadil jsem se pokorně do druhé půlky startovního pole a dobře jsem udělal.

    Start

    Zazněl výstřel a houf se za vlastního potlesku většiny účastníků a ostatních fanoušků začal pomalu posouvat směrem k bráně. Při letmém pohledu na vedle mě bosky cupitajícího Tomáše Zahálku, držícího v jedné ruce půllitrovou lahev vody a v druhé „šlupky“ s milimetrovou podrážkou, jsem si se svojí  výbavou připadal jak zbrojnoš v brnění. Seběh od startu jsem začal velmi rozvážně, stejně tak jako na bikových závodech. Nehledě na to, že při deseti jedenáctihodinovém závodě není kam spěchat. Moje chvíle měly teprve přijít... 

    Následný výběh to už trochu napověděl. Začal jsem lehce předbíhat ty, kteří se kolem mě přehnali z úvodního kopce. Jako ultrapanic jsem velmi brzo pochopil, že není cílem a ani výhodou vybíhat všechny kopce, některé se ani nedaly. Tanvaldský Špičák toho byl dokladem. Při překonávání „brodu“ jsem se pousmál nad vlastní myšlenkou, že Tomáš se nemusel ani zouvat a zároveň mu nevadilo, že ho nepřekoná suchou nohou... stejně tak, že se mu nemůžou rozvázat tkaničky. První občerstvovačka byla celkem brzo, takže jsem se na ní ani moc nezdržel, všeho jsem měl ještě dostatek. Kelímek vody a znovu na trať. Následovaly Mariánské schody, spíš náhodně nahromaděné kameny do tvaru schodů, po kterých se vzhledem jejich různé výšce a délce skoro nedalo běžet.

    Kopce, kopce a zase kopce

    Následovala Černá Desná – kopec s krásnou scenérií vodopádů, nepříliž prudký, zato s obtížným terénem a kameny. Kromě několika opravdu těžkých míst jsem vydržel po celou dobu „běžet“, a tak jsem zase udolal pár soupeřů, kteří tento úsek šli. To mě psychicky dost pomohlo a hlavně jsem měl radost z toho, že se mi daří zúročit sílu v nohou získanou na kole. Ze silnice pod Bukovcem byl nádherný výhled na celou oblast Jizerka, takže následný seběh k občerstvovačce jsem si užíval, stejně tak jako dobrot, které jsem na ní našel. 

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Občerstven melouny, datlemi, kouskem banánu a s doplněným camelbackem jsem se vydal vstříc stoupání za osadou Jizerka. „Houpavá“ cesta nás přivedla až k další občerstvovačce na Knajpě. Ne že bych celou cestu běžel, ale povětšinou jsem se tímto způsobem pohyboval. Čím dál tím víc mi ale dělaly problémy seběhy, proto jsem se začal obávat jednoho z nejtěžších seběhů na trati do Ferdinandova. To, že na tomto úseku byla rychlostní prémie, mě nechávalo naprosto chladným. 

    Další občerstvovačka a další kopec, tentokrát ale naštěstí nahoru. „Nadšení“ mi ale nevydrželo dlouho. Kopec se stále stupňoval, nicméně i zde jsem předcházel ostatní „běžce“, ač byli vybaveni holemi. Někteří dokonce posedávali na kamenech a odpočívali. „Už to máš nahoru jen kousek,“ pokřikovala na mne čtveřice turistů zkoumající turistické ukazatele... ten „kousek“, jak říkali, trval přes půl hodiny. Kolem Olivetské hory se cesta srovnala, chůzi tak vystřídal běh, ale rychlost se zásadně nezměnila. Následující úsek, až do Bedřichova na poslední občerstvovačku, byl celkem příjemný a běhavý, a to i navzdory stále se zvyšující únavě a bolesti nohou.

    Poslední občersvovačka

    V Bedřichově na nás čekalo osvěžení i v podobě sprchy, ochlazení hlavy a nohou přišlo v pravou chvíli.  Občerstven a ochlazen jsem se vydal vstříc další a snad už poslední sjezdovce. V té chvíli jsem totiž ještě netušil nic o té závěrečné. Po několika dalších kilometrech, které vedly přes dvě konečné stanice lanovek a Janov, jsem se blížil k poslednímu kritickému místu – seběhu lesní stráně podél potoka do Josefova dolu. V tu chvíli jsem si přál vidět autora trati, abych mu mohl předat své dojmy z tohoto úseku.

    Lucifer

    Poslední asi dva kilometry do cíle u chaty Hájenka byly opět výživné a i zde se ukázal smysl pro humor autora tratě. Výšlap po sjezdovce jménem Lucifer a následný kros v lese toho byl dokladem. Pod sjezdovkou jsem nasadil závěrečný drtivý útok a posunul se tak o dalších několik míst ve výsledkové listině směrem vzhůru.

    Čas 10:31:07

    Konečně cíl! Po nekonečných 68 kilometrech, 10 hodinách a 31 minutách jsem přešel definitivně do (kachní) chůze a následně i s medailí na krku do sedu, ve kterém jsem zůstal několik dlouhých minut, než jsem začal alespoň trochu cítit nohy. Připadal jsem si jako srnka několik minut po narození, která se snaží postavit na slabé a klepajícící se nohy.

    Posilněný těstovinami, nicméně stále strašně unavený a vyčerpaný jsem se vydal k chatě Peklo. Tam pro mě jizerské peklo definitivně skončilo. Ještě před úplným „vypnutím“ jsem šel povzbudit běžce a běžkyně, kteří dobíhali na hranici časového limitu a prožívali si tak svoji chvilku slávy. JUT byl pro mě neskutečným zážitkem, vyčerpávajícím, ale krásným. Ještě ve středu mi nohy na každém schodě připomínaly tento neopakovatelný zážitek a jakoby říkaly...“to bylo naposledy“. Rok je ale dlouhá doba a mozek má tendenci ty špatné zážitky vytěsnit a ponechat ty hezké... takže kdo ví.

    Celková bilance: 68km, +2 700 m; čas 10:31:07; 97. místo absolutně; 9. místo v kategorii M99 (50+).

    Organizátorům a všem dobrovolníkům na trati patří veliké díky za jejich skvěle odvedenou práci.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!


    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK
    1.Wingsy 2 od Salomonu 1200 kilometrů poté aneb jak to vidí běžecký nýmand54


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.