• Dítě život změní, ale klást si cíle a jít za nimi můžete dál

    Novopečení rodičové vstoupili do neznámé řeky plni očekávání. Jenže realita jim překopala život více naruby, než předpokládali. Dokázali se však přizpůsobit a neztratit elán a odhodlání. Koníčků a zálib se nezřekli. Jde to, vzkazují.

    Emma zkoumá svět kolem | foto: Nikola Havlík, Rungo.cz

    Léto je pomalu u konce a s ním i náš rodinný deník. Osm měsíců jsme dřeli, abychom se dostali tam, kde se právě teď nacházíme. Dosáhli jsme skutečně toho, co jsme si na začátku roku vysnili?

    Náš příběh je ukázka toho, že jednou jste dole a jednou zase nahoře. Nic není takové, jaké si na začátku vysníte. Dítě vám převrátí život. Přesto všechno ale stojí za to bojovat a poprat se o své sportovní úspěchy.

    Výběh na Ještěd

    Pohled otce: Někdy může být cesta cílem

    Abych byl upřímný, nebyl jsem si úplně jistý, jak moc se změní po narození potomka můj sportovní život. I přesto jsem se rozhodl, že si splním jeden ze svých snů a postavím se na start velkého alpského závodu Matterhorn Ultraks. Nakonec pro mě byla příprava plná objevování nového a nepoznaného.

    S narozením Emmy se změnila spousta věcí a bylo třeba se s tím naučit žít. Jednou z nejpalčivějších změn byl rapidní úbytek volného času. Naučit se do tohoto minima vměstnat trénink, to byla pro mě velká škola. Celkem záhy jsem zjistil, že se bude valná většina mých běžeckých jednotek odehrávat v hodinách, kdy většina lidí spokojeně spí nebo kouká na večerní film. Bylo dokonce období, kdy byl zázrak vidět mě běžet bez čelovky. Naučil jsem se pro trénink využívat i cestu do práce. To vše jen proto, abych mohl trávit co nejvíce času s rodinou.

    Fotogalerie

    Čas se ale nachýlil a Matterhorn Ultraks již klepal na dveře. Tento měsíc měl být vyvrcholením toho všeho. A byl? Vlastně ano. Samotný závod byl z výsledkového pohledu propadák. Chtělo by se říct, že jsem shořel jako papír. U mého jména totiž ve výsledcích svítí DNF. Co se stalo? Jednoduše to nebyl můj den. Od prvních kilometrů jsem chytal křeče do předních stehen. Jakýkoliv rychlejší běh nebo seběh byly jedno velké utrpení. Ze začátku mi bylo takřka do breku. Měsíce dřiny zmařeny nedostatkem minerálů.

    Po úvodním seběhu jsem se dvacet minut protahoval a rozhodoval se, zda se pouštět do stoupání na nejvyšší vrchol závodu Gornergrat. Ležel ve výšce bezmála 3 200 metrů nad mořem. Nakonec ve mně zvítězila touha dostat se tam. Kouknout se na svět pod sebou. Být na blízku ledovcovým velikánům. A cestou nahoru jsem si to uvědomil. Ne tento úžasný závod, ale ta cesta byla cíl. Cesta za tím splnit si sen. A to se povedlo, i když jsem z Gornergratu jel dolů už zubačkou.

    27.7. 2015 a tehdy to bylo naposledy co jsem se pokoušela předporodně běhat

    Pohled matky: Ještě to není ideální

    Když jsem se vrátila domů z porodnice, byla jsem zoufalá. Oteklá snad ještě víc než před porodem, mé vlasy byly zrovna ve fázi dorůstání a vážila jsem asi tunu, tedy alespoň jsem se na ni cítila. Rodila jsem císařským řezem, takže rekonvalescence byla mnohem delší než po spontánním porodu. Mírný pohyb tedy připadal v úvahu až po šestinedělí a klasické zpevňování břišních svalů až po půl roce. Nikdy jsem nevážila víc než 54 kilo, a to i v tom nejtlustším období, takže motivace dostat se zpět do formy byla skutečně veliká.

    Předchozí díly:

    Čím víc jsem cvičila a hýbala se, tím větší deprese jsem měla z toho, že se vůbec nic neděje a váha prakticky neklesá. Byla jsem unavená a zvykala si na zcela novou životní roli, ale ani přesto jsem se nevzdávala. Vytrvalost mi nakonec přinesla ovoce, i když až téměř po třičtvrtě roce.

    Tělo se začalo formovat, váha klesat a fyzička růst až tehdy, když jsem se přestala tolik zkoumat. Začala jsem brát sport jako relax, kdy si můžu alespoň na chvíli odpočinout a být jen sama se sebou. Kromě běhu jsem si navíc našla další sportovní aktivitu, která mě neskutečně baví a perfektně se po ní hubne. Řeč není o postelových hrátkách, ale o skákání na trampolínách, kam chodím jednou týdně. Když k tomu navíc připočtete dvakrát týdně běhání v délce šesti kilometrů a občasné posilování doma před televizí, výsledkem je vyrovnaná a usměvavá matka.

    A jak jsem teď sama se sebou spokojená? Ještě to není úplně ideální. Začínají se mi totiž dělat svaly, které váží víc než tuk, takže váha zůstala od minulého článku stále stejná. Mám o pět kilo víc, než když jsem otěhotněla, ale začínám se s tím tak nějak smiřovat. Důležité pro mě je to, že nesedím doma na zadku a že se snažím se sebou stále něco dělat. Protože buďme upřímní, vždycky je co vylepšovat.

    Náš pravidelný seriál tímto končí. Nezoufejte, brzy se zase ukážeme a poreferujeme třeba o tom, jak se běhá se speciálními kočárky, jak se vede dítě k prvním sportovním krůčkům nebo jak se trénuje na TransVulcanii.

    Karolina a Nikola Havlíkovi

    Karolina Havlíková je úspěšná módní bloggerka. Její manžel, Nikola Havlík, je externím redaktorem RUNGO.cz. Kdo chce Nikolu poznat, může zavítat na pravidelné středeční trailové výběhy v Praze, které vede. Organizují se pomocí této skupiny.



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.