• Dean Karnazes: mašina, která běhá srdcem

    Dean Karnazes uběhne 560 kilometrů v kuse, přeběhl Ameriku a dělá i další šílené věci. Kupodivu může být motivací i pro nás obyčejné běžce: začínal totiž až ve třiceti. A ještě se na to musel opít.

    Nekonečné kilometry na nudném běžícím pásu. Nakonec jich dal 238. | foto: Profimedia.cz

    Je vynikajícím dokladem, že běžec má dodržovat pitný režim. Když slavil třicáté narozeniny, opil se jako Dán, a přestože patnáct let neběhal, svlékl se a do rána uběhl padesát kilometrů.

    Bylo to jako nějaké převtělení.

    Tím se z něj totiž stal vytrvalec. A jeden z nejneuvěřitelnějších na světě. Je to muž, který uběhne za padesát dnů padesát maratonů v padesáti amerických státech, za pětasedmdesát dnů přeběhne Ameriku od oceánu k oceánu a kromě jiného - a tuhle výzvu osobně považuju za nejděsivější - taky uběhne během čtyřiadvaceti hodin ubíjejících 238 kilometrů na běžícím pásu.

    Jeho výkony jsou tak nadlidské, že by vás mohly odradit. Proč by vás měl k proběhnutí motivovat někdo, kdo uběhne 560 kilometrů v kuse, že? Tohle je úplně jiná váhová kategorie.

    Ale ne tak zcela. Vtip je v tom, že než Dean vyběhl, taky vůbec netušil, že to v něm je.

    Chtěl běhat, ale neměl se do toho.

    I když buňky pro běhání tam byly, to nelze popřít. Z nepochopitelných důvodů se všude dočtete, že začal běhat už ve školce, protože se tak vždy odpoledne přibližoval domů. Samozřejmě, že je to hloupost, protože v Kalifornii by nikdo ani v květinových 60. letech nenechal pobíhat tak malé dítě samo. Ve skutečnosti s tím začal až jako starší školák. A protože ho to bavilo, vstoupil do školního atletického oddílu, kde dělal krosy. Trenér mu poradil, aby běhal srdcem, a to on měl. Tak vítězil. Jenže pak přišel jiný trenér se zupácko-školometským přístupem a Deana otrávil tak, že v patnácti běžecké boty sundal.

    Naštěstí se ve třiceti opil.

    Byl to klasický večírek se ženou a přáteli. Pivo a tequilla, bylo toho hodně. Pak manželka odešla domů a po Deanovi vyjela nějaká dívka. Vypadalo to slibně, ale on prchl zadním vchodem, došel domů, a aniž si to uměl vysvětlit (v tu chvíli si toho asi moc nevysvětloval), svlékl se do trička a boxerek, sroloval černé hedvábné podkolenky ke kotníkům, obul staré tenisky, které používal při sekání trávy, dal si do nich dvacetidolarovku a vyrazil.

    Cestou si koupil dvě burrita a kukuřičné placky, protože měl hlad. Přitom narazil na úředního šimla. Stánek byl drive-in a prodavačka mu nechtěla nic prodat, protože neseděl v autě.

    Od té noci začal běhat. Každý den pár kilometrů. Pak osm, deset. Cítil se jako velký běžec.

    A taky měl pocit, že konečně našel, co postrádal. Narozeninová noc, kdy si sroloval ponožky a vyběhl, udělala tečku za dlouhodobým pocitem, že by měl žít jinak.

    K běhu ho vyhnalo totéž, co pohání spoustu běžců, které dnes potkáváte, tedy pokud to nejsou zrovna ti, co se řídí módními vlnami. Dean měl totiž krizi. Honil smlouvy a termíny, ale cítil, že něco v životě si zařídil špatně. I když to vypadalo, že jede naplno, byla to jízda jen na jednu nápravu. Právě dostal nový služební lexus, nebylo to však to, po čem by toužil.

    A tak čtyřikrát týdně běhal a myslel, bůhvíco nedělá úžasného. Běh ho sice osvobodil od pocitu životní prázdnoty, ale pak dostal ošklivou ránu. Když po trase stoupal do prudkého kopce, předběhli ho dva chlápci v maskáčích a s baťohy na zádech. Za chvíli si to mazali zase dolů. Pomyslel si, jak jsou namakaní. Jenže najednou tu byli znovu. Přiběhli zdola, předběhli ho, a když se dostal nahoru on, zastihl je, jak i s baťohy dělají kliky.

    Zeptal se jich, na co trénují. Odpověděli, že na kvalifikační běh před závodem na 100 mil západními státy. To ho ohromilo. A protože z nich cítil despekt, druhý den se rozhodl, že to zkusí taky. Najednou mu došlo, že všechno to dosavadní běhání byla jen rozcvička. Pak už se příběh vyvíjel rychle. Druhý den o polední přestávce vyrazil do knihovny a past sklapla.

    Zrození běžce

    V knihovně si zjistil, že závod na sto mil je rasovina. Běžci ho musí dokončit během jednoho dne a má celkové převýšení 11,6 kilometru, jelikož se běhá v horách. Nováčci se mohou kvalifikovat tak, že uběhnou padesát mil za devět hodin.

    Dean zvýšil dávky, vstával časně ráno, vlastně ještě v noci, běhal místo oběda a na služebních cestách. Kvalifikační závod doběhl v limitu a pak dokázal i proběhnout oněch sto mil. Sice v noci načas oslepl, ale dokázal to.

    Objevil v sobě rezervy, o nichž vůbec netušil. Ne že by je měl každý. Dean Kaznazes je výjimkou a taky má neuvěřitelnou kázeň. A tak později uběhl 560 kilometrů během osmdesáti hodin v kuse, jako první člověk má na kontě maratón na jižním pólu, jako Forrest Gump opravdu přeběhl Ameriku, když odstartoval v kalifornském Anaheimu a skončil v New Yorku. Potřeboval na to pětasedmdesát dnů, takže každý den dělal šedesát až osmdesát kilometrů.

    Taky několikrát absolvoval ultramaraton Údolím smrti, což obnáší 217 kilometrů v pekelné červencové výhni skoro padesáti stupňů. Aby to nevypadalo, že je superman, dodejme, že poprvé se zhroutil a vzdal. A víc než desetkrát zvládl Štafetu, závod družstev na 320 kilometrů: o tuto vzdálenost se stejným dílem dělí tým o dvanácti běžcích, takže na každého zbývá půlmaraton, ovšem v jeho případě tvořil tým jen on sám. A jak je to u běžců jeho kategorie zvykem, běhal také ultramaratony v pouštích, jako jsou Sahara, Gobi či Atacama

    A udělal hodně pro běhání a jiné věci. Nejenže běhal, aby sháněl peníze pro nemocnou dívku, stal se taky celebritou. Má výhodu: je velmi fotogenický a na rozdíl od většiny vychrtlých vytrvalců i svalnatý. Hodí se na obálky časopisů i do televize, třeba i bez trička, čehož obrazoví redaktoři rádi využívali. Když před jedním z dalších ročníků závodu na 100 mil západními státy psal časopis Runner´s World o tom, že Karnazes se zúčastní, ironicky dodal, že hlavní otázka zní, co bude mít na sobě.

    Faktem je, že Karnazes jako odborník na public relations, což bylo jeho občanské povolání, šel mediálnímu zájmu hodně naproti. Napsal, vlastně si při běhání nadiktoval, několik knih, které se staly bestsellery, stal se běžeckým rádcem, byl zván do nejsledovanějších televizních talkshow. Jeho profily tiskly největší noviny a časopisy, v roce 2006 ho časopis Time zařadil mezi sto lidí, kteří nejvíce ovlivnili svět. Kromě jiného proto, že k běhání přivedl spoustu "znuděných" třicátníků.

    Ale protože běhání je osamělý, tichý sport, většina výkonnostních běžců publicitu a hvězdy nemiluje. Karnazes sklidil od soupeřů kritiku s tím, že po trasách běhá spousta mužů přinejmenším stejně dobrých jako je on, jen se necpou před kamery a nevymýšlejí výstřední věci, jimiž by na sebe upozornili.

    Nechme jim jejich spor. Pro nás je důležitější, že Karnazes ve chvíli, kdy o sobě mluví, řekne i něco, co se hodí také nám, ačkoliv neuběhneme stovky kilometrů v kuse.

    Jede na pizzu a nezdravé jídlo. Ale jen při běhu

    To hlavní je, že běh bolí. Skoro by se dalo říct, že rozdíl mezi "běžcem" a běžcem je v tom, že zatímco ten první při první bolesti přestane, druhý běží dál. Kdyby věděl, co prožívá Karnazes, asi by to taky zapíchl, protože by se dozvěděl, že běží vstříc jen větší a větší bolesti.

    Dean tvrdí, že není pravda, že jestliže po deseti kilometrech tělo trochu bolí, po čtyřiceti kilometrech je bolest čtyřikrát silnější. Prý spíš desetkrát. Každý krok bolí víc než ten předešlý.

    Ale to je jedna ze tří nejlepších věcí na běhání. Když ji překonáte a doběhnete, cítíte se posíleni a očištěni. Ty zbývající dvě věci jsou volnost, kterou máte, a čistá rozkoš z toho, jak tělo pracuje jako stroj - tedy do chvíle, než přijde bolest.

    A jak to Karnazes vlastně dělá, že běží tak daleko, i když ho všechno bolí? Nohy ho prý nesou jen na určitou vzdálenost. Pak už běh musí zařídit hlava.

    Karnazes je také příklad toho, že běhání je oběť. Aby stíhal trénovat a chodit na devátou do práce, vstával ve čtyři. Jindy čas na běhání nezískal. Naučil se spát čtyři pět hodin denně. V jídle je asketa, nezná pečivo, sladkosti a sedmkrát týdně jí zásadně jen určitý druh grilovaného lososa, k večeři si nedává nic jiného. Ale při dlouhém běhu si to vynahradí.

    To nejí, přímo žere. Nejvíce prázdné kalorie a tučné věci. Mobilem si zavolá ke stánku, který je poblíž, a objedná si na nejbližší křižovatku jídlo jako pro běžecký tým. Pizzu sroluje a nacpe do pusy, dorazí se burritos a koblihami. Při několikadenním běhu má spotřebu deset tisíc kalorií denně.

    A ještě věc, která by nás mohla zajímat: jak se při běhání nenudit. Už víme, že Dean diktuje knížky, což asi nikdo dělat nebude. Kromě toho přemýšlí. No, i to je většinou těžké. Takže jak to udělat, aby se z běhu nestala facha?

    Tady jsou jeho tři rady: mějte víc tras a pořád je střídejte, nikdy si nedávejte stejnou dva dny po sobě. Když běžíte delší okruh, netrapte se - pokud máte chuť na kávu, klidně se zastavte a dopřejte si ji. A když jste někde, kde vás něco zaujalo, klidně si dejte pauzu a prohlédněte si to. Nikdo vás nehoní.

    Teď k tomu prohlížení bude mít Dean Karnazes spoustu příležitostí. V budoucnu chce uběhnout během jediného roku maratón ve všech zemích světa. Mimochodem, v takovém Vatikánu to bude skoro stejně strašné, jako když běžel na běžícím pásu.

    Autoři: ,


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    Dean Karnazes: mašina, která běhá srdcem

    J48a80n
    P85a98z87d38e19r46a
    Aspoň si tu knížku přečtěte, máte tu velké nepřesnosti 
    P90e20t75r
    H38r77a72b32á43k
    Tak běhat je potřeba taky s rozumem, což v jeho případě už myslím neni. Onuž to bere jako živnost a překonávání met. Je...
    L53a39d56a
    N29o57v23a83k
    piju každý den a běhám kvůli tomu jen výjimečně...
    M75i55r44o81s86l35a40v
    K76o65s53t34l52i31v63ý
    "Dean tvrdí, že není pravda, že jestliže po deseti kilometrech tělo trochu bolí, po čtyřiceti kilometrech je...

    V diskusi je 33 příspěvků, poslední příspěvek 14. 1. 2014, 12:50



    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.