• David Vaš trénoval v Itenu, líhni světových maratonských šampionů

    Inspiroval se knihou Běhání s Keňany a vydal se na tři měsíce do Itenu, domova šampionů. Tréninky tam daly Davidu Vašovi z Českých Budějovic zabrat a při závodu zjistil, že běh v tamní nadmořské výšce může být i nebezpečný.

    David Vaš strávil tři měsíce v Itenu, líhni afrických špičkových běžců | foto: David Vaš

    David Vaš s osobním rekordem 10 tisíc metrů pod 32 minut rozhodně není pomalý, ale stále je co zlepšovat. Proto se rozhodl zvýšit svoji výkonnost přímo v rovníkové Africe. Loni v září mu končila pracovní smlouva, a i když toto období není pro cestu do Itenu optimální, využil příležitost, koupil letenku a odcestoval. „Ideální je jet do Itenu od ledna do března, ale stál jsem před dilematem buď jet hned, nebo vůbec,“ vzpomíná dnes. A svého rozhodnutí nelituje.

    Letenka vyšla na zhruba dvanáct tisíc a prvních pár dní byl v hlavním městě Keni, v Nairobi. Viděl národní stadion, kde probíhají kvalifikace na olympijské hry. Je ve vysoké nadmořské výšce a keňští běžci objíždějící závody ve světě jsou pak v nevýhodě oproti těm, kteří se připravují pouze na kvalifikační závod. Vysoká nadmořská výška vyžaduje specifickou přípravu.

    Fotogalerie

    Zážitky z Nairobi ale rozhodně nepatří mezi ty, na které by David Vaš vzpomínal rád. Nejprve byl okraden a pak vydírán... „Tři zhruba dvacetileté pouliční děti mě zatáhly do uličky a začaly mi vyhrožovat, ať jim dám peníze. Já jim říkal, že žádné nemám, ony naléhali a pak jeden z nich vytáhl kudlu. Tak jsem dal ruce nahoru a odevzdal jednu ze svých peněženek, kde jsem měl zhruba padesát dolarů, kreditní kartu a doklady,“ vzpomíná. Musel si pak nechat z domova poslat hotovost, aby mohl pokračovat v cestování.

    Pak si chtěl udělat fotku z mrakrodrapu, ochranka ho nahoru dovezla výtahem za v přepočtu dvacet korun, ale za cestu dolů chtěla čtyři stovky. Nebylo jiné řešení, než je nakonec dát. Celkově prý vyšla celá cesta na 40 tisíc korun, s okradením 44 tisíc.

    Cesta to byla ale v podstatě ekonomická. David Vaš cestoval s matatu, což jsou malé dodávky naplněné doslova k prasknutí, podstatně levnější než taxíky. „Je to pro devět lidí, ale jelo nás tam i šestnáct. Když nás zastavili policajti, zajímalo je jen, jestli má řidič licenci,“ vyprávěl český běžec a dodává, že v Keni se dá vyjít s padesátikorunou na den.

    I v Itenu se David ubytoval skromně, v přepočtu za tisíc korun na dva měsíce. Již před cestou byl český běžec v kontaktu s jedním z Keňanů. Mimochodem, pozval jej do Česka a Keňan přikývl, příští rok přijede do Českých Budějovic na půlmaraton, natrénováno má na 60 minut. A to přesto, že sám již moc neběhá a osobní rekord 61 minut běžel před sedmi lety. „Řekl mi, že je to v jeho silách a že to zaběhne. A takhle to tam říkají všichni,“ dodal k sebevědomí těchto borců.

    Prozrazuje též však, že mnoho Keňanů má v pase nižší věk, než ve skutečnosti. „Je to nespravedlivé, protože pak startují na juniorském mistrovství a jsou to vlastně dospělí lidé. Ale ne všichni podvádějí,“ říká.

    Ugali, čaj a fazole

    Nakoukl i do místního jídelníčku. Snad každý Keňan, běžce nevyjímaje, má pole s kukuřicí. Z kukuřičné mouky smíchané s vodou pak vyrábí oblíbené jídlo ugali. Jí se večer před spaním a zasytí i na ranní trénink. Často se jí též fazole, které se dělají celý den a díky tomu prý nenadýmají. Je jich několik druhů a podle Davida jsou excelentní. Hodně se jí ovoce a zelenina, sušenky zde neseženete a ani těstoviny.

    V restauracích není na české poměry nijak draho - oběd pro tři lidi skládající se z fazolí a rýže vyšel na deset korun. Maso se v Keni moc nejí, a pokud ano, není dobré. Výjimkou jsou ryby, které jsou zde vyhlášené. David Vaš si zkusil i keňskou obdobu palačinek, dělal je dokonce pro celé okolí. Oblíbený je v Keni čaj s mlékem a hodně cukru. Je to zřejmě důsledek toho, že Keňa bývala britskou kolonií.

    Trochu překvapivé je, že vytrvalci vážící pod šedesát kilo hodně jí. K snídani si dají jeden toastový chleba o hmotnosti 400 gramů, který chutí připomíná českou vánočku. I k obědu měli Keňané obrovské porce a zatímco byl po vydatné večeři David sytý, jeho přátelé jedli ještě po návratu domů.

    David se podíval i na tržnici, kde se prodává všechno od ovoce a zeleniny až po použité boty na běhání dovezené z Evropy. Dají se pořídit za zlomek ceny nových, Nike Pegasus 31 usmlouval David za 48 korun, ale nekoupil je. Podobně jako se u nás sleduje fotbal nebo hokej, v Itenu všichni fandí při maratonech. David s místními fandy viděl čtyři světové maratony včetně Berlína a Chicaga a vítěz i vítězka byli vždy z Itenu.

    Třicet kilometrů týdně

    A jak vlastně probíhá trénink v městě šampionů? Běhá se společně, ráno od šesti či dopoledne od devíti se běží kvalitní trénink a večer je druhá fáze - výklus. „Všichni tam jedou stejný trénink, není to jako tady, kdy nám trenér stanovuje tréninky individuálně,“ vysvětlil David Vaš a dodal: „Neviděl jsem tam žádného trenéra, který by na ně dohlížel. Oni to vycítí sami.“ Běhá vždy skupina Keňanů, ke které se přidají i Evropané. Keňané běhají lehce, je radost je pozorovat.

    Keňané běhají šest dní v týdnu, jeden den mají odpočinek. V pondělí je lehký běh, běží 18 kilometrů a začínají v šest ráno za svítání. Tempo se zvedá a záleží, kdo skupinku zhruba šedesáti lidí vede. „Když je to blázen, jde už první kilometr za čtyři minuty, a to se nedá. Když to vede normální člověk, začíná po 5:20/km. Pak se přes 5:00, 4:40 a 4:20 dostanou na 3:50, to dlouho vydrží a poslední tři kilometry jdou třeba i pod tři minuty na kilometr, ale to jsem s nimi už neběžel,“ říká Vaš.

    Podobný trénink se pak běží i ve středu. Vedle každé asfaltové silnice je ještě nezpevněná cesta, což je lepší pro klouby, ale běžci si pak musí často prát oblečení i boty. Davida překvapilo, že i Keňané, kteří jsou sponzorovaní světovými značkami, se o vybavení pečlivě starají a váží si ho.

    V úterý a v pátek je na řadě stadion. Má ale hliněný povrch a tak se na něm běhá, pouze pokud zrovna neprší. Stadion je ve výšce 2 400 metrů nad mořem, a to samo o sobě znamená nijak lehké běhy. Když David přijel, Keňané zrovna běhali dvanáct krát kilometr za 2:45 s 200 metry meziklusem. Český běžec se s nimi držel 400 metrů - a i to byl prý zážitek. Další tréninky zde jsou patnáctkrát až šestnáctkrát 600 metrů za 1:32 s meziklusem 200 metrů nebo 400 metrů za 52 až 55 vteřin, těch chodí dvacet.

    Ve čtvrtek se běhá fartlek, ale trochu jiný. Začíná se čtyři kilometry za Itenem, podstatně níže a běží se do kopce. Běžně tento trénink běhá kolem dvou set lidí a ti pak mají na cestě přednost, uhýbají jim i auta. Někdo ze skupinky vždy určí, co se poběží, Keňané si to nastaví na gaminech a vybíhá se. Běhá se minuta rychle a minuta volně až čtyři minuty rychle a minuta volně. „Když je to 1+1, dá se ještě v pauze skupinka doběhnout,“ říká David Vaš, při modelu 2+1 už ale neměl šanci.

    Náročná je sobota, to se Keňané vydávají na dlouhý běh (37 kiílometrů po 3:10) nebo běhají kopce - 300 metrů běhají 50 minut, pořád nahoru-dolů. „Můj trénink trval 26 minut a jejich 50. Neuvěřitelný,“ vzpomíná David Vaš a dodává, že pak ještě dají fartlek 1+1 na vyběhání.

    Kromě ranního běhu má každý den ještě druhou fázi - naprosto regenerační běh - 40, 30, 50 minut začínaný v tempu 7:00/km jako kompenzace od zátěže. Keňané jen běhají, žádné plavání, moc nedají ani protahování. Stačí regenerační klusy večer. Posilování jim také moc neříká, v tom jediném byl David Vaš lepší než Keňané. Mezi tréninky Keňané buď spí, nebo poslouchají keňskou muziku - jsou to prý veselé melodie trochu připomínající reggae.

    „Jel jsem tam pro výkonnost, hlavně trénovat. Takže neděle, kdy jsme mohli někam vyrazit, jsem radši odpočíval,“ přiznává David. V sobotu po dlouhém běhu jdou Keňané někdy na diskotéku, ale alkohol nepijí, mnoho z nich ho nikdy neochutnalo.

    David Vaš si zaběhl i závod, 10 kilometrů běžel za 36 minut a skončil v první třetině, ale neměl z toho dobrý pocit, ve vysoké nadmořské výšce se mu neběželo vůbec dobře. „Musel jsem zvolnit, protože mě píchalo na plicích. Pokud se člověk v takové nadmořské výšce nenarodí, je tam běhat nebezpečné. Trénovat se dá, ale běžet závod ne,“ ví nyní.

    Sečteno a podtrženo, David Vaš začínal v Keni na 80 naběhaných kilometrech za týden a pak objem zvedal. Nakonec to bylo neustále 150 km/týden, což znamená denně 30, někdy 20 kilometrů. Nejvíc český borec naběhal asi 170 kilometrů za týden. I když se případný posun ve výsledkových listinách uskuteční až na jaře, své rozhodnutí si pochvaluje. Do Itenu by se chtěl vrátit.

    V současné době trénuje v Itenu Jiří Homoláč s Milanem Kocourkem, kteří toto prostředí využívají letos, v olympijském roce, poprvé. Itenská příprava však nemusí být výhodou. Když se člověk vrátí z takové nadmořské výšce, hrozí, že se „zataví“. Pro splnění limitu 2:15 na olympijské hry je ale třeba trochu zariskovat.

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.