• VIDEO: Bylo to utrpení, říká Klára Rampírová o šampionátu ve skyrunningu

    Chamonix ve Francii se stalo dějištěm Mistrovství světa ve skyrunningu. Jak ho absolvovala jedna z našich nejlepších běžkyň, pro kterou byl po jarním úrazu první větší podnik? Pro Kláru Rampírovou nebyl závod, který se konal od 27. do 29. června, rozhodně procházkou růžovým sadem. Sáhla si skutečně na dno.

    Do mistrovských disciplín se počítaly tři, z nichž se po součtu bodů jednotlivých závodníků stanovilo umístění států. Jednalo se o vertikální kilometr, který běžci nastoupali z Chamonix na délce trati 3,8 km s cílem na Planpratz, maraton s převýšením cca 2 500 m a ultramaraton o délce 80 km a převýšením 6 000 m, vše v horském prostředí.

    Fotogalerie

    Česká republika pod vedením Sama Straky, zakladatele české skyrunningové asociace, měla v každé disciplíně zastoupení v mužské i ženské kategorii a umístila se na výborném 10. místě z celkových 47 zemí. Nejvíc bodů české výpravě zajistila Anička Straková (Pichrtová) a Honza Zemaník na UltraSkyMarathonu a Míša Mertová spolu s Honzou Havlíčkem na trati Vertical Kilometer a SkyMarathon.

    A teď trochu mých zážitků z UltraSkyMarathonu :

    Nemůžu dospat. Budík nastavený na dvě ráno je zbytečný, stejně se převaluju už od jedné. Opakovaně si sedám na posteli a chystám se vstát, v chatě je však ticho, tak zase uléhám se svými neklidnými myšlenkami. Mám vše sbaleno? Dost jídla? Co na sebe? Co bude dělat pata, na kterou jsem se po Valašském hrbu bolestí už vůbec nepostavila? Z převýšení 6 000 metrů už nepanikařím, to jsem si užila po příjezdu do Chamonix, když jsem viděla okolní kopce. Vlastně hory. Až mě bolelo za krkem!

    Konečně. Chata ožívá všemi, co se chystají na ultra. Každý do sebe cpe něco podle svých preferencí, já ovesnou kaši a banán, další pohanku a Pepr si cosi rozmixoval, vypadá to nechutně a dost možná to tak i chutná. Po třetí ranní přijíždíme do centra Chamonix, ještě je docela klid na to, že startuje 1 000 závodníků. Nehrnu se dopředu, demoralizuje mě, když mě pak všichni v kopci předbíhají.

    Pár minut do čtyř hodin ráno, stojím jen v tričku, nálada je elektrizující, pár vět proslovu a už odpočítáváme poslední sekundy. Start! Tuhle nervozitu v davu na startu nemusím, těším se do klidu ve výšinách hor. Svižně běžíme ulicemi města mohutně povzbuzováni mnoha diváky. Netrvá to dlouho a cesta se zužuje v pěšinu klikatící se k vrcholu Le Brévent ve výši 2 500 metrů, tedy o kilometr a půl nad námi. Pěkná rozcvička na zahřátí. Do háje, tvoří se špunt a suneme se pomalu, tak nechodím ani na Lysou při tréninku. Postavila jsem se na startu zbytečně vzadu a teď tady prokaučuju nejméně čtvrthodiny. Nadávám si skoro celé stoupání. Mám tak aspoň čas se kochat neskutečnými výhledy na protější Mont Blanc probouzející se do slunného dne, na nezapomenutelnou scenerii modrorůžové oblohy a zasněžených štítů hor hlazený prvními ranními paprsky.

    Tak jo, seběh napálím, předběhnu aspoň sto lidí a ušetřené síly zúročím v dalších kopcích. A po osmi kilometrech stoupání se vrhám dolů. Jo, předbíhám, to jo, ale něco se děje. Stehna mě nedrží tak, jak jsem zvyklá. Snad se rozeběhnou. Míjíme Planpraz, stanici lanovky a cíl odpoledního vertikalu a klesáme o 700 metrů níž. Čtyřkilometrový výšvih a opět klesání o 800 metrů. Přibývá turistů, luští mé jméno ze startovního čísla na břiše a mohutně povzbuzují.

    Tak na to nejsem připravená. Prvního zvládám, ale u dalších už musím zadržovat slzy z těch silných emocí. Já snad budu fakt brečet! Na občerstvovačce se dávám dohromady, jsem nezvykle grogy, dokonce si sedám a cpu do sebe banán se solí, grepem, čokoládou a zajídám to parmazánem a salámem. Není možné, aby mi něco z toho nedodalo energii!

    Nohy jsou těžké jak z olova. Proč mě nechtějí nést? Pata mě bolí jen přiměřeně, šutr v botě taky, tak proč sakra ta stehna nezabírají? Nechápu. A to mě teď čeká Col de la Terrasse ve výšce 2 643 metrů, tedy 1 300 metrů vzhůru na sedmi kilometrech. Přeřazuji z módu závodit a nezabít se v tom těžkém terénu na mód užít si to a nezranit se. Ten mi však dlouho nevydrží, těžko si užívat bez energie, tak přepínám na nějak to přežít a dojít do cíle. Stoupám šnečí rychlostí a psychicky jsem na dně. Nemůžu být přetrénovaná. Sice jsem měla co 14 dní po sobě tři horské závody delší než maraton, ale běželo se mi dobře a bylo to už před měsícem!

    Tak fakt asi už končím s běháním. Prostě mi to nejde. Nakonec se uklidňuji a svedu to na darování plazmy. Jeden problém v hlavě vyřešen. Teď ještě dokončit závod.

    Stoupáme krásným údolím, krajina se postupně mění ve vysokohorskou, zurčící potůčky se proplétají mezi travou, kameny a rododendrony. Vybavuji si text písně : "Prestal nám rást rododendron, sere ma to nervy mám ..." a alepoň chvíli se vyčerpaně směju. Vedro útočí, závodníci už různě posedávají po kamenech, konečně ledovcový potok, nabírám chladnou vodu a piju plnými doušky. To je slast! Další várka na rozehřátou hlavu. Všechno se se mnou točí, krev buší ve spáncích, hlava se chce rozskočit. Držím se křečovitě ocelových lan a řetězů, tisknu se ke skále v prudkých traverzech a stoupaje po ocelových kramlích doufám, že někde nesletím.

    Plíživě se začínají vtírat myšlenky o tom, že bych vzdala. Nejprve jen nesměle probleskují, ale občas zákeřně zaútočí. Co když v dalším stoupání omdlím? Proč se mám dál takhle trápit?

    Naštěstí jsem nahoře, výše než 2 643 metrů dnes už nepůjdeme a svět je najednou optimističtější. I když pohled na záchranáře a ležícího závodníka s nohama nahoře na veselí moc nepřidá. Rozbíhám se po sněhové pláni, kloužu ve vyjetých kolejích a předbíhám!

    Někteří to vzdali, sedli do vyjetého koryta a fičí dolů po zadku. Nechci strávit několik hodin v mokrých kraťasech, tak se snažím udržet na nohách. Když však už sebou potřetí švihnu o zem, kašlu na to a zapojuji se do vláčku. To bude vlk jak prase! Ale všichni se smějeme a ječíme jak malé děti. Paráda! Elasťáky mi super jedou, zbaběle však brzdím a hrnu sníh před sebou. Popoběhnout pár metrů přes suťovisko a zase hop do klouzačky. Sníh mám prostě všude, záda dodřená od ledových krystalek, ale jsem rychle pár set výškových metrů níž.

    Otvírá se mi nádherný pohled na šedomodré ledovcové jezero a přehradu. Grandiózní stavba. Myslím, že jsme přeběhli do Švýcarska. Zastavím se na občerstvovačce, voda došla, tak si do horkého vývaru liju pro ochlazení colu. Chuťovka, jak mi v perlivých bublinkách plavou nudle. Probíháme po technickém hřebínku, ani dolů se nedá běžet, jen kamenné schody, řetězy, vrstvy skály otočené kolmo, dávám pozor na každý krok. Tohle se u nás natrénovat nedá. Klesání o 1 400 metrů níž do Vallorcine je nekonečné. Milion serpentin, klopím zatáčky a hraju si na formuli. Ne rychlostí, ale zvukem " ééén, ééén.." Čím níž, tím větší vedro.

    Piju a polívám se z každého potůčku. Už je mi jedno, jestli jsou nad tím nějaké krávy. Je mi tak nějak všechno jedno. Přepínám z módu neomdlít na nerozbrečet se a zpět. Myslím na známé, co jim bylo kolikrát hůř a taky nevzdali, myslím na kluky, co jsou zrovna v base campu pod Broad Peak a taky budou bojovat s každým krokem, myslím na všechny, co mi dnes drží palce, vybavuji si jejich příspěvky na Facebooku. Prostě musím jít dál! Vždyť přece nejsem zraněná! A tak po krátkém posezení na občerstvovačce vyrážím vzhůru.

    Čeká mě zase 1 000 metrů výškových na šesti kilometrech. Dávám si krátkodobé cíle: za půl hodiny si sním gel a za hodinu si za odměnu sednu. Gel mě nečekaně zrychlí o půl kilometrů za hodinu a předcházím svého souputníka, který nevěřícně zírá. Haha, zase závodím! Netrvá však dlouho a pozice se opět vracejí. Předbíhající Rus se mě snaží povzbudit. Nu pagadi! A chvíli se bavím vzpomínkami na večerníčka vlka a zajíce. A nesednu si!

    Stejně mi to nepomáhá, energie se ne a ne dočerpat. Rododendrony mi už taky lezou tak nějak na nervy. Krok sun krok, levá, pravá, trochu sušených brusinek, levá, pravá ...a jsem tady. Aiguilette des Posettes, 2 201 metrů. Hluboko pode mnou je občerstvovačka v Argentiére. Sestup po skále a schody zpevněné kulatinami neumožňují odpočinek při seběhu. Teď už jen kontrolovaně padat až dolů. Začínám se honit s časem. Co když nestihnu časovou bránu, která ani nevím v kolik je, a nepustí mě na poslední úsek stoupající z 1 000 metrů znovu do 2 200 metrů na mezistanici lanovky na Aiguille du Midi? I když si představu stoupání raději snažím vytěsnit ze svých myšlenek.

    Mám za sebou víc jak sedmdesát kilometrů, co na tom, že podle organizátorů je poslední občerstvovačka na 66. kilometru. Opět spousty fandících, kteří vykřikují moje jméno. "Merci, merci," děkuju unaveně, ale šťastně. Opět vývar, tentokrát s vodou, kousek chleba s parmazánem sbalím pro jistotu i do batohu a vyrážím na svůj poslední výstup. Teď už to nějak dojdu.

    Předbíhá mě holka, když se trasa trochu narovná, tajně deset kroků popoběhnu, ať mě nevidí, a tvářím se, že jsem docela v pořádku. Začíná se stmívat, příjemně se ochladilo, snad ještě stihnu výhled na ledovec Mer de Glace, těším se na něj jako na lízátko! Očima posunuji metry na Garminech, které se neskutečně vlečou. Užívám si klidu, samoty a svých myšlenek. Cítím se jako v divadelní hře Osamělost fotbalového brankáře a přemýšlím nad osamělostí ultraběžce. Výhledy na ledovec, okolní štíty, vodopády a západ slunce mě naplňují úžasem.

    To se neochodí! Vůně cíle mi vlévá energii do žil. S trochou strachu si už ve tmě a lehkém deštíku užívám tříkilometrový traverz na pokraji srázu nad nádherně osvětleným Chamonix, 1 200 metrů pode mnou, a blahořečím výrobci batohu, že píšťalku přišil k prsnímu popruhu a v případě pádu ji nebudu muset v batohu hledat. I když, jestli tady zakopnu, tak mi dole už nejspíš nebude nic platná. Raději se ještě víc tisknu ke skále. Poslední občerstvení s pitím a teď už jen dolů! To bych mohla stihnout do půlnoci! No a měla, když pojistku jsem si uzavřela jen na pátek.

    Opatrně zrychluji, předbíhám, půl hodiny pryč a Chamonix pořád stejně daleko. Nemělo to být jen 4 kilometry? "How many kilometers?" Cože? Ještě čtyři? Kašlu už na stehna, když na mě kašlala celou dobu, letím jako splašená srna. Předbíhám pár závodníků i dvě holky, chce se mi čůrat, no teď už nezastavuji, vydobyté místo zpět nepustím a půlnoc se blíží! Nohy se mi klepou, světlo čelovky se míhá na kamenitém chodníku a mysl ve zlomcích sekundy navádí nohu na bezpečný došlap. Někdy jsou však nohy rychlejší myšlenky a už letím ze srázu, naštěstí ne tak prudkého, visím na něm horní polovinou těla a kluci mě vytahují nahoru. Jo, OK OK. Ale už go, go!

    Od dalších držkopádů mě zachraňují hole. Chamonix je plné lidí, probíhám pěší zónou, kolem plných kavárniček, lidé vstávají a tleskají "BRAVO! BRAVO! Klara!" Je to asi nejkrásnější kilometr mého života. Probíhám cílem ve 23.44 hodin, tedy 19.44 hodin od startu, s obrovským úžasem na 9. místě v kategorii, 33. žena a 280. celkově. Dávám pivo a volám klukům, ať si mě přijdou vyzvednout, další krok už neudělám. Přes mé vyčerpání, které nakonec bylo vyhodnoceno jako problém s nadmořskou výškou, jsem si závod obrovsky užila, ať již překonáním sebe sama, tak hlavně tou úžasnou krajinou a pestrou, velmi technickou tratí, nakonec o délce asi 89 kilometrů a s převýšení 6 100 metrů, kterou dokončilo 567 závodníků z tisícovky startujících.

    Autoři:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.