• Buff epic trail: pyrenejské poprvé aneb povídání o epickém horském ultratrailu

      9:23
    Tenhle závod s těžko vyslovitelným názvem - The BUFF Epic Trail Aigüestortes, mě nadchnul, jen co jsme se mrkla na jeho opravdu povedené webovky. Zelené kopce, poseté loukami a jezery, skalnaté štíty velehor tyčící se nad nimi - a hlavně má to být EPIC. Propozice slibovaly úctyhodných 106km v kopcích s pozitivním převýšením +8000m. Dalo by se říct, že pro mě bylo hodně věcí premiérových - první závod ve velkých horách, poprvé v konfrontaci se světovou špičkou, poprvé úplně sama.

    | foto: Zuzana Urbancovápro iDNES.cz

    Přihlášení a zakoupení letenky do Madridu bylo otázkou několika málo minut a kliknutí myší. Nemůžu tvrdit,  že bych se nepřipravovala, minimálně psychika mi pracuje na plné obrátky. Dva měsíce, které zbývají do odletu, se pravidelně budím s profilem trati před očima. Blikajícím červeným světýlkem, které mi naznačuje, že na tohle už natrénovat opravdu nestihnu. Buff epic trail je tak blízko.

    Moje nervozita graduje a ten opravdový šok doprovázený žaludkem v krku nastává, když se někdy týden před dnem D mrknu ze zvědavosti na startovku. Nejen, že je tam opravdu málo lidí (něco kolem stovky), ale co jméno to ultra star - Iker Karrera (borec ze Salomonu), Francesca Canepa (vítězka Ronda del Cims 2013), Julia Bottger (letošní vítězka Ronda del Cims), samozřejmě kompletní tým Buff v čele s Tonym Krupickou (zalekl se a nakonec nedorazil), Nurii Picas, a v neposlední řadě elitní běžec a asimilovaný pološpaněl Jan Bartas.

    Přece jen Pyreneje nejsou zrovna za humny, rozhodla jsem se pojmout výlet trochu více zeširoka. Dva dny před závodem jsem se poflakovala po Madridu, místní klima (36°C ve stínu) mě dostatečně natěšilo na odjezd do zeleného horského prostředí. V pravidelných intervalech sleduji předpověď a ta slibuje něco kolem 15°C s přeháňkami. Ideální.  Během cesty na sever začíná Jeník plánovat závodní strategii, chybějící klimatizace mu evidentně trochu zkresluje reálné vidění světa. On prý  doběhne určitě za světla a dá to pod 16hodin (čemuž jsem vlastně celou dobu dost věřila) a já se přece na trase nebudu poflakovat o moc déle - do půlnoci mě prý očekává v cíli. A nemůže to být horší než Malofatranská stovka. Myslím si svoje a připravuji ledový obklad.

    Večer přijíždíme do městečka Barruera, kde je start i cíl závodu. Vyzvedáváme si startovní balíček. Konstatujeme, že to zrovna se štědrostí nepřehnali a já se marně snažím zakrýt zklamání z docela vyvedeného trička. Bohužel v pánské velikosti M, které mi končí u kolen. Dále vyzvedáváme GPS krabičku a míříme na předstartovní briefing. Jsme zvědaví, co znamená neutralizace (odečtení) 10% z celkového času, která se objevila v propozicích teprve nedávno. Je to prý kvůli úseku v národním parku Estany of Saint Maurici, přes který se nesmí závodit. Taky jsme ještě jednou ujištěni, že opravdu potřebujeme vše z dlouhého seznamu povinné výbavy - goretex bunda, kalhoty i rukavice, ještě jedny dlouhé kalhoty, triko s dlouhým rukávem, čepice, atd... (ano, jak se později ukázalo, ten seznam měl své opodstatnění).

    Po vydatném předstartovním jídle se jedeme ubytovat a zabalit na blížící se start. Já se snažím vyvarovat chyb a nic, opravdu nic nezapomenout. Sleduji Jeníka, jak si rovná svůj závodní "potravinový" arzenál a přemýšlím, zda se zítra chystá spáchat frontální chemický útok.  Vysomruji alespoň  jednu kofeinovou tubičku a tiše si v koutku balím svoje pikao, medvídky a tatranky. Dostali jsme taky Life Bag, který si můžeme nechat poslat na 63,5km do Espotu. Hážu tam náhradní boty a jedno komplet oblečení.

    Noční bouřka a přívaly deště mě nenechají vyspat. Nezbývá než se uklidňovat, že zítra bude vymeteno. Ráno se ještě kochám dárkem, opaskem na přichycení startovního čísla, opravdu šikovná věc. Poslední úpravy a s třesoucími se koleny a nepříjemným pocitem v žaludku se přesouváme na start. Nebe je potemnělé, ale aspoň zas není vedro. Závodníků je pod startovním obloukem pět a půl, tak mě Honzík sune rovnou do první lajny, hned za slavnou Nurii. Okukuji soupeřky, vidím kilometry a hodiny strávené v horách vepsané v jejich tvářích. Je mi jasné, že tady si ani neškrtnu.

    Běžíme nejdříve chviličku městem, pár úsměvů pro fotografy a kamery. Úvodní zahřívací kilometry vedou kolem potoka, tempo je jak jinak než vražedné. Začíná mě bolet břicho a to tak, že musím zastavit, jinak hrozí, že to na někoho hodím. Přecházím do kroku a zelený Jeník mi mizí z dohledu. Mám pocit, že mě předbíhá celé startovní pole, ale nejde to jinak. Rovinka končí a trasa se láme kolmo vzhůru.

    Stoupáme lesem a já si stanovuji taktiku vlastně pro celý závod. Snažit se nezůstat nikde sama, vždycky se za někoho zavěsit nebo pokud možno doběhnout. Ve stoupání si vyhlídnu 2 chlapíky tělesných proporcí Martina Fojtíka, s těma budu v bezpečí. Pak už se  pomalu  šineme vzhůru. Lebedím si jak je příjemně, hezky vlhko, jde se dobře. Jen co se vyloupneme nad les, už mi tak veselo není. Před sebou vidím had pohybujících se barevných teček a nad nimi černočerné mračno. Hrozivé hřmění mě ujišťuje, že ty záblesky nejsou mžitky před očima. Uklidňuji se, že to se mě hory jen snaží přivítat a nic to neznamená. Nandavám bundu i nepromokavé kalhoty. Těsně před sedlem to spadne. Hotová apokalypsa, vítr žene ledové kapky do očí. Mám co dělat abych se udržela na nohou. Vzpomínám na Jeníkovy cenné rady, ohledně chování v bouřce. Jak to bylo s těma hůlkama, zahodit? Ani náhodou - 2500Kč nejsem blázen... Zařazuji raději tryskový pohon a snažím se co nejrychleji dostat nahoru, resp. dolů.

    V sedle Coll de Senet pobíhají 2 promoklí organizátoři. Chlapík na mě jen křikne, že dolů je to 60m “little bit dangerous”. Sleduju borce přede mnou, ten se bez respektu rozběhne, zhruba každý 5. krok končí v kotrmelcích. Aha, takhle se to běhá, nebo coo? Radši se srabácky sunu dolů, jistím to hůlkama a nepouštím se do experimentů. S ubývajícími kameny je pomalu pryč i bouřka, začíná se oteplovat. Přes šťavnaté louky poseté kravincema, lesem a kolem říčky pak dobíháme až úplně dolů k první občerstvovačce na 21,4 km, kde registruji cedulku "refreshment station 200m".  

    Lidi fandí, tleskají, křičí bravo a ukazují, ať jakože běžím dál. Přeběhnu mostek a zase na mě gestikulují, ať pokračuji dále. Teda, aspoň já, to tak dešifruji. Kruci, vždyť už jsem uběhla aspoň kilák, kde je to jídlo?! Musela sem vypadat jako velká borka, nějaké jídlo, nezájem, závodím! Pravda je jiná, občerstvení jsem úspěšně minula. Chce se mi brečet, nejenže mám hlad, nemám už ani vodu. Vystoupám kousek po louce a vybírám si z nepřeberného množství potůčků jeden, který prohlásím za zdravotně nezávadný. Smrt hlady zaháním tatrankou, budu to muset přežít, až k dalšímu občerstvení na 36 km.

    Druhý kopec není takový mordor, navíc je krásně a svítí sluníčko, jemný vánek lechtá na tváři. Za chvíli jsem nahoře u jezer. Musím chvíli hledat vyražený dech. Otevírá se opravdu spektakulární pohled. A ta pěšinka - škoda neběžet. Cestička se svažuje dolů, z cestičky se stává potůček. Voní levandule, všechno je krásně zelené a neskutečně fresh. Aby toho kýče nebylo málo otáčím hlavu a na louce vidím pasoucí se koně. Ach.

    Dole zmerčím pořadatele v oranžovém triku, v domnění, že tam najdu jídlo zrychluji a předbíhám Němce z Mnichova. Z pořadatele se vyklubal týpek s jedním zubem nápaditě připomínající starého Brunu. Posunkuje a houká na nás něco ve smyslu “mangiare, pizza, dos kilometros”. S Němcem si vyměníme vyděšené pohledy a pelášíme pryč.

    Konečně, stánek, jídlo, chci tu pizzu. Nejen, že si mě tam nikdo nevšímá, ono tam ani nic k jídlu není! Pokud tedy nepočítám gel a jakési fosforeskující cukrovinky. Polknu sliny, zamáčknu slzu, doplním vodu a mažu pryč. Z batohu lovím sušené švestky a celý pytlík si sypu do pusy. Nekoušu rovnou je polykám. Pak ještě další tatranku, pikao až mi cukr leze i ušima. Bomba, další kopec a já ještě nic pořádně nejedla, dneska zrovna dietu držet nepotřebuji.

    Z dalšího výstupu si pamatuji pramálo. Slunce žhne, drápu se horolezeckou stezkou přes kameny, po pěšinkách k dalším jezerům. Rozhodně se nikam neženu, na chvíli se posadím a zapínám mobil - pobaví mě smka od maminky, která mě sleduje online: “Zuzko, sešla si z cesty”, díky mami, že jste se mnou! :) Pak sestup kamzičí stezkou direktivně přes balvany k občerstvení na 46 km (Park. Ref. Colomers).

    Tady jsou o něco milejší a nabízejí mi i ušmudlaný sendvič, ten dávám do batohu a raději volím prověřené - banán, oříšky, vodu a frčím dál. Čeká mě další horolezecký výstup ve spalujícím slunci. Ohlídnu se, za mnou nikdo, přede mnou nikdo. Přistihuji se, že se lehce motám. V protisměru potkávám kluka, který mě ujišťuje, že další refreshment je už za chvíli. Fajn, doběhnu tam a bude dobře. Konečně se snad najím.

    Jen co přehnu sedýlko, v dálce už vidím vytoužené Refugio Saboredo na 51.km. Nebe se zatahuje, jindy snad romantická louka posetá kameny a obklopená skalnatými štíty, vypadá teď skoro depresivně. Jooo, konečně. Vítá mě vysmátá obsluha a osazenstvo chaty tu s knihou, tu s lahodným mokem, zabalené v dekách na terase. Koštuji místní polívku, koláčky, sýry prostě se fakt nacpu. Trochu mě znepokojují černající se mraky nad hlavou. Jen co vyběhnu dost se setmí a začne to zase padat. Tentokrát nahazuji krom kalhot, bundy i rukavice, čeká mě i pár sněhových plotýnek.

    Nahoře mě zastavují kluci - strážci národního parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici (Estany - cat. jezero, rybník). Mám si prý schovat číslo a sledovat lokální značení. Prohodím s nima ještě pár slov - dobrosrdečně mě sdělují, že bouřky dneska ještě nekončí.

    Zvednu zrak a znova lapám po dechu. Přede mnou je neskutečná scenérie. Vlevo se tyčí špičaté štíty odrážející se v jezerech a přede mnou mega duha rozpínající se přes obzor. Bez dechu pádím dál, jsem u vytržení, nestačím se kochat, dívat pod nohy, je toho tolik. Tahle pohádka za chvíli končí. Bezmála 15km seběhem střídajícím různé druhy podkladu až  do Espotu (68,5km). Přede mnou běží chlapík v oranžových podkolenkách. Kousnu se a za žádnou cenu si jej nechci nechat zmizet z dohledu. Konečně vidím civilizaci. Poslední metry před Life Base mě doprovází místní výrostci, naštěstí nerozumím, co na mě pořvávají.

    Uvnitř si mě pořadatelé měří přísným pohledem a kroutí hlavami. Jediné, co je zajímá je, kde mám číslo?!  To, že umírám hlady a nutně potřebuji svůj vak s náhradními věcmi nikoho moc nezajímá. Přestává mi to myslet, navlíknout na sebe nové oblečení ve správném pořadí mi činí jisté problémy. Nakonec se mi to povede a můžu vyrazit do závěrečné části trati. Přede mnou je poslední, nejvyšší kopec. Nastoupat musíme až do výšky 2720m.n.m s převýšením 1400m . Noc přede mnou. Těším se. Teď teprv začíná legrace.

    Stoupání po sjezdovce absolvuji ještě za šera a před přístřeškem, co snad mělo být občerstvení na 74km rozsvěcím čelovku. Přede mnou jsou dva kluci, ale asi si něco šlehli, nedokážu se jich udržet. Cesta se vlní a následně láme někam do neznáma. Obklopuje mě hutná tma. Když zvednu zrak vidím pomalu se pohybující čelovky, za mnou nikdo. Až někde úúúúplně v nebesích vidím blikat červené světýlko. Tak fajn, tohle bude bolet, zakážu se koukat nahoru, prostě tam musím vyjít, nedá se nic dělat.

    Začnu hrát hru na počítání vlaječek. Každou desátou si dovolím chvilku odpočinout a vydechnout. Z každé desáté je každá šestá, pak každá třetí, druhá, první. Uf. Chci se opřít o skálu, která je vpravo ode mě. Natáhnu ruku, ale nic tam není. Aha, to byl jen stín od čelovky. Za chvíli to chci udělat zas. Ok, takhle by to nešlo, jsem slaboučká jak čaj. Přemýšlím jestli je to jen únavou nebo nedostatkem kyslíku. Tak jako tak, musím se vyškrábat nahoru a pak se dostat dolů. Jdu tak pomalu, že mám dostatek času přemýšlet nad tím, kdy bych se asi mohla dostat do cíle. Myslím na Honzu, který už má určitě nohy nahoře. Až konečně, záchranář mi mává červeným světýlkem před očima.

    Starostlivě si mě prohlížejí, zda jsem schopna pokračovat. Jsem, jen potřebuju dolů. Jeden se mnou ještě kousek jde a ukazuje mi kudy. Sestup kamennou sutí je zahalen v mlze a musím se opravdu pekelně soustředit, abych nesešla z cesty. Strmá část končí a ocitám se na něčem, co by mohla být louka. Mám jít k jezeru, kde budou další lidi a ti mě nasměrují. Cestou potkávám zmateně pobíhajícho španěla - Xaviera. Společně se pak snažíme dešifrovat správný směr a stanovujeme si taktiku na dokončení závodu. Vysvětluji mu, že už je to přece jen kousek, poslední seběh se (dle Palonce) nepočítá. Teoreticky nás čeká už “jen” nějakých 15km a 2 kopečky. Stoupání do sedla uteče rychle. Vítá nás další červené světýlko a záchranáři.

    Pro tentokrát už nás, ale dále nepouští. Závod je kvůli mlze a velkému nebezpečí ukončen. Dlouho jsem se připravovala na to, jak se budu ještě plahočit přes 2 kopce a pak sbíhat do cíle. A teď mi moc nedochází, co se děje. Na jednu stranu cítím obrovskou úlevu, že už nikam nemusím, na druhou stranu mě dost mrzí, že nezjistím, za jak dlouho bych se do cíle dostala.

    Vyznačili pro nás novou sestupovou cestu do Estany Gento na 83,5km. Společně s Xavierem dobíháme na 29. - 30. místě v čase 18h22min. Připojujeme se k dalším 12 staženým závodníkům (není mezi nimi ani jedna žena, všech 5 přede mnou dokázalo doběhnout do cíle a ostatním vystavili stopku již dříve). Společně pak sestupujeme dolů, kde nás čekají taxíky a odvoz do cíle. Kdybych věděla, že se následující 2 hodiny v autě budu marně snažit usnout, v každé zatáčce si omlátím hlavu tu o dveře tu o vedle sedícího chlapíka a inhalovat odéry z právě zutých bot, stokrát raději bych těch “pár” kilometrů došla pěšky.

    V cíli se pak potkávám s Honzou, který právě doběhl a skončil na skvělém 11. místě. Před jeho výkonem nelze nic jiného než smeknout.

    Dozvídám se, že do cíle, resp. na poslední část trasy jich prošlo celkově jen 17 z více než 100 startujících!

    Druhý den se jedeme podívat do městečka Taüll s románským kostelem, kudy vedl konec trasy. Honzík mi barvitě líčí, jak bojoval ve tmě a mlze, s bouřkou, deštěm a nekonečným seběhem. Nakonec opět měním názor a jsem vlastně dost ráda, že jsem to nemusela absolvovat. Balancovat na hraně skály v totální mlze rozhodně nemohla být žádná sranda.

    Zklamání z haprující organizace (veliké triko i finišerská vestička), vyjedených občerstvovaček a ne moc ochotných dobrovolníků bylo na 100% vyváženo zážitky, které se mi hluboky vrly pod kůži. Pyreneje mě naprosto dostaly, učarovaly a uchvátily. Do závodu jsem šla s obrovským respektem, bála jsem se, snad úplně všeho. Na druhou stranu jsme si na vlastní kůži ověřila, že pokud člověk chce, zvládnout se to dá. A pokud pohnu zadkem, mohla bych se příště podívat i do cíle a třeba mít i nějaké pěkné fotky z vrtulníku :)

    Více o autorce najdete ZDE

    Footky převzaty od Jordiho Saragossy.

    Na video se můžete podívat TADY

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.