• Další pokořené ultra - magických 63km Brněnského masakru

      16:49
    Nádherný závod. Příští rok si ho nenechám ujít. Pouze ze závažných důvodů.

    | foto: Věra Dočkalovápro iDNES.cz

    Je sobota, 20.září  před pátou hodinou ranní. Vstávat, dochystat věci, nasnídat a v šest vyrazit pro parťáka. O půl sedmé jsme na místě určení. Organizátoři  měli všechno zmáknuté. Zaparkovat bylo kde, vozidla pod kontrolou. Nasadit čip, vzít mapu, mobil a prstýnky do batohu (pak bych je nesundala, protože mi naběhnou prsty) a nějaké ty mince, pro případ nouze a můžeme na start. Tam se potkávám s dalšími známými běžci a jedním kamarádem Honzou. S Mirkem jsme tvořili tým Šťastní běžci. Ještě odlehčit a můžeme vyrazit. Startovní výstřel znamenal pomalu se vydat na trať. Tempo nepřehánět. Přiznám se, že jsem trať nestudovala a tak jsem běžela s tím, že jdu poznávat okolí. I když některá místa mi byla známá. Cestou jsem celkem cinkala. „Před námi běží automat na kávu.“, „To je na dálniční známku.“ Zřejmě dobře zapamatovatelný zvuk. Možná někomu vadil, ale pro Mirka to znamenalo, že když byl víc přede mnou, zpomalil.

    Info

    Proběhli jsme sídlištěm a po dvou kilometrech jsme se konečně dostali do přírody. A začíná první kopec. Výstup na Velkou Babu. Znovu taktika rovinky a z kopce běžet, do kopce jít svižným tempem. Zatím to šlo. Bylo 15 kontrol, ke kterým jsme museli, protože nám procvakli políčko kontrolního stanoviště. Opět jsem si zavzpomínala na průvodčí ve vlaku. Opanovala jsem optimismem a dobrou náladou a dobrovolníci na těchto stanovištích taky.

    První kontrolní stanoviště byl Babí lom po 10,5 km. Už v názvu je patrné, že to nebude procházka růžovou zahradou. Cesta kamenitá, do kopce z kopce a ještě několikrát za sebou. Nedalo se předbíhat a pouze nohy nestačily. Museli jsme se i chytat okolních kamenů. „Ha, ha, to je tak na slaňování.“ Pokračování po velmi úzkém mostě, kde stáli dvě osoby a povzbuzovali nás a upozorňovali, že tam ještě kontrolní stanoviště není. To bylo naštěstí v místě, kde už se běželo z kopce. Trochu uvolnit nohy a připomenout Mirkovi „Dýchat!“ Občas měl problém s tím, že ho pýchalo v boku. Připomínala jsem mu to při každém seběhu. Jen jednou jsem zapomněla, ale naštěstí se ozval sám.

    Další kontroly byly rozvrženy po 4-5km. Docela sympatické. Pokud má člověk nastudovanou mapu.

    Další pokořené ultra - magických 63km Brněnského masakru

    Na této trati bylo optimistické, že těch seběhů bylo docela dost a hlavně většina z nich byla na měkkém povrchu v lese, tráva, občas tedy i asfalt. Cestou jsme si pořád povídali. Líp nám cesta ubíhala. Doběhli jsme do obce Vranov. Mě dobře známá jednak z výběhu s kamarádkami a jednak ze zimních závodů Brněnského běžeckého poháru. Probíhali jsme kolem autobusové zastávky. „Zdálo se mi to nebo to někdo už zabalil a nastoupil zrovna do přijíždějícího autobusu?“ „Vypadá to tak.“ A přitom jsme zrovna za zatáčkou objevili první občerstvovací stanici. Zatím na bázi sladkého. Tam nás doběhl Mirkův kamarád Honza, kterého jsme cestou někde nechali. „Člověk si někde odskočí a už mu utečou.“ Pro odpočinek jsme ještě počkali na Honzu a pak jsme se vydali dál po velmi dobře značené trase.

    „A kam nám jako utíkáš? Nestydíš se?“ Honza se vydal trochu rychlejším tempem. Je pravda, že to bylo z kopce. Tam jsme taky naháněli čas, ale nějak jsme to nepřeháněli, protože jsme měli ještě velký kus před sebou. Krásný kus cesty z kopce a lesem. Tam jsme Honzu opět doběhli. Jak už to tak bývá, občas si člověk musí odskočit. Ale protože to stále běželo, nechtěla jsem zastavovat. Až před vyběhnutím z lesa krátká pauza. Zatím všichni tři najednou. Doběhli jsme do Adamova. A to bylo další z míst, kde mi to bylo hodně povědomé. Teď dlouhá rovinka a pak nás čekal opět kopec na Nový hrad. Další kontrolní stanoviště. Rovinku jsme chvílemi šly, chvílemi běželi. Potkali jsme ohradu plnou koz a oslíků. Před námi další kopec. Opět svižnou chůzí. Na Novém hradu jsem již taky byla. Ale ta cesta k němu je velmi strmá. Spousta oranžových šipek. To nebylo ani na závodě ze Sněžky do Prahy. 

    Další pokořené ultra - magických 63km Brněnského masakru

    Nahoře jsme si trochu oddechli a pak seběh dolů. Začala jsem si zpívat: „Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš. Kamaráde, já jsem vyhrával.“  Ono totiž je lehké vylézt na kopec, seběhnout to bylo horší, protože jsme se vyhýbali běžcům (chodcům), kteří chtěli taky označit svou kartičku. A docela to mělo ohlas. Dokud bylo si o čem povídat a občas si zazpívat, pořád to šlo. A to už jsme měli půlmaratón za sebou. Kopce se střídaly dost často a první polovina závodu měla kontrolní stanoviště na kopcích. Jak jinak. Abychom nevyšli ze cviku v lezení. Další kontrolní stanoviště Máchův pomník. Vzpomněla jsem si na krásnou reklamu: „Jsme na Mácháči. Hynku, Viléme, Jarmilo, volej si komu chceš.“ Trochu oddech a pak opět z kopce. Zase dlouhý příjemný seběh zpět do Adamova. Tam jsme opět někde zanechali Honzu. Další občerstvovací stanice. 30,5km v nohách. První salám obalený v soli s krajícem suchého chleba, tvrdý sýr obalený v soli, banán do batůžku, čtyři kelímky ioňťáku. Bohužel žádná cola. Bylo 11 hodin dopoledne. Hlavní úkol byl stihnout limit na maraton – 8 hodin. Měli jsme slušný čas, takže se trochu zdržet nebyl problém. Pokračovalo se po schodech. Zvláštní bylo, že se dost po občerstvení mělo běžet po schodech nebo do kopců. Aby to rychleji slehlo. Chuť k běhu stále byla.

    Dobře rozvržené občerstvovačky a kontrolní stanoviště. Pokaždé jsme se divili, že už zase kontrola. To bylo povzbuzující. Vždycky nám řekli, jak ta trať zhruba bude: „Ještě kousek po rovince a pak z kopce.“ Opravdu nás chtěli povzbudit, ale pokaždé, když jsem viděla kopec, ptala jsem se: „Neříkal, že to bude z kopce?“ S Mirkem jsem si stále povídala. Pořád bylo nějaké téma. Třeba jestli ví, že existují přístroje tzv. AED, které slouží k první pomoci. Došlo totiž i na to, že mi přicházely první křeče, první magnézky, aby povolily. A tak jsme probírali první pomoc. Vysvětlování na pár kilometrů. To už jsme měli za sebou i výšlap na krásnou Alexandrovu rozhlednu. Z ní se pak opět krásně běželo dolů. Ale bylo již všechno cítit. Když jsem se rozběhla, musela jsem nejdřív zatínat zuby a pak hlavně pořádně dýchat, abych uvolnila svaly. 

    Dobíhali jsme do Bílovic přes řeku po dřevěném mostě, který vypadal, že co nevidět spadne. Za mostem u nádraží stál malý nenápadný přístroj, který elektronicky zapsal, že jsme splnili limit na maraton 5:56. Opět doplnit soli, ioňťák, tentokrát i vodu do batůžku. Kilometry už byly v nohách cítit. Mezi tím odběhla jedna holka, kterou jsme občas míjeli. Po deseti minutách se vracela. Zapomněla si hůlky. Po chvilce jsme vyráželi dál. Při odchodu na nás zavolal Honza. „Nepočkáme na něho?“ „Ráda bych, ale taky si potřebuje odpočinout a teď už je pro nás každá minuta dobrá. Ještě nás čeká půlmaratón, blížíme se k cíli, ale půjde to pomaleji. Však dojde.“ „Máš pravdu.“ Aby ne. Opět po jídle prudký kopec. Znovu nás vede do lesa. Chvíli rovinka, chvíli z kopce. Jako celý závod. Mirkovi dávám první magnézku, bohužel ze zásob poslední. Přibíháme na další kontrolu. Opět povzbudivá informace o trati. Opět nezklamali. Chvílemi jsem ale nevěděla, kde se nacházím.

    Postupem času a zvyšováním počtu kilometru v nohách, docházelo i téma na povídání. Kontrola, která stála u řeky u mostu, s názvem Myší díra (47km), nám sdělila: „Tohle je prý nejlepší kousek tratě“. „Tak to určitě, když si člověk může konečně zchladit hlavu.“ Já jsem opět vlezla do vody, ale jen nohama. Tentokrát nebylo takové horko, abych do ní vlezla, ale pomohlo to. Protože můj mobil byl už vybitý, půjčila jsem si Mirkův. Líbilo se mi prostředí. Opravdu měla kontrola pravdu. Protentokrát. Babí léto jak vyšité. Trochu jsme se pokochali a běželi jsme dál v blátíčku. Ale už mlčky. „Povídej něco!“ Jenže já už nevěděla, co. Nakonec se nějaké to téma našlo. Pomalu jsme ukrajovali kilometry do cíle. „Jeden kamarád mi říkal, jak už je to za půlkou, tak běžím domů.“ Mirek si vzpomněl, že má doma v lednici dobře chlazeného Mamuta (pivo). Našel si další motivaci, která ho hnala do cíle.

    Další pokořené ultra - magických 63km Brněnského masakru

    Občerstvovací stanice Útěchov (50,5km). „Vidíš, už se blížíme k cíli!“ Hodinky mi stále ještě fungovali. Mají výdrž pouze osm hodin. Tady jsem zrovna přišla na téma, že zde hasiči pořádali závody na horských kolech Útěchovský dráček a že jsem se zde zúčastnila i s neteří. Po jednom kole jsme to obě vzdaly. Byly to závody pro lepší borce. Zase na kontrole, která byla na kopci, sliby, že už jen z kopce. A v tu chvíli docházelo už i mě (56km). Musela jsem na chvíli zastavit, doplnit trochu energie z tyčinky, která na mě čekala v batohu. Nesnědla jsem ji celou, stačila dodat energii. Už to opravdu nebylo daleko. „Když už jsme doběhli až sem, tak už to musíme dát.“ Doplnit opět sůl, cola opět nebyla. Nezbylo. Mirek si na chvíli sedl na pangejt. „Mirku, to nedělej, nevstaneš!“ „Neboj, vstanu.“ Vstal, přes silnici jsme pokračovali dál lesem. Opět seběh. „Au, au, to bolí.“ „Co se děje?“ „Chytla mě křeč do stehna.“ „Tak chvíli pojď.“ Docela to zamrzelo, protože po dodání energie přišla další z vln, která nás nutila běžet. Po chvilce se rozběhl. Sice se zaťatými zuby, ale nakonec to rozhýbal. Dala jsem mu Guaranu. A sobě taky. Přece jen síly docházely a cola chyběla. Ta vždy hodně povzbudí. Po seběhu rovinka. Už i já jsem potřebovala odpočívat, tudíž jsem zvolila chůzi. Stačilo zavolat: „Mirku!“ „Ani nevíš, jak rád to slyším.“

    Po další kontrole následovala poslední občerstvovačka (59km). „Jé, cola, hurá.“ „Výborně.“ Padly do nás čtyři kelímky. Já si dala ještě kousek banánu. Nějak už nechtěl dovnitř. „Sakra!“ Ještě odlehčit. „Poslední čtyři kilometry.“ Lesem dolů jsme zase běželi, pak došlo k vlnitému terénu. Tak zase chvíli chůze. Poté seběh po tvrdém asfaltu. „Au, auuuu!“ Mirek si sedá. Křeče do obou lýtek. Mě už magnézky a guarany došly. Proběhl jeden běžec. „Jste OK?“ „Chvíli si tu počkáme.“ Běžel druhý běžec: „Křeče? A máš magnéziu?“ „Právě došla“ Pohotově vytáhl z kapsičky zřejmě jeho poslední magnéziu a věnoval ji Mirkovi. Po minutě křeče odezněly a Mirek byl schopen pokračovat dál. 2km před cílem. Hrozná představa. Ale co by se dalo dělat. Zdraví je přednější. Nakonec to pro nás dopadlo dobře. Běželo se dál.

    „Jé tady už to znám, kolem studánky, občas si tady s běžeckými kamarádkami vyběhnu.“ Bodejť bych to tam neznala. Už to byl Zamilovaný hájek, častá trať na Rungo výběhy. Poslední kontrola (62km). „Teď už jen tady. Vždyť už jste v Řečkovicích.“ Začalo pršet. „Už jsem se lekla, že nepoběžím v dešti jako každý závod. Přes sídliště, velké silnice a před námi schody. Chvíli jsem je vybíhala, chvíli šla. Doběhly nás dvě holky. Každá běžela za sebe. Jedna se k nám přidala: „Už jen kousek a máme to za sebou“ „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Teď jsme se dostali z jednoho problému. A jsme tomu rádi.“ Spoluběžkyně: „Tak když jsem dala B7-čku, tak to už musím dát taky. Jé schody, tak na ty jsem se těšila.“ A abychom je překonali v pohodě, vykládala, co zažila na B7. Mezi jednotlivými schody jsme ještě mohli popoběhnout. Stále jsem chrastila se svými penízky v kapse. „To jsi ty, co jsi celou dobu cinkala, už tě poznávám. Po doběhnutí do cíle dám ještě 10 kliků a 10 dřepů. To dělám vždycky po tak náročném závodě.“ Byla to celkem dobrá myšlenka. Tolik endorfinů v sobě se musí dostat ven. Zase jsme ji poodběhli. „Potkáme se v cíli, já si tě najdu.“

    Pak už opravdu jen malý kousek, sice do kopce, ale cílová brána už byla vidět. Ti co byli venku, mimo areál, nás povzbuzovali do cíle. Opět ruku v ruce jsme do cíle opravdu doběhli. Ostatní v areálu nám tleskali, my jsme děkovali. Ukázali jsme kartičky s kontrolami a dostali na krk nádhernou medaili. Za chvíli mi někdo klepal na rameno. „Tak jdeme nato!“ Opravdu jsme si daly ještě deset kliků a deset dřepů. Potkal nás Dan Orálek: Nepřeháněj to!“ To už bylo po všem.

    Při vyhlašování výsledků se hodně rozpršelo. Šla jsem dovnitř a hned jsem uviděla maséry. Namasírovat nohy, najíst se a jet domů. Měli jsme možnost ještě skočit do bazénu, ale při cestě na oběd, který byl na gymnáziu kousek od areálu, jsem celkem zmokla. Teplá večeře se hodila. Po jídle rovnou domů.

    Musím říct, že můj druhý ultra závod se mi opět líbil. Nebyl tak náročný jako Jizerský, ale i tak vzal hodně sil a dal další nové zkušenosti.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.