• Bratislavský Maraton aneb běhá celá rodina

      9:25
    V prosinci 2012 jsem se registroval na Bratislavský maraton. Nečekal jsem, že až se do Bratislavy na maratonský víkend konečně vydám, nebudu z rodiny jediným běžcem. Budu mít po svatbě, syna a poběžím zde až v roce 2015. Ale pěkně popořádku...

    | foto: Tomáš Vondráčekpro iDNES.cz

    2,3 roku do startu - registrace

    Nohy jsem měl ještě tuhé po Pražské stovce, seděl doma a plánoval závody na sezónu 2013. Tak co třeba zase nějaký maraton? V Praze už jsem byl, v Krakově taky, tak co dávají na Slovensku? Hmm, Bratislavský maraton. Že by? Ok, registrováno. Není cesty zpět, pořádně natrénuju a v březnu 2013 zkusím zaútočit na osobák (3:32) z Krakova.

     --- zásnuby ---

    2 roky do startu – když se to přežene s tréninkem

    Do přípravy na maraton jsem se pustil s takovou vervou a zapálením, až jsem si namohl koleno a musel start o rok odložit. No co, je třeba trochu zvolnit v tréninku a věnovat se i jiným věcem než běhu.

     --- výroba dalšího závodníka --- svatba --- rodiče a sestra začínají taky běhat ---

    1 rok do startu - vítej doma, synu

    Termín porodu manželky vycházel zrovna na maratonský víkend. Byla by škoda, kdybych nestihl přiběhnutí svého syna na svět. Takže jsem musel start zase odložit. Ale zjišťuji, že program maratonu nabízí i kategorii pro úplně nejmenší „Preteky lezúňov“, takže to vypadá, že v Bratislavě bude napřesrok závodit i novorozený syn!

     --- Dominik je na světě ---

    0,3 roku do startu - bude nás víc, nebojme se vlka nic

    Rodiče a sestru běhání a závodění taky začalo bavit, takže se mamka rozhodla nadělit sestře, taťkovi a sobě jako Vánoční dárek “startovné na 10 km závod v Bratislavě”. Bratislavu tak čeká velká výprava z Ostravy!

    A Je to tady! Maratónský víkend!

    Do Bratislavy jsme dorazili už v pátek ráno ve složení já, žena Lenka, syn Dominik, taťka Tomáš, mamka Dáša, sestra Denča a její přítel Petr. Ze sedmi lidí nás bylo pět závodníku… docela slušný oddíl.

    Fotogalerie

    Jako první se na startovní čáru postavil (=lehl) Domča. Závodilo se na pět metrů s nulovým převýšením mezi závodníky ve věku od 6 do 15 měsíců. Byl to jeho první závod, proto jsme všichni byli nervózní jako bychom závodili sami. Ale Domča, ten byl úplně v pohodě. Vypadalo to, že má situaci plně pod kontrolou a nenechá se ničím rozhodit… Davy lidí, spousta fotografů, moderátor, několik namotivovaných závodníků z jeho kategorie, startovní číslo na zádech. Všechno bylo pro něj nové, ale zvládal to s ledovým klidem.

    Pak zazněl startovní výstřel, ten s ním bohužel moc nehnul. Aha! Právě bylo 10 hodin a to je obvyklý čas jeho dopoledního spánku… proto byl tak v pohodě a klidu. Mezitím dvě děti vystartovaly kupředu neskutečnou rychlostí…. Určitě něco berou! (Cukr? Kofein?) Snažili jsme se Domču nalákat do cíle všemi možnými prostředky - mobil, hodinky, klíče, ale jej po chvíli zaujal dálkový ovladač od holčičky ležící v první dráze… no jo, je to chlap! Nakonec se přece jen odhodlal zdolat zbylých pět metrů a do cíle dorazil pro krásné bronzové umístění. Na první závod slušný výsledek!

    Zatímco Domča dospával svůj výkon z dopoledne, rodiče a sestra se postavili na start závodu na 10 km “Desietka s Birellom”.

    Závod z pohledu sestry Denči

    Pár hodin před závodem jsem měla problém jen při samotné procházce po Bratislavě, foukalo a  bolely mě nohy.  Věděla jsem, že jsem netrénovaná a nemám šanci zaběhnout 10 km za dobrý čas (pro mě dobrý), proto jsem to neřešila a ještě na oběd jsem si dala dva pořádné kuřecí řízky s rýží a nacpala se. Tréma na mě nějak nedoléhala, uklidňovala jsem se, že mě nikdo nezná a při nejhorším to dojdu.

    Když jsme dorazili s našima na start, nevěnovala jsem ani moc času rozklusání a protažení. Všechno bylo moc na rychlo. Pár minut před startem se taťka vypařil zařadit dopředu. My s mamkou šly tradičně co nejvíc dozadu, ať nás nikdo nepředbíhá.  Při odstartování jsem popřála mamce hodně štěstí, nasadila sluchátka a spustila na mobilu runkeeper.

    Atmosféra byla úžasná, všude plno lidí, kteří fandili a pokřikovali. Díky tomu, že jsme vybíhaly mezi posledními, měla jsem šanci vidět všechny závodníky před sebou. Bylo to neskutečné, až mi šel mráz po zádech a slzy do očí. První tří kilometry byly super. S mamkou jsme držely stejné tempo, což mě těšilo. Mamka má lepší kondičku a umí se vyhecovat, proto jsem čekala, že hned během prvních minut mi zmizí před očima. Při tréninku se často zastavuju a vydýchávám, proto jsem počítala s tím, že brzo přejdu do chůze. Každou chvilku jsme na sebe s mamkou pokukovaly a ukazovaly si palec nahoru. 

    Taky mě překvapilo, kolik lidí jsme dokázaly předběhnout. Do občerstvovačky to bylo pro mě docela bez problému. Byla jsem šťastná, že mi mamka neutekla a že překonávám sama sebe a nezastavuju se. Kolem sedméhokilometru na mě šla šílená krize, kdy jsem si říkala, že to nejenže neuběhnu, ale ani je nedojdu. Snažila jsem se co nejvíc vyhecovat, i když mi už mozek říkal, ať se zastavím.  Snažila jsem se ale držet mamky a neztratit se ji. Byl to boj, ale zvládla jsem to. Posledních 800 metrů do cíle jsem viděla fandit bráchu s přítelem. Povzbudilo mě to a rozhodla jsem se ze sebe vydat maximum, i když to tak nemuselo pro okolí vypadat. 

    Překvapila jsem sama sebe. Při dobíhání do cíle jsem věděla, že už mám svůj rekordní čas a že jsem se poprvé dokázala vyhecovat a vzdálenost 10 km uběhnout bez jediného zastavení.  Nikdy jsem nešla ze závodu plná dojmů tak jako teď v Bratislavě. Ne jenom díky rekordnímu času, ale také díky atmosféry, rodiny a úžasné trati.

    Závod z pohledu mamky Dášky

    Blíží se Vánoce a tak mě napadá – Tomík poběží v březnu maraton, co kdybychom jeli do Bratislavy taky? Už jsem navrhovala manželovi, že můžeme jet Tomíkovi fandit, ale nechtělo se mu. Když ale koupím registraci na závod i pro nás tři, tak to už tam jet musíme, ne? A je to! Jedeme!

    Jenže Bratislava se blíží a já nemám čas trénovat. Běhám teprve něco přes rok a mám toho naběháno velmi málo. Ale co, alespoň se podívám do Bratislavy! Při procházce městem hlavně pozoruji kolemjdoucí a téměř každého tipuji na běžce. Chudáci turisté, ti by se divili. Stačí, když mají sportovní obuv a už je vidím jako konkurenty.

    Jsou už téměř 4 hodiny odpoledne a my se chystáme ke startu. Tečou mi slzy, utírám si nos… že by nějaká alergie? S jistotou vím, že ne. To ten neskutečný pocit, že se účastním něčeho tak úžasného. Davy fanoušků a těch běžců! Díky Tomíkovi víme, že je pro nás s Deniskou lepší postavit se dozadu, tak máme šanci alespoň někoho předběhnout, než aby dav předběhl nás. 

    Vybíháme! Paráda! Běžíme s Deniskou vedle sebe, bavíme se a máme pocit, že běžíme dost pomalu a že nás dav před námi brzdí. Občas někoho předběhneme a mě začínají bolet nohy. Ach jo, vždyť jsem se téměř nerozcvičila. Po chvíli bolest přestává a běží se dobře, mám chuť zrychlit, ale nechci nechávat Denisku za sebou, když vidím, jak bojuje (má naběháno ještě méně než já). Dobíháme do cíle v úplně stejném čase. Manžel Tom je už v cíli, byl o dost lepší než my a tak nás s Tomíkem vítají. Cítím se báječně, i když výsledek je o dost horší než v posledním závodě, ale ta atmosféra a vlastní běh byl pro mě o dost důležitější než zaběhnutý čas.

    V podstatě jsem šťastná běžkyně, vyhrávám pokaždé, když zdolávám danou trasu ve zdraví a doběhnu do cíle, vzhledem ke svému věku a kondičce.

    Závod z pohledu taťky Tomáše

    Na tento závod jsem se kupodivu celkem těšil, ale poslední dobou jsem měl problémy s patou, proto jsem měl obavy. Připravoval jsem se ale nejpoctivěji z nás tří závodníků na 10 km.

    V den závodu jsem byl hodně nervózní a měl jsem strach, zda vůbec doběhnu. Když jsme dorazili na závod, atmosféra mě pohltila a na bolest nohy jsem úplně zapomněl. Při řazení jsem šel spíš dopředu. Nejsem přece žádné béčko. V průběhu závodu jsem každou chvíli očekával, že mi manželka nebo dcera budou poklepávat na rameno. Ta představa, že mě doženou, i když stály o tolik dál, mě děsila, a zároveň hnala vpřed. Běželo se super, takový zážitek jsem nečekal. Do cíle jsem doběhl z nás tří jako první, což mě těšilo nejvíc a s radostí jsem čekal, až doběhnou taky, abych jim mohl pogratulovat.

    BRATISLAVA MARATHON

    Den D! Den, na který jsem se připravoval dva roky. Někdy více, jindy méně, jak už to tak u sportu bývá. Počasí bylo naprosto ideální - teplota kolem 10°C, pod mrakem a foukal pouze lehký větřík. Co víc si může běžec přát? Na start jsem se postavil s plánem vyběhnout tempem mého maratonského rekordu (tzn. 5:00 min/km) a pokud budou síly stačit, tak v druhé polovině ještě přidat. Kdyby síly nebyly, tak mám plán držet toto tempo tak dlouho, jak jen to půjde, a pak až zrychlit.

    Líbil se ti článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    Hned po startu jsem se chytil vodičů běžících na 3:30, pustil si hudbu do uší a nechal se unášet davem. Občas jsem se musel trochu krotit, abych vodiče nepředběhl. Přece jen maraton je dlouhý závod a poslední kilometry maratonu jsou mnohem delší než ty běžné kilometry. Běžet se zataženou brzdou, jsem vydržel až do 17. kilometru, ale tempo vodičů mi přišlo pomalé, sil jsem měl na rozdávání a měl pocit, že se jenom kochám okolím a že vůbec nezávodím. Byl to takový pohodový nedělní klus s partou několika tisíc lidí. Opatrně jsem přidal a metu půlmaratonu proběhl v čase 1:43:21. Takže o dvě minuty rychleji, než byl plán. Super!

    Ve zvolené taktice jsem hodlal pokračovat. Tzn. běžet tak, aby se mi kouřilo od lýtek, ale zase ne moc. Tímto tempem jsem postupně začal předbíhat lidi, kteří byli přede mnou. Po nějaké době jsem se připojil k chlápkovi v zeleném tričku (zkráceně Zelený). Zelený měl stejné tempo a stejnou strategii jako já. Přece jen ve dvou se to lépe táhne, tak jsme začali spolupracovat a běželi spolu. Se Zeleným jsme prohodili pár slov a postupně ukrajovali kilometry a virtuálně stoupali ve výsledkové tabulce. Až do 30. kilometru to šlo parádně. Konečně jsem měl pocit, že závodím. Dokonce to vypadalo, že bych čas mohl stlačit někde pod 3:25. Tento pocit však neměl dlouhého trvání. Začínal jsem na sobě pociťovat únavu, nohám už se neběželo tak lehce a od 35. km šlo do tuhého. Ztuhly nohy. Zelený držel tempo a já se taktak držel Zeleného. Na 37. km byl kopec, na jehož vrcholku na mě čekala maratónská zeď. Pro nemaratonce bych tuto zeď popsal takto:

     „Je to zeď, která vůbec není vidět. Má čistě průhlednou barvu, takže ji lehce můžete přehlédnout. Pocitově je to jako byste z ničeno nic vběhli do sněhové závěje. Rozměry této „závěje“ jsou zcela náhodné, ale vždy platí, že se nedá obejít ani přeskočit. Jediný způsob jak se přes ni dostat, je dostat se skrz ni. Tato závěj může být dlouhá od několika stovek metrů po pár kilometrů. Většina maratonců na ni narazí mezi 30. a 40. kilometrem. Už ji vidíte?“

    Zatím, co jsem prorážel zeď, Zelený mi utekl i s tempem. Začal mi boj s časem a hlavně se sebou samým. Doufal jsem, aby mi získaný “bonusový” čas stačil na zpomalení v posledních pěti kilometrech, a abych splnil svůj plán “čas pod 3:30”. Hlava by i šla, ale nohám už se moc nechtělo. Tempo kleslo na nějakých 5:40 minut na kilometr. Jako stádo splašených koní mě předběhla skupinka s vodičem na 3:30. Oni však běželi na startovní čas, takže jsem věděl, že si můžu dovolit protnout cílovou čáru ještě necelé dvě minuty po nich. Přesto jsem se snažil, abych je měl alespoň na dohled. Na 40. km mě vidina cíle a davy lidí hnaly kupředu. Dostal jsem se skrz zeď a dokonce se mi podařilo ještě zrychlit, zafinišovat a zastavit v cíli s reálným časem 3:28:40. Cíl splněn. Rodinko, můžeme jet domů!

    Závěrem

    To odkládání maratonu se mi vyplatilo. Určitě bylo dobře, že jsem na něj počkal (nebo maraton počkal na mě?). Takhle si z něj odnáším spoustu krásných zážitků nejen já, ale i celá moje rodina. Lidi v Bratislavě opravdu umí uspořádat maratonský víkend velkých rozměrů a tu „svou“ trať si zde může najít opravdu každý.

    Cíl není důležitý. Mnohem důležitější je cesta, která k němu vede.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!


    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK
    1.Wingsy 2 od Salomonu 1200 kilometrů poté aneb jak to vidí běžecký nýmand54


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.