• Běžím v Boostrety lepším zítřkům

      9:14
    Na Ježíška jsem přestal věřit v sedmi letech, kdy jsem v peřiňáku našel autíčko, co se pak objevilo zabalené pod stromečkem. A to přesto, že jsem Ježíškovi za okno jasně napsal, že to auto z peřiňáku nechci, že chci kolo.

    Oranžové boty jsou v trávě prostě nepřehlédnutelné. | foto: Marek OdstrčilíkRungo.cz

    Na nerozborné přátelství se Sovětským svazem jsem přestal věřit v deseti letech, kdy jsem pod dekou začal poslouchat Hlas Ameriky.

    Jmenuji se Tomáš, Nevěřící Tomáš. 

    Nedivte se mi tedy, že jsem nemohl uvěřit tomu, že se má manželka v padesáti letech natolik zblázní do běhání, že začne pravidelně běhat a že uběhne půlmaratón.

    Před loňským listopadem bych neuvěřil nikomu, kdo by mi řekl, že běhání je natolik nakažlivé, že to od ní stejně jednou chytím a že je úplně jedno, jestli ručníky vyvařujeme, nebo ne.

    Já jsem nikdy běhat nechtěl. 

    Ani nevím, kde se ta myšlenka vzala, nepokládám ji za vlastní, nevím, kdo mi našeptal, že by bylo dobré začít běhat se psy, když už stejně ty psy venčím, a že je to určitě bude bavit víc, než se šourat znuděně po hostivařském parku, co tlapka tlapku mine.

    Hlas Ameriky už neposlouchám, oženil jsem se - a manželka řekla, že na běhání se psy musím mít běžeckou obuv. A ne ledajakou, ale krosovou. Bránil jsem se jí dát za pravdu, samozřejmě jsem jí nevěřil, ale pět kilometrů uběhnutých po indiánsku vzdorovitě v zimních kotníkových botách mělo za následek pouze kapitulaci v podobě vyhrknuté slzy utrpení při jakémkoliv pohybu. A tak jsem si v padesáti koupil své první běžecké boty, a ne ledajaké, ale krosové.

    Přestože si psi nestěžovali, začátky běhání byly pro všechny těžké. Uvést a následně udržet v pohybu více než stokilového hrocha, jehož mysl žila osmnáct hodin denně ve virtuálním světě, kde svaly neatrofují, bylo masochistické sebemrskačství. Na jízlivou otázku "Běháte, jo?" jsem vždycky pejskařům odpovídal: "... ále, to víte, psi přes zimu strašně tloustnou a to běhání jim dělá dobře, dělám to jen kvůli nim." Vždy následoval rentgenový pohled tazatele na můj cemr. Ne, nepokládal jsem se za běžce, vždyť já jen venčil psy, kteří neřekli ani slovo, že je to nebaví.

    Pár dnů po Novém roce jsem propadnul hysterickému záchvatu, neboť jsem přes cemr neviděl, kam močím. Ta kapka, co ukápla někde blízko mé špičky boty, byla tou pověstnou kapkou, která přetekla přes okraj poháru trpělivosti. Přestal jsem pít alkohol. Asi bych ho přestal pít tak jako tak, po Vánocích a Silvestru jsem měl v žilách velmi nízký obsah krve v alkoholu a z alkoholu doma zbyl jen leštič oken.

    A tak jsem k tomu venčení psů přistoupil svědomitěji, až mě fenka Růženka začala nenávidět, jen co jsem zašustil šustkama na běhání. Nedivil jsem se jí, od listopadu měla naběháno přes 450 kilometrů. Já proběhal své první krosky. Místo toho, abych se na to vykašlal a prohlásil, že tedy takhle ne a že s běháním končím, když ty boty nic nevydrží, koupil jsem boty nové a dražší a vůbec mi to nepřišlo divné.

    Divné, ne? Jak začalo krásné počasí, jsem se začal na každodenní výběh se psy těšit a objevoval jsem nová zákoutí potoků a potůčků v okolí. Když manželka uběhla onen svůj první půlmaraton, mísily se ve mně pocity hrdosti, že za mou manželkou běhá čtvrt Prahy, že byla v televizi společně s ostatními dvanácti tisíci maratónci, s pocity tiché výzvy, zda bych byl takového výkonu vůbec kdy schopen. Jak jinak, nevěřil jsem si.

    Tuhlec v neděli si fenky i manželka udělaly župánkový den a nechtělo se jim z pelechu. Nedivil jsem se, venku bylo chladno, vítr. Divil jsem se sobě, proč si natahuji kompresky a chystám se ven bez psů. Chtěl jsem se jen tak proskotačit podél Botiče, když jsem ale zahlédl věžičku Průhonického parku, řekl jsem si, že by bylo prima tam doběhnout, oznámit to všem přes Facebook, jako že jsem v neděli aktivní a tradááá zase domů. V ten den jsem uběhl svůj první privátní krosový půlmaraton. Stal se ze mě běžec.

    O tom, jak jsem si koupil oranžové Boosty a jak okolo běžícího králíka málem šlehlo, když vyběhl neuváženě proti mně na cestu, nebo o tom, zda si již vidím na pindíka, o tom vám napíšu příště.

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.