• Radost z pohybu a bolest? Jde to dohromady

    Bolest je rutinou při trénincích nejen profesionálů, ale paradoxně i lidí, kteří sportují zkrátka pro radost. Přečtěte si, proč jsme ochotni bolest dobrovolně podstupovat a proč se na ní stáváme často i závislí.

    bolest při běhání | foto: Marie Sehnálková, Rungo.cz

    Pod slovem bolest si většina z nás představí nepříjemné pocity, jimž je nutné čelit, nejen ve sportu, ale i v každodenním životě. Podle mentálního kouče Radka Šefčíka však rozhodně nemusí být spojena jen se špatnými zážitky. „Záleží především na tom, jaký význam jí dáváme. Bolest může být negativní, ale klidně i pozitivní nebo neutrální. Jde především o to, jak k ní přistupujeme,“ říká.

    Že jde v první řadě o náš postoj, potvrzuje i strongman Jiří Tkadlčík. Věnuje se silovým disciplínám, v nichž se s bolestí musí potýkat ještě častěji, než je tomu v jiných sportech. „Je to v podstatě jen informace, která prochází naším tělem a posouvá nás dopředu. Beru ji jako nezbytnou součást extrémního tréninku nebo závodu a něco, co do života zkrátka patří,“ líčí.

    Každý má svůj vlastní důvod

    I když je pro mnohé pocit bolesti v konečném důsledku pozitivní, čelit mu není pro nikoho rozhodně jednoduché. „Lidé, kteří se rozhodli něčemu takovému podrobit dobrovolně, mají silný důvod, proč chtějí dosáhnout svého cíle. To je pak motivuje jít za hranice bolesti, která představuje jen jednu z mnoha bariér v jejich cestě,“ vysvětluje Šefčík.

    Příčiny mohou být u každého jiné. Někdo prahne po vítězství a jiný každodenně překonává její hranice, jen aby získal vytouženou postavu. Jiří Tkadlčík má o svém důvodu také jasno. „Přestože zlaté kovy jsou krásné a lákavé, nejvíce mě motivuje pohyb samotný a vůbec vědomí, že se živím něčím, co mě neskutečně baví a naplňuje. To je to, po čem jsem vždycky toužil,“ upřesňuje.

    Závislost není výjimkou

    Mnohým sportovcům už se bolest dokonce vryla pod kůži tak, že si bez ní svůj trénink nedokážou ani představit. „Lehká cvičení, po kterých mě nic nebolí a po nichž nejsem správně utahaný, mě zkrátka nebaví. Práci musím vždy odjet na 100 procent,“ říká Tkadlčík, který však takovýto trénink podle jeho slov nezažil už roky.

    Není výjimkou, že se sportovci stávají na bolesti dokonce závislí. „V momentě, kdy bolest uspokojuje alespoň tři z našich potřeb, vzniká závislost. Je to určitá forma drogy, s níž se pak často pojí i další klíčová přesvědčení,“ vysvětluje Šefčík.

    Psycholožka Veronika Baláková zastává názor, že spíše než na bolesti samotné jsme závislí na pocitech úspěchu, které nám přináší. „Chceme znovu a znovu zažívat emoce, které nastupují po jejím překonání. Právě pro tyto pocity jsou sportovci ochotni se tvrdě a systematicky připravovat klidně i roky,“ vysvětluje.

    I bolest má své meze

    Do jaké míry jsme však schopni překračovat hranice bolesti, abychom pocitů úspěchu dosáhlil? Je to velmi individuální záležitost. Mnohé odradí dobíhání tramvaje, jiní jsou připraven se bolesti zcela oddat. „Někdo může být ochotný zacházet až do úplných krajností jako sebepoškozování. To se odvíjí od jejich přesvědčení, že kvůli dobrým výsledkům je nutné trpět,“ říká Šefčík.

    I strongman Tkadlčík potvrzuje, že se mezi sportovci najdou tací, kteří se nebojí ani absolutních extrémů. „Jeden z mých vzorů Derek Poundstone měl svého času velmi náročné tréninky nejen fyzicky, ale také psychicky. Učil se totiž bolest překonávat a ovládat v nepředstavitelném měřítku. Například tahal činku vzhůru i ve chvíli, kdy se mu doslova trhal sval,“ popisuje.

    Tyto extrémní případy však nejsou zcela běžné. Každý zajisté někdy slyšel o tom, že tělo nejlíp ví, co potřebuje, a taky si o to dokáže patřičně říct. To platí i o bolesti. Překonávat ji je možné jen do chvíle, kdy nám to organismus dovolí. Je to totiž signál, že se děje něco nepříznivého.

    „My sportovci máme v hlavě sirénu, která nás varuje v krizové chvíli před rizikem zranění a může nás i téměř donutit přestat činnost vykonávat. Derek Poundstone se sice naučil tuto sirénu vypínat, avšak kvůli tomu se nejednou brutálně zranil,“ popisuje Jiří Tkadlčík.

    Tělo a mysl - nerozlučná dvojka

    Bolest se nemusí vždy týkat pouze svalů nebo fyzického vyčerpání. Ti, kteří zažili bolest psychickou, dokonce tvrdí, že umí být daleko horší. Tělo a mysl jsou však dvěma provázanými oblastmi, které na sebe reagují navzájem.

    Sport tak nemusí být jen aktivitou, která bolest působí, ale naopak tou, která ji umí utišit. „Jednoznačně pomáhá překonávat a zvládat nejrůznější psychické obtíže. To vše jednak vlivem hormonů, které se při pohybové aktivitě začnou uvolňovat, a také odvedením pozornosti od starostí, které máme,“ vysvětluje psycholožka Baláková.

    Bolest má v našem životě místo téměř od narození a jen těžko si představit, že bychom nic podobného necítili. V dětství bychom si tak patrně nic nedělali z odřených kolenou ani popálení od horké žehličky. Co nevidět by to poté zajisté vedlo k vážnějším úrazům. Podobné je to i se sportem. Ať už je nám tedy bolest nepříjemná nebo jsme na ní dokonce i závislí, dává nám jasný signál, že něco není v pořádku.

    Je tak důležité naučit se správně vyhodnotit, jestli se překračováním jejích hranic posuneme o kousek blíže vytouženému cíli, nebo se naopak na nějaký čas vyřadíme zcela ze hry.



    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.