• Bolest, slzy a neskutečná radost. I takový byl Citytrail

      16:38
    Občas je potřeba spadnout až úplně na dno, aby člověk poznal, že hnát se za sekundami není všechno. Musí zpomalit. Najít si nový cíl, aby nakonec mohl zvítězit i když úplně jinak, než si původně představoval.

    | foto: Michal Hrabecpro iDNES.cz

    Ležím na podlaze obchodního centra, srdce mi chce vyskočit z těla. Při každém pokusu o postavení na pravou nohu mnou projede pálivá bolest. Ještě před chvíli jsem se chystal nakoupit občerstvení na víkendové soustředění v Orlických horách. Cestou od auta jsem zaslechl lehké lupnutí a po následujícím kroku se mi podlomila noha. Ve stejném okamžiku se mi zatočila hlava. Pak si pamatuji až pokus postavit se na nohu a opětovný pád. Tuším natažený nebo natržený sval a bůh ví jak dlouho bez běhání.

    Týden bez běhání, další týden pozvolného zatěžování nohy, nebyl nejlepší přípravou na jeden z nejzajímavějších závodů roku, Pražský Salomon Citytrail. Moje touha zúčastnit se téhle akce mi nedovolila polevit. Měl jsem radost, když mě pár dní před závodem požádala Káťa, abych jim s Hankou dělal vodiče. Nabídku jsem bez váhání přijal. Obě holky začaly trénovat teprve nedávno a takto těžký závod byl pro ně premiérou. Věděl jsem, že potřebují podpořit. Závodu se zúčastním a přitom nemusím hledět na pořadí.

    Ještě před startem děvčata nervózně poposedávala a z jejich pohledů jsem četl: „Proboha proč tady jsme, nemáme raději jít domů?“ Káťa se mě dokonce zeptala, jestli se jí někdo nebude smát, až nebude moct a bude muset zastavit.  Uklidňuji ji, že na závodech se nikdy nikdo nesměje, každému občas dojdou síly a každý jednou začínal.

    Stavíme se na start. Snažím se jí dát poslední dobré rady. Je to tady. Výstřel! Běžíme! Tlumím vlastní adrenalin a snižuji tempo tak, aby se Katka nezničila hned v úvodní pasáži. Propadáme se startovním polem, ale takový byl plán, cílem je dokončit. V prvním klesání dobíháme běžce, který evidentně přecenil své síly a obnovil si zranění kotníku. Jasné varování pro mě. Sbíháme opatrně a kocháme se výhledem na panorama Prahy. Tak tohle na jiném trailovém závodě nezažijete. Snažím se v rychlosti vysvětlit základy seběhů. Vidím, že se s tím Káťa pere, ale je statečná nedává ne sobě moc znát, jak těžce se jí běží. Křičím na ni: „Dýchej až do břicha! Sakra tři kroky na jeden nádech! Zklidni dech.“ Z všech sil se o to pokouší, ale stále to není ono. První stoupání a už jen jdeme, schody nahoru jsou vlastně fajn, člověk si v podstatě odpočine. Nahoře nás povzbuzuje, Michael Dobiáš, tohle mám rád, běžci se vzájemně podporují.  Opět křičím: „Běžíme! Odpočineš si zase do kopce!“ Po Na třetím kilometru dávám Káti hroznový cukr, vypadá, jako politá živou vodou, plná nových sil dobíhá k občerstvovačce.

                    Po půl kilometru se kolem nás prožene Vítek Pavlišta, více než tři minuty za ním ve snaze Vítka dohnat maká Petr Pechek, tleskám a povzbuzuji je, takhle bych chtěl také zvládat kopce. My na chvíli zastavujeme. Dávám Katce další kousek cukru trochu vody a hurá na poslední vražedné stoupání. Zahlídneme Majdu, zbývají poslední metry, přecházíme před objektivem fotoaparátu do běhu. Už vidíme mávající Hanku. Poslední schody a už si holky předávají čip.

    „Tak pojď! Máknem! Někoho spolu předběhneme!“ Vím, že Hance nemusím tempo brzdit, běžíme sami, naopak musím do ní hučet, ať maká! Ať mě pak klidně praští, ale ten adrenalin je potřeba. Nepřestávám mluvit. Před námi asi v rozmezí dvou kilometrů vidím několik běžců. „Hanko! Bereme to postupně, před námi jsou dva kluci. Ty dáme, ještě než doběhneme k prvnímu stoupání! Pak ty dvě holky!“ Plán se daří jen částečně, druhého kluka dáváme až na schodech. V sebězích Hanku strašně cepuju, ať se nebojí, pořádně se odráží ze špičky, zpevní břicho. Nese to své ovoce, jsme fakt rychlí. Ždímám z ní maximum, vím, že na to má. Běhá necelý rok, ale už zvládla maraton, jen to nevzdat. „Musíš běžet! Nezastavuj! Mysli jen na další krok! Před tebou je jen pár kroků! “ V kopcích se začíná ozývat moje noha, bolest je ve stoupání k nevydržení, ale o to více hučím do Hanky. Konečně jsme dohnali ta dvě děvčata. V nejprudším stoupání je urveme. Nutím Hanku nezastavovat. Když to vidí pořadatel, huláká na ni: „Zab ho! Zab ho!“ Hanka chce zastavit. Už vyloženě řvu: „Je tady cíl! Teď už není na co se šetřit! Do cíle dosprintujeme! Pojď! Hop! Hop!“ Pomalu přestávám stíhat. Noha bolí. Držím se, co to jde. Zrychlujeme. Cíl protínáme současně.

    Hanka se opírá o zábradlí a je vidět slzy v jejích očích. Vysíleně si plácne s Káťou a po několika minutách k ní pronáší památnou větu: „Promiň, že jsem tě do toho navezla!“ Majda přináší neuvěřitelnou zprávu: „Jste na bedně, jste třetí!“ Tak to snad ne! Poprvé v životě dělám vodiče a hned takový úspěch? Co na tom, že nikdo další už neběžel, předběhli jsme, ale několik jednotlivců a jedna smíšená štafeta vzdala. Co teprve ty miliony lidí kteří se ani nezvednou a na závod se nepřihlásí. Ta medaile byla zasloužená. Holky daly do závodu všechno. Příští rok se mají soupeři nač těšit! 

    Napiš svůj článek i TY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. 

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů.

    Marek

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.