• Ukázka: strhující příběh ženy, která běžela 320 kilometrů Himalájem

    Je to pozoruhodný příběh. Lizzy Hawkerová je bojovnice, žena, která si jde za svým tvrdě a odhodlaně. Přesto nad tím, co dělá, velmi citlivě dumá a hledá odpovědi na své: PROČ. Má za sebou ty nejtěžší běžecké závody světa. Pokořila dokonce 320 kilometrový běh Himalájem. Je pětinásobnou vítězkou Ultra Trail du Mont Blanc nebo mistryní světa na 100 kilometrů. Časopis National Geographic ji v roce 2013 poctil titulem dobrodruha roku.

    Přebal knihy Běžkyně. | foto: Rungo.cz

    Radost z běhání. Co to je? Možná se radost z běhu také vymyká definici, ale já ji cítím odjakživa. A do jisté míry musí být důvodem, proč běhám. Nikdy jsem neběhala kvůli závodům ani rekordům. Ne že bych nebyla soutěživá, ale spíš soutěžím sama se sebou. Vyhrávala jsem závody a nebyla jsem spokojená, pokud jsem neměla pocit, že jsem odvedla nejlepší možný výkon. Vždycky jsem běhala pro pocit, který z běhání mám. Pro čirou radost z prosté skutečnosti, že podniknu cestu jen vlastními silami – čímž poznávám sebe i okolní svět – a z pocitu síly, který mi to na hlubší úrovni poskytuje, protože si uvědomím, že možné je cokoliv – a všechno.

    Zčásti jde o samotný fyzický pohyb, prostý rytmus, v němž chodidla dopadají na zem. Zčásti o to, že jsem venku a vystavená živlům, cítím chlad, horko, déšť, vítr, sníh, slunce. A zčásti jde o pocit, který ve mně běh zanechá, spokojenost, že jsem něco začala a dokončila, fyzická pohoda, čistá hlava.

    Ale je v tom víc, a já jsem si plně neuvědomila, kolik mi běhání dává, dokud mě nepostihla série zranění. Snažila jsem se ti vše (ne příliš úspěšně) vysvětlit. Běhání mi propůjčuje nádherný pocit síly. Jistě, dává mi v mnoha ohledech sebedůvěru, ale to zdaleka není vše. Když jdu běhat, kamkoliv, získávám pocit, že možné je všechno – získávám prostor, kde můžu snít a plánovat budoucnost, získávám naději ve svět – a přitom mě běhání vtáhne do přítomnosti, donutí mě žít teď a tady. Pocit síly: to je ono tušení nekonečných možností a způsob, jakým ty možnosti realizujeme.

    Běžkyně

    Lizzy Hawkerová

    Pocit síly, o němž mluvím, nemusí nutně pocházet z běhání. Různí lidé ho nacházejí v různých činnostech a v jednotlivých životních obdobích se jeho zdroj může měnit. Ale najít ho je naprosto zásadní.

    Pokouším se ti vysvětlit: „Výkony nic neznamenají, jsou jenom další druh majetku, a záleží přece na tom, kdo jsi, ne?“

    „Ty hloupá,“ odpovíš, „to, kým jsi, k těm výkonům vedlo, máš určitou omezenou sílu a buď ji můžeš využít, nebo se jí vysmívat. Než začneš dumat o sobě, pomáhej jiným, pak nebudeš muset myslet na sebe.“

    To děláš ty. Pomáháš ostatním.

    Ale co říkáš, je pravda, jen trochu jinak to říká i Bhagavadgíta: „Máš právo plnit svou předepsanou povinnost, ale nemáš nárok na plody svého jednání. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledků svých činů a nikdy nelpi na tom, že bys nekonal svou povinnost.“

    Mnohokrát jsi mi opakoval: „Neopírej se tolik o svoje pochybnosti a nízké sebevědomí, jen hlavu vzhůru a řekni si: ‚Je to, jaké to je – a nazdar!‘“ Omlouvat se za svoje výkony nebo si jich necenit je také svým způsobem lpění; musíme konat práci, kterou máme určenou, nezaujatě se oprostit od emocionálního lpění na výsledku nebo závěru. Jen tak si udržíme určitou vyrovnanost.

    „Použij svou sílu pro inspiraci jiných!“ radíš mi.

    Ptám se tě: „Jak můžu uspořádat závod, když sama neběhám?“ Odvětíš: „Chceš se podělit o radost z běhání, tak prostě vytvoř situaci, která tobě fungovala, a doufej, že bude fungovat i na ostatní.“

    Ať jsem zraněná, nebo ne, ať běhám, nebo ne, přiměješ mě rozpoznat příležitost, kterou mám. Říkáš: „Situace je, jaká je, zatím zorganizuješ závod v místě, které máš tak ráda, aby si ho mohli užít i jiní. Máš příležitost povzbudit k běhání víc žen, což prokazatelně mění svět k lepšímu.“

    Rozesměješ mě výrokem: „No, mohlo by to být horší. Mohla jsi být královnou krásy, které by se udělalo moc vrásek i na Photoshop, a mohla ses rozhodnout uspořádat vlastní soutěž miss.“

    Nic nepřikrášluješ. „Štěstí nepotřebuje definici – je vedlejším produktem jiných činností,“ míníš, „když běháš, hraješ si s dětmi, něco pěkného vyfotíš, cítíš vánek, někomu pomůžeš, ochutnáš nějaké nové a chutné jídlo, skočíš do moře, vylezeš na vrcholek hory, potkáš starého kamaráda nebo kamarádku, dostaneš milý e-mail, potkáš vtipného řidiče taxíku; uvidíš na ulici něco legračního, vezmeš někoho na lassí.“

    Motivace a úmysl. Musíme se věnovat tomu, co děláme, protože to máme rádi – toť vše. V běhání, tak jako v životě, se musíme naučit přijímat s hladkou cestou i hrboly a s vrcholy i propady. Buddhistická doktrína pomíjivosti jako jednu z životních pravd uvádí, že nic nepřetrvá. Všechno pomine. Všechno musí pominout. Taková je povaha věcí. Nemůžeme se vzpouzet proudu života. V běhání i v životě musíme sáhnout hluboko do sebe a nalézt tam vyrovnanost, která nám umožní proplout vším, dobrým i horším.

    Musíme se naučit žít s tím, jak přemýšlíme, rozpoznat, co se dá změnit, naučit se změnit, co je třeba změnit, vychutnávat si vše dobré a snadné, namáhat se pro těžké věci, vypořádat se tím, co nás skličuje. Život je pestrá mozaika toho, co víme a co nevíme. Je to neustálé učení. Stále se od něčeho osvobozujeme a na něčem lpíme. Rozeznáváme, co je naprosto nezbytné, a odhazujeme, co je navíc. Může nějakou dobu trvat, než se naučíme mezi těmito věcmi rozlišovat.

    To nejlepší se stává v nečekanou chvíli úplně běžného dne. Nečekanost nemá hranice, ani v bolesti či zklamání, ani v možné radosti.

    Běhání pro mě bylo často nástrojem, pomocí něhož jsem poznávala, učila se, žila. Běhání mě přivádí do stavu rovnováhy – fyzické, psychické i emocionální. Jestli běhám, nebo ne, není podstatné. Záleží na tom, abychom si našli něco, co nám umožní opravdověji prožívat vlastní příběh.

    Začínám se obracet do svého nitra, vypínám smysly, blokuji všechny vnější vjemy, slepá ke všemu kromě úzkého pruhu cesty přímo před mýma očima. Soustředím se na to, abych se pohybovala vpřed, vezu se na rytmu svého dechu. Svět a veškerý čas se scvrkly do tohoto jediného momentu. Teď. Nic jiného neexistuje. Na ničem jiném nezáleží. Všechno, co kdy bylo, a všechno, co kdy bude, je koncentrováno v tomhle jediném momentu a v mé zoufalé snaze se dál pohybovat. Absolutně se soustředím. Odstřihnu se tak od zbytku cesty. Jsem ponořená hluboko do svého úsilí, do námahy.

    Někde na posledním úseku dlouhé silnice do Káthmándú jsem bezmála pochopila, co pro mě běhání po všech letech znamená. Vyvolává ve mně všeobjímající pocit přítomnosti, že jsem pevně ukotvená „tady a teď“. A žít tady a teď znamená svobodu. Krásně to vyjádřil Dógen Zendži, zakladatel zen-buddhistické školy Sótó: „V bezprostřední realitě spočívá hluboké osvobození.“ Tady a teď je prostor mezi známým a neznámým, místo nekonečných možností. A na nás zůstává, co s těmi možnostmi uděláme.

    Legendární horolezec Je Lowe pravil: „Lezení se někdy podobá meditaci, kdy všechno ostatní zmizí a vy se dlouhou dobu tak soustředíte, že když si tou zkušeností projdete, obvykle získáte lepší náhled.“

    Běhání mě dostává do podobného stavu. Občas potřebuju něco, co zaměstná veškerou mou pozornost. Právě v takových chvílích nacházím sama sebe. Právě tehdy se učím hlouběji poznávat své já. Právě tehdy prožívám život za hranicí času a prostoru. Jsou to pro mě chvíle, kdy se téměř dotýkám skutečnosti. Chvíle, kdy se zdá, že všechno dává smysl. Chvíle, kdy si myslím, že věcem rozumím. Prchavé, pomíjivé, krátké. Ale skutečné. Je to jeden z důvodů, proč běhám? Takové momenty jsem zažila jen občas. Ale zažila. A možná tahle naděje stačí k tomu, abych s běháním pokračovala.

    Všichni si najdeme svou cestu, jak se dostat k takovým prožitkům. Také já jsem je cítila i při jiných příležitostech. Když jsem se zabrala do práce, z níž měl vzniknout dobrý text. Nebo když jsem někomu byla schopná pomoci překonat domnělý potenciál. Nemusíme nutně běhat. Jen musíme rozeznat tenhle pocit a jeho smysl. Okamžiky, kdy je život prodchnutý významem, aniž bychom museli pátrat po významu života. Kdy stačí být naživu.

    Evidentně existuje řada důvodů, proč běhám. Ale pořád se tou otázkou zabývám. Ptám se tě: „Ale co je příčinou důvodu, proč běhám?“ Říkáš: „Kromě přílivu endorfinů taky nevím. Zeptej se nějakého biochemika. Na tuhle otázku nemusíš znát odpověď. Když nevíš, celé je to zajímavější.“

    Je.

    Všichni máme jeden takový, běh s velkým B. Jeho lokalita se může měnit s tím, jak se stěhujeme do jiného domu, do jiné oblasti, země, na jiný kontinent. Ale je to běh, který je vždycky s námi. Je to běh, kterému se můžeme svěřit. Je to běh, který na náš čeká připravený po zranění, pauze nebo překážce. K němu se vracíme v časně ranním chladu, v teple dne, ve vyhasínajícím světle západu slunce. Je to místo, kam se vracíme ve všech ročních obdobích, kde pozorujeme a vnímáme změny, dokud nepřijmeme rytmus země, utěšující připomínku pomíjivosti všech věcí. Tam se vracíme pro útěchu, pro výzvy. Tam se vracíme, když potřebujeme zabrat, když se potřebujeme držet zpátky. Tam se vracíme, když potřebujeme najít křehký klid.

    Vykročím ven. Zamknu za sebou dveře. Mám těžké nohy. Cítím onu ranní únavu po probuzení, i když jsem měla kávu. Nasednu na kolo. Je mojí spojovací linkou, prostředkem, který mě vede z chaotických ulic Káthmándú do svobodného světa kopců. Káthmándú je město, které útočí na smysly spoustou výjevů, zvuků a pachů. Město chudoby, město bohatství, město kontrastů a rozporů, ale také město, kde má život vlastní krásu, která se nám vyjevuje na ulici s pozdravem namasté a úsměvem. Také ji znáš. Šlapání mě vytrhne z ranní malátnosti a proud života mě smete s sebou, až město přejde v rýžová políčka na úbočí Šivapurí.

    Kolo je zamčené, vyrážím pomalu. Nohám a tělu chvíli trvá, než si zvyknou na pohyb. Ale už s prvním krokem na mě padne klid. Směs emocí, které naplňují každý můj den – pochyby, strach, naděje, obavy, radost – dočasně zmizí. V mém pohybu je klid. To si myslím. Jenže myšlenky mi nevládnou. Právě teď prostě běžím. Na identitě a cíli nezáleží. Stačí běžet. Protože pokud běžím, jsem naživu. A být naživu znamená všechno.

    Dnes sama. Často s tebou. Tenhle běh byl kdysi dost nový na to, abych se často ztrácela, ale po opakovaných pokusech jsem ty stezky a pěšinky poznala tak dobře, že jsem po nich lehce zvládala běhat, aniž bych se musela soustředit nebo vyvíjet úsilí. Než jsem se ztratila znova, v jiném smyslu, než jsem se prostě ponořila do čirého úsilí běhu. Vím, jaká bude zem pod nohama, vím, kde bude bahno i za nejteplejšího dne, vím, na kterých kamenech uklouznu a na kterých ne, vím, které větve se chytit, abych zbrzdila seběh nebo si pomohla ve výstupu. Znám to tu zelené a bujné v úrodném pomonzunovém období, znám to tu prořídlé a vyschlé. Stejně tak ty.

    Nádherný kontrast mezi tichem kopcovitých lesů a rozesmátými vesnickými dětmi volajícími „hi“, „hello“ a „how are you“, mezi samotou a kličkováním mezi psy, kravami, kozami a slepicemi mě uklidňuje. Připomíná mi vlastní bezvýznamnost a zároveň hlubokou nezbytnost mé existence.

    Je to můj běh. Je to běh, který mě osvobozuje i přivádí domů; do klidného místa hluboko ve mně, kde celou svou bytostí prožívám lásku.

    „Vyprávěj to, jak to je,“ pravil jsi. „Možné je všechno.“

    Autor:


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?


    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.