• Běžím, ergo jsem

      15:24
    Léčivé byliny. Nejúčinnější částí mateřídoušky je nať. Sbírá se na přelomu července a srpna, kdy je prý obsah léčivých silic nejvyšší.

    Ilustrační fotografie. | foto: Rungo.cz

    Pomáhá při chorobách dýchacího ústrojí, při bronchitidě. Podporuje vykašlávání, má antiasmatické účinky. Navíc posiluje nervy, dokáže navodit pocit klidu a bezpečí.

    Černý bez. Prakticky je to plevel, nejsveřepější náletová dřevina. Roste na každém rumišti, na každém chátrajícím dvoře dávno zavřené a opuštěné továrny. Ale taky léčivá rostlina, která má značné detoxikační účinky, podporuje vylučování vody z těla, je močopudná, takže bývá doporučována při problémech s močovými cestami. Pomáhá také při problémech s ledvinovými a močovými kamínky. Bezový čaj má projímavé účinky, takže se doporučuje při zácpě. K tomu ještě působí jako neutralizátor volných radikálů, které mohou způsobit rakovinu.

    Kopřiva. Rostlina, kterou nikdo nemá rád pro její žahavé listy, nevzhlednost a rozpínavost. Roste téměř všude, navíc ve velkých koloniích. Vytváří neprostupné houštiny. A přece v očích našich předků to byla téměř zázračná bylina, která léčí vše, na co si jen vzpomenete. Zastavuje krvácení,urychluje hojení ran, regeneruje pokožku. Působí i proti nadměrnému pocení. Kopřivové koupele zabírají proti revmatismu, ischiasu, při bolestech páteře. Pití kopřivového čaje se zase doporučuje proti žloutence, astmatu, žaludečním vředům, při průjmech, žlučníkových kamenech, chorobách sleziny, jater, plic, žlučníku. Údajně pomáhá také proti hemeroidům.

    Ve výčtu léčivých bylin bychom mohli pokračovat do nekonečna. Meduňka, máta, měsíček, šalvěj,...třezalka.. Třezalka? Co to je? Aha, už to vidím na wikipedii: drobné žluté nicotné kvítky, kterých si na louce ani nevšimnete. Pradávné antibiotikum se silnými protizánětlivými účinky. Účinná je i při bolestech hlavy, migréně, hysterických záchvatech. Náměsíčnosti.

    V lékárničce babky bylinkářky bychom dokonce nalezli dubovou kůru

    Léčivé byliny mě nepřestávají fascinovat. Bylinkářství je podle mě geniální dovednost léčit, všude přítomnými a dostupnými prostředky. Dědictví, které bylo tak úzkostlivě a přepečlivě vynalezeno, otestováno a optimalizováno mnoha a mnoha generacemi našich předků a které jsme tak lehkomyslně a prostopášně zavrhli a po té zapomněli.

    Ale je tomu skutečně tak? Byl to dar, výsledek, odvěkého spojení člověka s matkou přírodou, anebo šarlatánství, kde hrál významnou roli placebo efekt? Neplatí zde spíše ono patetické “víra tvá tě uzdravila?”

    Tak trochu obojí. Ta chemie určitě do jisté míry také funguje, ale důležitou ingrediencí vždy byla (je a bude) vůle pacienta se uzdravit, touha přežít. Pokud věříme, že si člověk může špatným psychickým stavem, špatným životním postojem, špatnou životosprávou uhnat nějakou tu chorobu, proč bychom nemohli věřit v opak, tedy že psychika může mít rovněž pozitivní dopad na náš zdravotní stav? Ostatně chemie je jen svého druhu hra elektronů ve valenčních vrstvách atomů, tedy se jedná o specifický projev elektrického signálu. Toho stejného signálu, který je zpracováván moderní výpočetní technikou

    Jistě, disponujeme vyspělými technologiemi, o kterých se našim předkům ani nesnilo, ale to ještě nemusí zdaleka znamenat, že jsme chytřejší, než bývali oni. Ony technologie, nejen, že nás popostrkují ke zrádnému ideálu lenosti, ale zároveň stojí nás stojí spoustu úsilí naučit se s nimi pracovat. Schopnost ovládat počítače už na uživatelské úrovni totiž zabírá část našich mentálních schopnosti.

    Když se k tomu připočte důsledná školní výchova, která nás nutí uchovávat encyklopedické znalosti, které jsou z praktického hlediska z 90% zcela zbytečné, vznikne mlha, závoj, který nás omezuje ve schopnosti vnímat naše okolí citlivěji.Oba dva faktory a snad by šlo najít více takových nepříznivých faktorů, nenávratně vedou k jistému stupni otupělosti. Žijeme v betonových velkoměstech, prostorem se pohybujeme výhradně dopravními prostředky, ztratili jsme kontakt s okolím. Zdaleka nejsme tak spjati s přírodou, jako byli naši předkové. Náš duchovní život je téměř na nulové úrovni. Proto asi nejsme a ani nemůžeme být tak citlivý na různé parapsychologické jevy, geopatogenní zóny jako bývali naši pradědečkové a prababičky. Tak jim prostě nevěříme, že takové fenomény existují, nebo mohou existovat.

    Bylinkářství bylo součástí komplexnějšího souboru znalostí a dovedností. Tím, že jsme ztratili kontakt s okolím, jsme ztratili schopnost vnímat jevy a zákonitosti, které sice nejsou měřitelné laboratorními přístroji, ale které lidská bytost může dost dobře vnímat. Je to jako s hudbou. Přístroje dokáží změřit frekvenci a amplitudu tónů, ale nedokáží pochopit její poselství. Hudbu slýcháváme od malička, jsme tedy dobře vycvičeni v tomto způsobu komunikace. Dokážeme se otevřít poselství, vnímat emoce, jenž v její tóny vepsal její autor. Věřím tomu, kdybych dnes na prahu čtyřicítky uslyšel hudbu poprvé, možná bych také nedocenil její hloubku. A je možné, že kdybych o ní slyšel jen z vyprávění, možná bych také neuvěřil v její existenci. Na nejvíce bych ji považoval bych za další z palety zvuků, svého druhu šumění větru v korunách stromů, hučení mořského příboje.

    Šestý smysl civilizovaného člověka dávno zakrněl. Dávno neslyšíme hudbu, kterou nám zpívá matka příroda, matička Země - živoucí planeta Gaia,. Dávno nevíme, k čemu jsou po krajině rozesety menhiry. Dávno jsme přestali vnímat geopatogenní zóny. Dávno nevíme, proč na některých místech obilí odmítá vyklíčit a vytváří tak v polích tajemné obrazce (které se objevovaly a motaly lidem hlavy dávno před vynálezem photoshopu). Dávno nevnímáme projevy energie, jíž jsou živy všechny pozemské životní formy, hudbu, která propůjčuje sílu šelmám, inteligenci kytovcům, ostražitost býložravcům, stěhovavým ptákum schopnost najít směr svého letu a v neposlední řadě některým rostlinám jejich léčivé účinky.

    Jestliže látky z léčivých bylin dokáží ovlivňovat činnost některých lidských orgánů, nemůžeme se divit, že mohou mít také nějaký vliv na mozek a spolu s ním na naše myšlení. Jejich účinek ale nespočívá pouze v tom, že navozují příjemné a uvolňující pocity. Některé látky mohou navozovat různé představy, mají halucinogenní účinky. Ačkoliv toto označení je nepřesné, protože to určitě nefunguje tak, že ty látky mají v sobě zakódovaný multimediální obsah, který se vám přehraje v paměťových centrech, když k nim dorazí krevním řečištěm. Nepřehrají vám v hlavě film, jen otevírají bránu do hlubších vrstev vědomí, (nebo snad dokonce do paralelních realit?). Čínští taoisté tvrdí, že jsme propojeni energetickými nitkami s nějakou vyšší formou vědomí. Nitkami, respektive optickými kabely, pupečními šňůrami, kterými k našim nitrům proudí pradávná píseň zrození. No a rostlinné alkaloidy mají tu moc její tóny zesílit. Proto jsou drogy tak nebezpečné, ony halucinace nemusí přenášet pouze pozitivní příběhy. Anebo je to prostě tak, že se narkomanům nechce vracet zpět z těch nebeských výšin do naší šedivé reality.

    Nevím, osobní zkušenost s tím nemám.

    Líbil se vám článek?

    Všem článkům od čtenářů nyní můžete dávat hlasy a odměnit tak autory za jejich práci. Pokud se vám článek líbil, klikněte dole pod článkem na tlačítko Článek se mi líbí.

    Autory nejlépe hodnocených článků pak každý měsíc odměníme.

    No, to jsem se zas rozpovídal. Jak se říká, zkušenost je nepřenosná, takže pokud jste nezažili něco podobného na vlastní kůži, pravděpodobně těmto slovům neuvěříte. Každopádně světu se lze světu otevřít i bez drog. Já například chodím běhat. Neptejte se mně, proč to dělám. Nic v racionálního v té sebetrýzni není. Tělo si o to řeklo v podstatě samo. Člověk je nejvytrvalejší běžec planety. Homo sapiens sapiens je k běhu evolučně výborně vybaven. Už to, že se potíme, nám dává obrovskou výhodu. Můžeme se během běhu ochlazovat. Navíc běháme jen po dvou, na rozdíl od ostatních savců a to nám také ušetří spoustu energie. Krevní řečiště je kratší, srdce se nemusí tak namáhat. Zároveň disponujeme nadprůměrnou velikostí plic v poměru k velikosti ostatního těla. Dokážeme vymýšlet strategie, takže ten běh trénujeme a potom, při vlastním běhu, jsme schopni lépe si rozložit síly. Dočetl jsem se, že Křováci těchto výhod hojně využívají. Loví velké antilopy tak, že je uštvou. Navzdory tomu, že antilopy jsou na prvních dvou třech kilometrech určitě mnohem rychlejší než člověk, nakonec neutečou. Dvacet kilometrů vydrží běžet málokterá, čtyřiceti kilometrovou štvanici nepřežije téměř žádná. Pak stačí rána z milosti, ale ani ta prý většinou není nutná. Homo sapiens sapiens má své kořeny v Africe, určitě máme s těmi Křováky hodně společného. Určitě jsme s nimi geneticky propojení.

    Když běžím, poslouchám tyhle archetypální instinkty lovce.

    Když běžím, intenzivnějí vnímám dýchání, životadárnou “chuť” vzduchu osvěžující mé plicní sklípky.

    Když běžím posunuji svoje limity. Stanovuju si cíl, kolik bych toho chtěl ten den uběhnout. A že na sebe bývám přísný, obvykle od půlky už nemůžu, chce se mi zastavit.

    Když běžím, učím se neposlouchat tuhle línou část svého ega, která mi neustále našeptává, co blbneš, na co si to hraješ, vždyť běžet vůbec nemusíš, nikdo tě nehoní. Myslím si, že je to ta vrstva lidského vědomí, ten aspekt pohodlnosti, který náš druh vehnal do oné civilizační pasti, o které jsem se zmiňoval v úvodu.

    Tím, že běžím a trénuji svou vůli, tuto škodlivou část ega odfiltrovávám, respektive naučil jsem se ji vypnout.

    Když běžím tráva je najednou zelenější, zpěv racků barvitější, (běhám podél Vltavy, tam jich je dost) mraky jsou mrakovatější, květy barevnější, vítr chladivější, déšť ještě více osvěžující, paprsky zapadajícího Slunce zářivější. A kdoví, třeba je to tím, že během otevírám své chakry a stávám se tak vnímavější k té zmiňované písni zrození, možná se jen sjedu kyslíkem, kterým při běhu zásobuji mozek ve větších dávkách....

    ...a není to jedno?

    Běh je moje droga.

    Napište svůj článek i VY

    Tahle rubrika je určena těm, kteří se chtějí podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy.

    Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Psaní o běhání je někdy náročné.

    Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se.

    Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na editaci článku a co zveřejní (a co ne), bez udání důvodů.

    Marek

    NÁZOR ČTENÁŘE NEMUSÍ KORESPONDOVAT S NÁZOREM REDAKCE!!!

    Autor:
    Článek se mi líbí


    • tisknout
    • sdílet
    • máte tip?

    Výběr nejlepších článků čtenářů

    ČLÁNEK




    mobilní verze
    © 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
    Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.